1.kapitola

Evan dorazil do svého pokoje a začal si prohlížet balíček, který koupil na trhu od starce. Stalo se však něco, s čím nepočítal. Karty ožily a Evan si smí něco přát. Jaké bude jeho přání? A opravdu se může splnit?

Karty jsou ve hře

Jakmile Evan dorazil domů, okamžitě si to nasměroval do svého pokoje. Zavřel za sebou dveře a posadil se na postel. Srdce mu bušilo jako o závod a dech měl zrychlený. Snažil se sám sebe uklidnit, ale nedařilo se mu to. To napětí bylo příliš silné.

V kapse své bundy pocítil podivné vibrace. Pořádně se nadechl a posléze vyndal onen balíček karet, který si přinesl z blešího trhu. Nebylo na něm nic zvláštního, krom toho, že byl hodně starý a ošuntělý. Otevřel ho a karty si jednu po druhé prohlížel. Jakmile měl v ruce poslední, uchopil zbytek a znovu si je prohlížel od začátku. Něco mu na nich nesedělo.

Když si karty prošel již pětkrát, konečně mu to došlo. Balíček nebyl úplný. Chyběly v něm dvě karty. Dvě dámy.

„Srdcová a kárová," šeptal si tiše. „Ale jak to? Ztratily jste se snad?" Odpovědí mu byl jen jemný závan větru, který se do pokoje vedral skrz otevřené okno a sfoukl jednu z karet na zem. „Zvláštní, proč právě srdcová a kárová?"

„Zakusily chamtivost a sobeckost lidí," ozval se náhle hrubý hlas. Evan poskočil na posteli a se zrychleným dechem se otočil po směru toho hlasu. Oči se mu najednou vypoulily až na hranice svých možností a on jen němě zíral na postavu před sebou.

„Copak, jsi překvapen?" Optal se barevný mužík s rolničkami na své čepici. Evan si povšiml, že v jeho rukou spočívají dvě karty.

„K-kdo jste a kde jste se tu vzal?" Vykoktal sotva slyšitelně. Připadalo mu to jako noční můra. Jejich dům byl perfektně zajištěný. Je to sotva týden, co jeho otec nainstaloval nejnovější verzi poplašného zařízení. Žádný zloděj se do domu prostě dostat nemohl, bylo to vyloučeno. Ale tenhle muž tady přesto je. Ale jak je to možné?

„Cožpak mne nepoznáváš?" Zeptal se hrubě onen člověk. „Ty, jenž jsi po všech těch letech drze narušil náš klid?" Vyhrkl a Evanovi se náhle do klína snesla prázdná karta. „Zde místo mé, z nějž jsi mě bez uvážení vytrhl. Žolík, toť jméno mé," posledních pár slov doslova vykřikl. Evan na něj koukal v němém úžasu.

„Ať je tedy po tvém, ale pamatuj, nedáváme nic zadarmo. Za každou věc zaplatit musíš, jakmile nastane den zúčtování," pronesl a jeho silueta se pozvolna začala vytrácet, až nakonec zmizela úplně.

Den zúčtování? O čem ten muž mluvil? A co po mě vlastně chtěl? Tahle slova mu poletovala v hlavě jako zběsilá.

Stále ještě v šoku pozvedl Evan kartu a náhle vykřikl. Již nebyla prázdná. Na svém čestném místě se hrdě tkvěl Žolík.

„Asi už blouzním," špitl potichu a setřel si z čela studený pot. Kartu s barevným mužíkem založil do balíčku k ostatním. „Musím se vzpamatovat."

„Nepřišel jsi o rozum," ozval se jemný ženský hlas. Nezněl nepříjemně, ale byla v něm znám špetka opovržení. Evan leknutím upustil balíček a karty se rozsypaly. Před ním stála Křížová Dáma a v rukou svírala dvě karty. Jedna byla prázdná, jako před chvílí ta žolíkova, avšak na té druhé spočívala poslední z Dam.

„Jsi si vědom svého počínání?" Optala se chlapce a upřela na něj své oči. Byly prázdné, ani náznak jakéhokoliv soucitu.

„Počínání?" Zopakoval nechápavě Evan. „Co tím myslíte?" Jeho strach byl nyní o poznání větší. Rty se mu chvěly a ruce třásly. Pomalu couval dozadu, až se zastavil o obrovský monitor svého počítače, který se táhl po celé délce zdi.

„Zavolal jsi nás a my jsme ti povinováni splnit přání, po kterém tvé srdce tak nevýslovně prahne. Jen jedno však přát si smíš, ale pamatuj, až den zúčtování nadejde, svým životem i duší nám propadneš." Dáma domluvila a v pokoji se rozhostilo ticho. Evan nevěděl, co si o tom všem má myslet. Přišlo mu to příliš absurdní, než aby to byla pravda.

„Vy mi splníte jedno přání?" Vysoukal ze sebe po chvíli ticha.

„Tak jest," přitakala Křížová Dáma.

„A... ale já žádné nemám," snažil se odporovat.

„Jen ten, jehož touha je tak silná, že dokáže překonat i ty nejsilnější překážky, nás dokáže přivolat. Tvé srdce nás probudilo k životu a jako nynějšímu majiteli musíme sloužit.

„Ale, proč byste to dělaly?" Zeptal se nechápavě Evan. Jeho mozek šrotoval na plné obrátky, žádný důvod, proč by mu měly Dámy plnit přáni, však nenalezl.

„Naším úkolem jest plnit přání těm, jež z dalekého světa nás přivolají. Je to naším posláním," odpověděla Dáma. „Tys nás přivolal, přej si tedy!" Vyzvala jej.

Evan chvíli přemýšlel. Bylo tolik věcí, které by si přál. Nemohl si však z toho množství vybrat. Dáma na něj upírala svůj zrak a posléze pozvedla kartu, na které stále spočívala Piková Dáma. Jejich oči se střetly a poslední z Dam se z karty začínala pozvolna vytrácet a zhmotňovat se v pokoji.

„Nerozhodný," sykla ke Křížové Dámě. „Jako ti předchozí."

Chlapec se opět polekal. V jeho pokoji nyní stály dvě Dámy v černých dobových šatech, které čekaly na jeho rozhodnutí. „Já, no chtěl bych..." nedokázal však přijít na nic.

„Své přáni si důkladně rozmysli, chlapče, neb krutý osud tě postihne," poradila mu Křížová Dáma.

Evan se v mysli proplétal spletitými provazci svých přání a hledal to nejlepší. Už ztrácel naději, když mu na mysli spočinula dnešní hodina historie. Ano, už to měl. Přišel na to, co si přeje ze všeho nejvíce.

„Mám přání," vyslovil trochu třesoucím se hlasem. Dámy zbystřily a vyčkávaly. „Chtěl bych poznat dobu slavných Templářských rytířů. Stát se na chvíli hrdinou Řádu." Své přáni ze sebe doslova vychrlil. Věděl, že přenést se do tak vzdálené minulosti je nemožné, přesto tohle přání musel vyslovit. Cítil to tak.

„Je to tvé poslední slovo?" Zeptala se tichým hlasem Piková Dáma. Slova vyslovovala pomalu, ale zřetelně.

„Ano, to je mé poslední slovo," řekl rozhodným hlasem Evan a čekal, co se bude dít. Nevěřil, že by se mohl opravdu stát jedním z Bratrů, ale za pokus to stálo.

Obě Dámy se na sebe ustaraně podívaly a nakonec Křížová promluvila: „Staniž se!"