16.kapitola - Noční můra

Karty opět změnily majitele. Paull Graham je uložen do kriospánku. Mezi tím se ve světě Karet chystá velkolepá událost. Předání vlády jednotlivých rodů. Pikový Žolík se snaží přijít na to co by mohl udělat aby zabránil naplnění proroctví. Pikový Kluk se snaží být silný, ale sám cítí jak málo má sil. Jenže na někoho se trochu zapomnělo. Na Žolíka, který současnou situaci zavinil...

Jaká bude Grahamova noční můra?

Původně měla být kapitola delší a pojmout i samotný cereoniál předání vlády, jenže to by bylo asi až moc dlouhé, proto si jej nechám na později. Intriky pokračují a prohlubují se :)

Noční můra

Když se George po skončení směny usadil ve své kajutě na palubě transportní lodi NOSTRADAMUS, odložil starožitnou dřevěnou krabičku do držáků na stole, které upravil na potřebnou velikost, aby při případných otřesech korábu neutrpěla žádné poškození. Hrozně rád by ji otevřel a prohlédl si svůj nově nalezený poklad, ale bylo třeba aby se stejně jako vězni i celý zbytek posádky, uložil do kriospánku. Svlékl se tedy do půl těla, lehl si na postel a aktivačním klíčem sdělil počítači, že je připraven. Uvolnil se a potlačil ten klaustrofobický pocit, který se dostavoval, když jej skleněná kopule přiklopila aby se mohl spustit požadovaný proces. Nerad byl zcela odevzdaný na pospas bezcitným strojům, které pokud by selhaly, nemusel by se už nikdy probudit. Přesto to ale bylo pro jeho práci nezbytné a po tolika letech se již naučil tento svůj strach ovládat.

Zavřel oči, uvolnil se a stimulovaný spánek se dostal vzápětí. Až se probudí ani si neuvědomí, že prospal několik dní...

***

Pikový Žolík kráčel sám ponurými chodbami sklepení hradu svého rodu. Slova která uslyšel mu ne a ne dát chvíli pokoje.

„Paull Graham se zmítá v šílenství. Evan Migennes lpí posedlostí přivést zpět k životu svého otce a Joice Cooperová trpí nezměrnou láskou k Evanovi. Teď Žolíku rodu Pikového. Teď začíná boj o balíček. Boj, který ani jeden z nich nesmí vyhrát... Protože pokud by se tak stalo, a Pikový Kluk selhal, bude konec..." Rezonovala mu v hlavě ozvěna slov starého Esa. Na Kluka se spoléhat nemůžeme. Uvědomil si. Už není správným zástupcem našeho rodu. Už ne... Necítil lítost. Lidské emoce mu byli cizí. Uvědomoval si však jak tenká je hranice mezi zachováním sice narušené ale pořád rovnováhy a zhroucením toho všeho, čehož byl součástí.

„Mohu s tím něco udělat?" Ptal se ještě závěrem, starého Esa než odešel.

„Musíš dostát své úloze, rytíře své Dámy." Bylo mu jedinou odpovědí, než jej Eso poslalo pryč. Dostát úloze rytíře, ale jak? Přemítal dále. Copak by mělo smysl jít za Evanem a pokoušet se mu vysvětlit, že jeho otce nelze vrátit k životu, že za taková přání se platí životem? Nebo by se měl pokoušet Joice varovat před Evanem a jeho posedlostí? Či se pokoušet vymámit z Paulla Grahama poslední zbytky jeho zdravého rozumu?

Ne... Nemělo by cenu navštívit Paulla, protože ten byl ve stavu hlubokého umělého spánku. I kdyby mu vstoupil do zmatených snů, nemohl by nic změnit. To je jeho svět a tam by mě neposlouchal už vůbec. Nemělo by ani cenu jít za Joice a Evanem. I kdyby je navštívil společně a mluvil k nim oběma, jevilo se velmi nepravděpodobné, že by slova v tomto směru něco zmohla. Rozmlouvat něco posedlému je jako říci mu aby se ještě více zatvrdil... Zdálo se, že nemůže nic víc, než dál prodlévat ve karetním světě, minimálně dokud na něco nepřijde.

Čas ve světě Karetního balíčku, plynul stejně jako čas světa lidí, ale pro ty jež jej zde prožívali, měl zcela jiný význam. Světů bylo po vícero a cestování mezi nimi nebylo Kartám zcela neznámé, proto se stěží dalo mluvit o čase jako o něčem konkrétním.

A přece Žolík cítil jak mu protéká mezi prsty. Nemohl se zbavit těch tíživých myšlenek na proroctví a Kluka. Od rozhovoru ve věži Esa jakoby nemohl myslet na nic jiného. Na jedné straně stál plán Křížového Žolíka pomstít se za smrt Dámy, plán který tohle všechno spustil, a na druhé Pikový Kluk, se svou nezdravou citlivostí vůči smrtelníkům. Horlivě přemýšlel jak se z této zapeklité situace dostat a neohrozit tak ani svět lidí, ani ten jejich.

A pak... Přišlo to jako blesk z čistého nebe, který v těchto končinách nemohl nikdy dopadnout ani se zhmotnit z velkých černých mračen zahalujících jejich svět stíny, po ztrátě tří Dam. Ta spásná myšlenka... Musí v boji o balíček vyhrát někdo jiný. Znělo to tak jednoduše, že tomu sám stěží mohl uvěřit. Musí se Balíček dostat k někomu dalšímu a ten musí povolat naši Dámu. Rojily se další asociace.

Ale vyřeší se tím něco? Pokud si nebude přát něco co by Dámu stálo život, přání se vyplní, a Balíček i hrozba těch tří se vrátí na výslunní jakoby se nic nestalo. Zdálo se, že celá věc bude ještě mnohem složitější. Měl bych snad poradit smrtelníkovi přání, které způsobí smrt naší dámy? Pokud by to nebylo přání z těch důvodů jaké zmínil Samael, proroctví by se nenaplnilo, ne? Při té myšlence jej samotného polil studený pot. Opravdu bych to udělal? Připustil bych smrt své dámy, kdyby to mohlo zajistit bezpečí pro svět lidí? Obětoval bych celý náš svět?

„Musíš dostát své úloze, rytíře své Dámy..."

Hodiny na zdi jeho pokoje právě dosáhly svým dlouhým i krátkým prstem na devítku a malý gong mu ohlásil, že už je čas. Povzdechl si. Byl už tak blízko... Jediným pohybem si nasadil pestrobarevnou čepici s rolničkami a vykročil dlouhou chodbou do tanečního sálu, kde se toho "večera" konala slavnost, na počest ukončení vládnoucího období rodu Krále Křížového rodu...

***

George Tarance i Paull Graham pokojně spali v umělém spánku. Transportní loď NOSTRADAMUS se blížila standardní rychlostí letu k planetě Mars a palubní počítač dohlížející na všechny systémy lodi zaznamenával poctivě všechny údaje z vnitřních i vnějších senzorů.

Kdyby teď byli oba piloti tohoto letu vzhůru, seděli by s nohami opřenými o palubní desku a kávou v ruce a debatovali o něčem zcela bezvýznamném jako jejich intimní život se ženami, nebo nadávali na své šéfy. Oboje patřilo u těch dvou mezi velmi oblíbená témata. A vlastně nejen u těch dvěma...

Jenže to se stát nemělo. Oba piloti spali tak jako celý zbytek posádky i vězňů. Nebyl nikdo kdo by si povšiml, že se na panelu kontroly vnitřních systémů varovně rozblikala žlutá kontrolka. Nebyl tu nikdo kdo by mohl jít zkontrolovat zdroj podivného záření zachyceného v kajutě poručíka Tarance. A nezvyklou spánkovou aktivitu jednoho z vězňů...

***

Velký taneční sál... Na vyvýšeném pódiu stálo osm zdobených trůnů. Čtyři z nich byly široké, každý pro jednoho krále nesouc znak rodu k němuž náležel. Vždy po levici širokého trůnu stál jeden úzký, pro Dámu, vyvedený do tvaru zahnuté karty. Na čele se příchozímu vyrojil pot.

Králové již zaujali svá místa a trůny se znaky jednotlivých rodů se zaplnily. Z dalších čtyř trůnů byl však obsazen jediný. Piková Dáma seděla po boku svého Krále a vládce s hrdě vztyčenou hlavou, černé lesklé vlasy rozpuštěné s naprosto netečnou tváří bledé pleti. Její šedé oči byly nepřítomné, věčně zamyšlené a hloubavé. Mnoho nechybělo aby se jí obočí spojilo do jediné tenké linky.

Za trůny svých Dam stáli Žolíci. Tiší strážci cti svých královen, důvěrníci a soudci pokud došlo na spor ohledně přání smrtelníků - Ti kteří dohlíží. Na schodech pódia pak seděli Kluci, princové svých rodů - rádci. A přesně tam měl tento večer dlít i on sám...

Hosté, všechny Karty i bývalí smrtelníci dlící v Balíčku, již stáli v sále.

Pikový Kluk vešel jako poslední. Vůbec se mu na slavnost nechtělo, ale neslušelo se aby snad nebyl přítomen. Jak by něco takového obhájil?

Zastavil se.

Tichý nezřetelný hovor hostí se sléval v jednolitý šum. Rej rukou, nohou, těl, ještě nezačal, ale přesto působil velkolepý, zdobený sál jaksi nevlídně. Nebyli to hosté samotní ani překrásné malby na stěnách znázorňující vznik magického balíčku, čtyři bratry a jejich sestru, dokonce ani křišťálový lustr vrhající do síně bílé světlo. Bylo to šero uzavřené za skly oken a pódium ke kterému měl jít, co v něm budilo takový dojem. Tři prázdné trůny dam, čtyři králové jako pilíře jen silou vůle opírající se jeden o druhý a přesto nedotknutelní a vzdálení sobě samým. Žolíci za prázdnými trůny pak místo toho aby vznešeně doplňovaly hrdý obraz svých rodů, jako tomu bylo u Pikového, byli jen jakousi karikaturou celého kdysi dokonalého obrazu.

Ten pohled byl jako by mu na záda někdo naložil tíhu celého světa. A nejen jediného... Na kratičký okamžik pocítil slabost a touhu utéci.

„Celé je to vinou našeho rodu. To naše dáma tehdy přislíbila čtvrté přání..."

„Tebe netrápí dávná vina, kterou beztak nikdo našemu rodu nepřizná, tebe trápí, že ses dnes možná dopustil další..."

„...Říkáš, že Paull Graham má větší právo použít balíček, protože věříš, že by mu mohlo přání pomoci. Ale viděl jsi stav jeho mysli. Viděl jsi do té doby vyrovnaného muže plakat, rozhazovat karty po zemi v návalu šílenství... Stále ještě věříš, že je tím, kdo by měl vyřknout své přání?..." Polkl. „...Buď silný, princi, to je má rada. Jediná kterou ti teď mohu dát..."

Nasadil na tvář nic neříkající grimasu hrdého prince a prošel uličkou mezi hosty až na své místo na schodech pod trůnem Krále a Dámy Pikového rodu. To se slušelo. To se od něho očekávalo...

Oči Pikového Kluka a Žolíka se setkaly. Byl to jen okamžik, který ale pro oba znamenal mnohé. Kluk pochopil, že Žolík to o něm ví a Žolík zas, že pokud na to dojde, Pikový kluk selže...

Král rodu křížového vstal a hosté se utišili. Nikoho netrápilo to co tížilo mysl těch dvou. Toto byla oslava. Ceremoniál končící plesem, jako pocta konce vládnoucího období jednoho z králů. Přes všechny stíny a změnu, která se hrozila přiblížit a všechno co bylo jednou pro vždy sežehnout plamenem lidských srdcí, nikdo nechtěl být obtěžkám obavami ani nejistotou. Pro tuto chvíli si všichni přáli zapomenout. Jen Křížový Žolík se tiše, sám pro sebe, usmíval...

***

Paull Graham spal bezesným spánkem. Spal dlouho a po probuzení v cele v dolech na Marsu by nejspíš nedokázal nikdy říct jak dlouho přesně, ale to nebylo důležité. Poprvé po několika dlouhých dnech si konečně jeho mysl i tělo směli pořádně odpočinout a možná to mohlo být i naposledy. Jenže právě takový odpočinek mu neměl být dopřán.

Z bezesné černé prázdnoty pojednou vyvstaly obrazy. Zprvu neviděl nic konkrétního. Jen mlhu z černé a bílé. Pak ale, když se jeho niterní zrak na to místo zaměřil a snem obtěžkaný mozek spícího muže si položil otázku: „Co to je?", začaly z mlhy vylétat karty. To ne..., stačil si jen pomyslet než jej proud létajících karet zcela zahltil.

Chtěl utéct ale nebylo kam. Snažil se zavřít oči, ale ty ho ve snu neposlouchaly. Chytil se za hlavu, ale celé to bylo jen plané gesto. Všude viděl karty a jejich rubovou stranu s černou hvězdou plnou čiré temnoty snad z tisíce různých vesmírů...

A pak se karty počaly zastavovat ve svém divokém reji. Srdce mu tlouklo jako o závod. Byl jimi obklopen. Stál v bublině z karet a ty karty se nyní zastavily jako by na něj hleděly svým vlastním pulsujícím, mrtvým zrakem.

Už-už začínal doufat, že tohle je konec. I když se mu ve vězení z karet nelíbilo a cítil se stísněný, pokud by nemělo přijít nic horšího, byl ochoten jej snést. Jenže to neměl být konec. Všechny karty se naráz, z ničeho nic, otočily k jeho zraku svými tvářemi. Viděl je všechny. Žolíky, Krále, Kluky, prázdné karty Dam i tu jedinou která zbyla. Esa na pozadí. Srdce tlouklo, na křížích viseli jeho mrtví přátelé, na mincích byla smějící se tvář Glena Morrise a pikové listy... Ty opadaly a zanechaly svůj strom holý...

Třásl se. Hledal východisko, rozhlížel se kolem dokola ve stále se zrychlujícím zoufalém tempu.

A pak se tam náhle objevil. Stál těsně před ním až ve snaze mu ustoupit málem zakopl a jen stěna z karet za zády mu zabránila v útěku i samotném pádu. Byl to Žolík. Stál tam. Díval se na něj, muž v oděvu královského šaška přesně jak si jej pamatoval. A přece ne úplně. V první chvíli by přísahal, že tu tvář zná, ale když nastala chvíle ticha a vzájemného pohledu, uvědomil si, že tomu tak není. Byl to Žolík. O tom nebylo pochyb a přece to nebyl ani ten v groteskní pozici, který na něj mrkl, ani ten který ležel na pohovce a hleděl na něj vědoucím pohledem.

Mlčel.

„K-kdo jsi...?", vypravil ze sebe Paull. Neuměl si představit strašnější noční můru... Nebo je tohle snad skutečnost? Nevěděl...

Muž v klaunské čepici se nehezky ušklíbl a Paull ustrnul. Věděl, že tohle nemůže skončit dobře.

„Ale, ale, smrtelníče, bojíš se?" zasmál se Žolík se zorničkami ve tvaru křížů. „To je dobře!" dodal pevně. Smích ještě dozníval ozvěnou, ale Žolík se již nesmál. Jeho slova visela ve vzduchu jako varování a předzvěst něčeho strašlivého.

„Měl by ses bát. Viděl jsi sám co všechno je možné, nebo ne? Jak snadno se může život jednoho člověka změnit, nebo zcela podlehnout zkáze...", odmlčel se.

„A-ale ja-jak to...? K-kdo jste...? P-proč...?" Ano, proč... Ta otázka tížila Paulla Grahama ze všech nejvíce. „Tohle není skutečné, není to skutečné, jsem blázen a tohle je jen sen..." tiše si šeptal, sklopil hlavu a zavřel oči, jako by tomu snad mohl uniknout. Jako by mohl uniknout sám sobě s svým nočním můrám...

Žolík se znovu rozesmál.

„Ale, ale... Snad bys neutíkal... Víš myslím... Myslím totiž, že bys měl chtít něco trochu jiného, co řikáš?" začal Žolík podmanivým hlasem. Paull byl zmaten. Vůbec nic mu nedávalo smysl. Nejprve mu nějaký přelud říká podivnou básničku a teď se mu jiný snaží radit co má chtít. Chci pryč..., pomyslel si pouze. Ať už to skončí... Doufat, že až se probudí a bude zase vše jako dřív, se však již neodvážil. Věděl, že už nikdy nebude nic jako dřív.

Žolíka se ptej, chceš-li odpověď znát, vzpomněl si na útržek básničky od Pikového Jacka.

„Musíte... Musíte mi odpovědět..." byla to planá naděje, ale ve světě kde neplatí pravidla která znal, mu nezbývalo než spolehnout se na pravidla, která mu řekl jeden z těch, kdo do toho světa přeludů patřil. Alespoň na tolik racionálně ještě uvažovat dokázal.

Žolík se zarazil a přísně si člověka přeměřil pohledem. Přeci jen ho ten smrtelník dokázal překvapit, pak se ale pousmál tím svým křivým úsměvem a přitakal mu.

„Ano, to je pravda. Tak se tedy ptej," vyzval jej. A Paull jako by měl v hlavě prázdno. Řekl to v zoufalé naději a prosbě, ale nepočítal s tím, že k němu Žolík bude tak vstřícný.

„E-e..." zaváhal. Bál se, že nerozhodnost jeho protějšek popudí, ale pokud byl Žolík rozhněván, nedal to najevo.

„Proč? Proč já...?", vypravil ze sebe konečně co ho nejvíce tížilo.

Muž v šaškovském oděvu a čepici roztáhl ústa v široký pokřivený úsměv. Věděl, že vyhrál...

„Proč?" Zasmál se. „Lidé se vždycky ptají proč... Myslíš si snad, že jsi něčím zvláštní? Že jsme si ze všech lidí ve vesmíru vybrali právě tebe?" Paull se po těchto jeho slovech přikrčil. „Snad nejsi tak, naivní..." Žolík se usmíval, jeho hlas zněl téměř vlídně a přece mu Paull nedokázal důvěřovat.

„Jistě že, ne!" zvýšil na okamžik hlas, aby posléze přešel opět do vlídného přátelského tónu. „Byla to náhoda, nic víc." Otočil se k Paullovi zády.

„Karty, které se ti dostaly do rukou mají magickou moc. Dámy tohoto Balíčku dovedou plnit lidská přání." Nechal svá slova doznít přičemž se bavil tím, jak se Paullovi oči rozšiřují úžasem. Nedíval se na něj, ale tohle dobře poznal i bez přímého pohledu.

„Musíš ale pochopit, že ne každý člověk může Dámy povolat z našeho světa. Většina smrtelníků projde okolo Balíčku a nechají Karty ležet. Jen ten, kdo má dostatečnou představivost a ještě se nevzdal svých tužeb a snění, je může povolat. Proto ti, kdož si přejí, bývají většinou děti."

„Děti?" To už na Paulla bylo trochu moc. „Vem si je. Já karty nehraju... Dal mi je můj syn, Evan, když mě převeleli do kosmu, že prý mi přinesou štěstí nebo co. A jak se při tom tvářil... Darmo povídat." Tvář měl v tu chvíli bledou jako ztělesnění smrti.

„Ano, děti... Správně. Carlův syn... Našel ten Balíček na bleším trhu a koupil ho za pár drobných, jak říkáte. Lidské děti mají úžasnou fantazii, Paulle. Takovou která nás vytáhne odkudkoliv. A Evan ji měl. Přál si navštívit minulost. Přál si stát se hrdinou řádu Templářů..." Jako by snad Paull Graham tušil co byli templáři zač. Nikdy ho historie příliš nezajímala a nechápal ty, které ano. „To je jedno, že nevíš o co jde. Prostě navštívil minulost tvého světa a pak se za cenu smrti Dámy, která plnila jeho přání, vrátil zpět domů." Rozpovídal se Žolík. Jak ví, že to nevím? Jak věděl o tom, že mi Carl řekl o Evanovi...?

„To co ti chci říct je, že Evan se rozhodl Karty zničit. Prožití přání ho stálo část jeho osobnosti a ten mladý muž nechtěl aby někdo další trpěl stejně jako on. Nebyl hloupý a uvědomil si možná rizika takového Balíčku." Paull nebyl schopen jediného slova či kloudné myšlenky. Žolíkovo vyprávění, jakoby ho přikovalo namístě.

„My si ale nenecháme náš svět tak snadno zničit, Paulle Grahame. Když Evan zjistil, že nemá sílu to udělat, ukryl Balíček do největšího bezpečí jaké znal. Do trezoru. Ty ale víš, že něco takového, nemohlo nikdy stačit, že? A nestačilo. Jeden z Žolíků vystoupil z balíčku, vzal na sebe Evanovu tvář, Karty vyňal ze skrýše a předal je jeho otci. To Carl Migennes měl pronést své přání. To Carl Migennes měl povolat poslední Dámu z balíčku, ne ty. Jenže..." Odmlčel se Žolík. Jak mluvil jeho hlas nabíral na síle až se Paullovi pomyslně zježily vlasy na zátylku. Jenže co...? Bál se zeptat nahlas.

Žolík si povzdechl a otočil se zpět ke smrtelníkovi. „Jenže Carl Migennes se Karet ani nedotkl. Otevřel krabičku, zjistil že jsou uvnitř Karty a zase ji zavřel. Neměl za celé roky práce na palubě vesmírné lodi potřebu je vytáhnout a vzpomněl si na ně až teprve tehdy, když viděl, že máš starosti. Chtěl ti udělat radost protože věděl, že ty karty hraješ." Paull cítil jak přes zjevný klid jeho tváře prosakuje ze slov jistá hořkost.

„Žolíkovi zprvu nedošlo, že Carl Migennes nikdy nemůže zbývající Dámu povolat. Byl to muž, kterému v životě nic nechybělo. Neměl žádné tajné tužby jejichž splnění by podřídil všechno a byl ochoten vše obětovat. Ne... Dokonce ani tys k takovým věcem netíhl, víš o čem mluvím..." Paull přitakal. Ano, do poslední chvíle si myslel, že je takový, ale teď? Teď sám netušil kým vlastně je.

„Už rozumíš? Byla náhoda že se Karty ocitli v tvých rukách. Carl je mohl dát komukoliv jinému... Přesto... Skončily u tebe a teď? Teď je má jeden z posádky tvého transportu na planetu Mars. Vidíš jak moc umí být vrtkavá?" Paull na něho zíral v zoufalé snaze vše pochopit a to se mu právě nedařilo.

„Ale...", nemyslel si že to byla jen náhoda. Celou tu dobu. Nechápal proč by si vybrali právě jeho, ale dozvědět se že v celé té věci byl jen náhodnou figurkou osudu byla rána, kterou jen stěží mohl nést.

„Pokud... Jak to mohla být náhoda? A-a... Proč to ten Žolík udělal? Proč vynesl balíček a dal ho Carlovi?"

„Protože daň za Evanovo přání, zaplatila dáma jeho rodu životem. Chtěl se pomstít za smrt své dámy. A jen díky tomu, se stalo to co se stalo."

„A-a Glen?"

„Ach ano, dotyčný Žolík zjistil, že na Carla moc Karet nepůsobí a tak využil příležitosti, zjistil co by mohlo tebe učinit méně odolným vůči jejich moci a našeptával Glenu Morrisovi co má udělat."

„J-já tomu..."

„Nevěříš?!"

Paull zakroutil nesouhlasně hlavou.

„Už víš co bys měl chtít?"

„Ne..."

„Tak já ti povím, ano?"

Přitakal.

„Měl by ses chtít pomstít. Piková Dáma ještě v Balíčku zbyla a může někomu splnit jedno přání. Kdybys získal Karty zpět a povolal ji, mohl by ses nejen dostat z vězení a stát se opět bez úhonným, ale také bys mohl zařídit, aby všechny indicie, které směřovaly k tobě, nyní ukazovaly na Evana Migennese." To už Paull nevěděl kde mu hlava stojí a ať to bylo kdekoliv na krku dozajista ne.

„A proč na něho?" vypálil hned ani nevěděl proč. Možná už byl opravdu blázen, ale copak mu právě neříkal že za všechno co se mu stalo může nějaký Žolík?

„Protože kdyby kvůli Evanovi nezemřela ona Dáma, Žolík by nepotřeboval ukout takový plán, Pokud bude Evan potrestán, Karty zmizí z tvého života a ty budeš moct dělat dál to co doposud." Poprvé se v Žolíkově hlase objevil náznak netrpělivosti.Ještě naposledy se klaun podíval smrtelníkovi do očí.

Paull otevřel ústa aby promluvil.

Karty se rozvířily a Žolík zmizel s nimi, když splynuly s temnotou kriospánku vězně číslo: 148/20852/19325

Varovné kontrolky na řídím panelu vesmírné lodi NOSTRADAMUS opět zhasly...

***

Křížový Žolík hleděl kamsi do dálek a nepřítomně se usmíval. Pikový Kluk to jasně viděl, i když nic nechápal. To Žolík Pikového rodu porozuměl okamžitě, sotva to zpozoroval. Slaví triumf, uvědomil si. Ale proč? Náš svět neopustil..., zamyslel se. Sny..., došlo mu v zápětí. No ovšem... Vstoupil někomu do snů! Ale komu? Věděl, že to musí zjistit co nejdříve, pokud totiž Křížový žolík něco kul, mohlo to znamenat velké nebezpečí...