1.kapitola

Sen nebo skutečnost? Kathlin stanule tváří v tvář Dámám a Žolíkovi. Bude či nebude mít nějaké přání? A co když teď už není cesty zpět? Jaké by její přání mělo být?

Victorie

Kathlin nemohla uvěřit vlastním očím. Proto je raději zavřela. Zhluboka se nadechla a odvážila se zvednout víčka. Dámy ani Žolík nezmizeli. Stále byli na stejném místě a čekali.

„Čekáme na tvé přání," ozvala se jedna z Dam. Kathlin v tu chvíli nedokázala říct, která. Všechny vypadaly stejně. Jediným rozdílem bylo jejich oblečení. Dvě byly oděné v černých šatech podobného střihu. Třetí, ta jež Kathlin oslovila, na sobě měla rudé šaty.

„Já nemám žádné přání," vyhrkla rychle a doufala, že se jí všechno jen zdá a z nudy usnula na parapetu. V hloubi duše však věděla, že to, co se zde odehrává, je až příliš skutečné.

„Každý člověk má přání. Všichni něco chtějí, a proto nás rušíte. Řekni své přání!" poručila opět Dáma a Kathlin začínala panikařit. Couvala od ní co nejdál, ale narazila na Žolíka, který se v nestřeženém okamžiku dostal za ni. Uchopil ji za ruku a zkroutil ji dozadu. Kathlin sykla bolestí, ale nehnula se.

„Tvé přání!" opakovala Dáma potřetí.

„Já nic nechci. Prosím, pusťte mě." Do očí se jí hrnuly slzy a po zádech jí stékal studený pot.

„Volala si Dámy a ony jsou ti povinovány splnit přání. Přej si," zašeptal jí klidně do ucha Žolík a pustil její ruku.

„A co si mám přát?"

„To je jen na tobě. Nikdo nemá právo rozhodovat za tebe," usmál se na ni. Kathlin se začala cítit klidněji, ačkoliv Žolíkovi podvědomě nevěřila. Přemýšlela, co by si mohla přát, když tu jí padl pohled na svatební fotografii z roku 1886.

„Přála bych si je potkat. Poznat je osobně. Stát se jejich přítelkyní," pronesla zamyšleně, dívajíc se stále na obrázek páru. Žolík se otočil na Dámy a naznačil Kárové Dámě, aby se zhostila úkolu.

Kárová Dáma přistoupila ke Kathlin a vzala ji za ruku. Svět kolem nich začal blednout a kroužit. Kathlin si připadala jako ve víru. Z točivého pohybu se jí dělalo špatně. Modlila se, aby už byl všemu konec, ale Dáma, která jí stále pevně svírala dlaň, se posměšně ušklíbla.

Konečně byl konec. Kathlin dopadla na kolena a zhluboka dýchala. Točila se jí hlava a měla pocit, že pokud se postaví, tak omdlí.

„Tvé přání se plní. Však pamatuj, nic není zadarmo. I ty budeš muset zaplatit. Doba zúčtování přijde ruku v ruce s Žolíkem," pronesla vesele Dáma a Kathlin se otřásla strachem. Až teď si vzpomněla na slova Žolíka a přála si, aby byla zpátky doma a nikdy do podkroví nevešla. Své přání však už neměla komu říct. Dáma byla pryč.

„Victorie, jsi tam?" ozvalo se zpoza dveří a Kathlin sebou trhla. Netušila, kde je ani kdo je ta Victorie, po které se shánějí.

„Ano, matko, za minutku budu připravená," odpověděla dveřím, aniž by tušila proč.

Odejdi z mého těla, uslyšela ve své mysli dívčí hlas, který nikdy předtím neslyšela.

„Kdo jsi?" zeptala se Kathlin zoufale a chytla se za hlavu. Cítila se nepohodlně, když jí v hlavě promlouval cizí hlas. Navíc jí začalo bolestivě bodat u levého spánku.

Victorie. Tohle je mé tělo. Nemáš právo v něm být. Odejdi.

„Já nemůžu. Nevím, kde to jsem."

V Anglii, kde jinde, pronesl hlas hrdě.

„A jaký je rok."

Děláš si legraci?

„Nedělám."

Osmnáct set osmdesát osm.

„Panebože," zašeptala Kathlin, vyskočila na nohy a začala přecházet místností. Pokoj viděla poprvé v životě a přece věděla, kde co je. Místnosti dominovala postel s nebesy. V pravém rohu byla skříň se zrcadlem, které odráželo pokoj. Kathlin se mu vyhnula. Nechtěla vidět, jak vypadá ta Victorie. Otočila se, aby se podívala na věci, které ležely na konferenčním stolku, když ji vyrušilo zaklepání.

„Victorie, okamžitě otevři dveře. Kočár je již připravený a nebudeme na tebe čekat ani o vteřinu déle."

To je má matka. Měla bys poslechnout. Dokáže být velmi přísná.

Kathlin se přiblížila ke dveřím, uchopila klíč a odemkla. Dveře se rázem otevřely a za nimi stála starší paní v šatech. Černé vlasy měla stažené do drdolu a v hnědých očích spatřila Kathlin hněv.

„Konečně. Musíme vyrazit. Dnes večer je oslava zvolení Roberta Gascoyne-Cecila Prime ministrem. A my jsme byly pozvány. Nesluší se pozvání odmítnout, stejně jako dostavit se pozdě. Navíc má otec v Londýně obchodní jednání, a jestli přijede pozdě, může to mít nedozírné následky," pronesla přísně, otočila se a sešla po schodišti, které začínalo přímo před dveřmi jejího pokoje.

Měla bys jít rychle za ní, ozval se hlásek v hlavě a Kathlin se ho rozhodla poslechnout. Opatrně sešla po schodech a vyšla za Victoriinou matkou ven. Před vchodovými dveřmi stál červený kočár a čekal, až do něj nastoupí.

„Do čeho jsem se to zase uvrtala?" zašeptala smutně Kathlin a následovala ženu do kočáru.