17.kapitola - Po horké stopě...

Evan pátrá po balíčku karet. Potřebuje se dostat do budovy soudu k archivům, ale to se zdá beznadějné. Nakonec však přišel na jiný způsob jak danou věc získat. Otázkou však zůstává, jestli mu dotyčný kontakt dokáže pomoci.

Do příběhu vstupuje nová postava kapitána Wallance, který se už deset let snaží polapit Glena Morrise, pašeráka Teléria, stejně jako George Tarance zůstává zatím jen jako vedlejší postava, sama ještě nevím jak velkou roli v příběhu sehraje.

Děj se přiostřuje a zdá se, že boj o balíček bude ještě velmi, velimi tvrdý...

Po horké stopě...

Na Policejním ústředí panoval hluk a shon typický pro taková místa. Ventilace odvětrávala tabákový kouř, prach a jiné nečistoty a skrze davy těl v hale se prodíral jakýsi brunátný muž.

„Dělali jsme co se dalo, Wallanci. Celou loď jsme převrátili vzhůru nohama, obrazně řečeno, prostě ani stopa po Telériu...", promluvil na kohosi, kdo jej následoval.

„Nesmysl, Muselo to tam být!", ohradil se kapitán Wallance. Vysoký silný muž s blond bradkou, vlasy na ježka a tvrdými rysy ve tváři.

„Nebylo, jasné?!" ohradil se jeho nadřízený, otočil se a přísně se na něj zadíval.

„Pane," začal již mírněji kapitán. „Jdu po tom pašerákovi už deset let..." znovu vykročili, tentokrát bok po boku, neboť vstoupili do výtahu.

„Já vím, ale vaše výsledky, kapitáne, nejsou příliš průkazné nemyslíte? Řikal jste, že vaše informace pocházejí ze spolehlivého zdroje a zatím..."

„Pocházely!" zase zvýšil hlas. „Mělo to být na Blackhole. Muselo to tam být..."

„Smůla." Vrchní velitel přitiskl složku fólií na kapitánova prsa s takovou razancí jaké byl lehce kurpulentní muž schopen. „Máte měsíc abyste přišel s něčím novým Wallanci, nebo ten případ předám někomu jinému."

Dveře výtahu se otevřely a kapitánův nadřízený vyšel ven i s několika dalšími zaměstnanci ústředí.

„Seš v pohodě, Same?" položil mu ruku na rameno další policista, který šel celou dobu za nimi jen mlčky. Samuel Wallance ho považoval za svého přítele. Dlouhá léta spolu pracovali a na tomto případu dělali společně už od začátku.

„Jasně, Marly, to je v pohodě, sežeň mi co nejdřív toho našeho informátora a chci celou zprávu ohledně prohledávání Blackhole, jasný?"

„I Grahamův případ?"

„I ten. Chci všechny důkazní materiály, který v tom případu byly."

„To bude těžký...", poznamenal Marly Hallow, když jeho šéf vystupoval z výtahu. Sam Wallance se ještě otočil.

„Jo, ale máme měsíc na to, prokázat spojitost mezi ztrátami Teléria a Glenem Morrisem."

Dveře se automaticky uzavřely a kapitán Wallance se ocitl v prostorách mezi jednotlivými buňkami pracujících policistů jeho oddělení. Po stopě se musí jít dokud je horká...

***

Budova soudu byla stopatrová budova kupolovitého tvaru o rozloze jednoho kilometru v průměru umístěná v centru města Patronia postaveném téměř na místě původní Paříže, která tvořila historický park pro sta tisíce návštěvníků denně. Toto historické centrum však dnes nepřivedlo zhruba jednadvacetiletého, hnědovlasého mladého muže do onoho velkoměsta. To vůbec ne. Důvod jeho návštěvy byl mnohem, mnohem menší...

***

„Dobře..." hlesla Joice. Zdála se být zachmuřená a obočí se jí spojilo v tenkou linku. Evan jí věnoval pohled plný nadějí, ale pousmát se bál.

„Pomůžu ti zfalšovat zdravotní dokumentaci a předstírat nemoc, ale..."

„Ale?", nechtěl působit tak nedočkavě, ale neovládl se.

„Ale chci jít s tebou...", vydechla nakonec.

„To nejde!" striktně ji odmítl a odvrátil se. Netušil jestli je to tak docela dobrý nápad, ale při nejhorším by zameškal školu i práci a pak se nějak omluvil, cokoliv bylo lepší než riskovat, že se Joice něco stane. Tohle byl jeho boj.

„Proč by to nešlo?" Nechtěla se hádat, ale Evan jí nedával na výběr.

„Joice...", začal a chtěl ji obejmout, ale nedovolila mu to. „Nechci riskovat, že se ti něco, jasné?" snažil se jí to vysvětlit. Ano, byl to důvod. Jasný a správný důvod, ačkoliv ne celý. Nechtěl aby když se mu to povede, byla u toho až pronese své přání. Znal balíček a věděl že za přání se platí. Existovalo riziko, že za něj zaplatí životem a to bylo něco, u čeho by opravdu Joice být neměla.

„Dobře...", hlesla, „ale dáš na sebe pozor, ano? A... Zůstaneme v kontaktu." Chtěla aby to znělo pevně a tvrdě, ale hlas jí selhal.

„Jasně...", vydechl.

Objali se a Evan ji konečně políbil...

***

Evan stál přes ulici hledíce na hlavní vchod do justičního svatostánku a znovu vše promýšlel. Věděl, že to nebude jednoduché už ve chvíli, kdy o tomto svém bláznivém nápadu řekl své dívce, ale netušil, že to bude až tak těžké jak se to jevilo teď.

Přilétalo sem snad stovky vznášedel a transportů ať už vězeňských, civilních, nebo pracovních. O muže v uniformách, ale i strážce pořádku bez uniforem, zde nebyla nouze a pojednou se zdálo, že dostat se k tamním archivům je zhola nemožné.

Tak, kde je?! Postěžoval si v duchu. Kontakt, který mu byl doporučen už tu měl být před pěti minutami, jak se záhy přesvědčil, když pohledem zkontroloval čas, promítající se na nebi pro všechny obyvatele i návštěvníky města stejně.

„Ben Carlson?" Zaslechl za svými zády až se polekal.

„Kevin Robertson?" optal se na oplátku? Ani nedoufal, že by to bylo jeho skutečné jméno, tak jako si on sám pro toto setkání jméno pozměnil.

„Představoval jsem si vás trochu jinak...", naznačil ten muž. Byl vyšší než Evan, hubený, až téměř vychrtlý, s bledou pletí vystouplými lícními kostmi v docela obyčejné syntetické kombinéze lesklé šedé barvy, která jen podtrhovala jeho vychrtlou postavu, kterou se snažil alespoň částečně zamaskovat dlouhým pláštěm až ke kotníkům. Zdálo se, že Evanův nezkušený překvapený pohled, vyvolal v tom muži náznak pochybností, které ovšem ve vlastním zájmu musel rozehnat.

„To já Vás taky," Odpověděl mu.

Kevin kývl k proskleným dveřím restaurace přímo vedle nich a Evan - Ben přikývl. Vešli dovnitř. Dveře se otevřely, sotva se přiblížili. Prošli sálem s flotilou stolů plně obsazených, či napůl prázdných, a zamířili do zadní části, kde bylo několik kójí se stoly, pro hosty, kteří chtěli mít větší soukromí. Tam si jednu, kterou právě opouštěl jakýsi mladý pár, zabrali pro sebe. Evan byl nervózní. Každý jeho pohyb to o něm prozrazoval. Očima stále těkal po svém okolí, když se usadil poklepával prsty pravé ruky o desku stolu, až se Kevin hravě pousmál.

„Co je?!"osopil se na něj.

„Poprvé?"

„Jo!" Přiznal tedy neochotně.

Kevinova ostrá tvář ještě více ztvrdla. „Takže... O co jde?" Konečně se někam pohnuli.

„Něco potřebuju."

„To vim sakra!"Zvedl vychrtlý muž hlas. „Vo jakej případ se jedná?" zeptal se nakonec.

„Black-hole." Muž naproti přes stůl uznale pokýval hlavou.

„To je dost horký." Připomněl mu. Jako by to snad sám nevěděl. Jasně že je to horký, krucinál, to bych tu jinak nebyl, ne?!

„Já vím...", chtěl pokračovat, ale k jejich kóji přijel na pásech robotický číšník a utnul tak jeho slova ještě dříve než je vyřkl. Kevin několika rychlými pohyby na jeho panelu vyřídil objednávku a teprve, když se stroj vzdálil, Evan - Ben pokračoval.

„Ale po stopě se musí jít dokud je horká."

„Po stopě? Seš snad polda?" zbystřil muž naproti přes stůl.

„NE!" Jeho odpověď zněla až příliš důrazně. Až doposud nemusel s nikým takovým jednat a tohle zdržování mu na náladě rozhodně nepřidávalo.

„Jasně že ne," uchechtl se jeho společník, „seš vyděšeněj jak malá holka." Odmlčel se a pobaveně sledoval svého společníka, kterému už pomalu začínala docházet trpělivost.

„Tak vo co přesně de? Co konkrétně tě zajímá, mladej? A proč zrovna Grahamův případ?" opřel si ruce lokty o desku stolu a bradu opřel o sepjaté dlaně. Tahle hra ho zjevně začínala bavit.

„Kvůli tomuhle," naznačil Evan - Ben a posunul ke svému protějšku fólii s částí záznamu soudního přelíčení, kde vyznačil jednu pasáž tučně:

...ODPOVĚĎ: „No a pak ten večer, jsme hráli poker. Tedy měli sme hrát. Ne o peníze to je zakázaný, prostě jen tak pro zábavu. Jenže Deny Trullin nepřišel. Pravda říkal mi, že mu není dobře, ale myslím že v tom bylo něco jiného. Už to mi připadalo podezřelé, krom toho byl Paull první kdo se na něj zeptal. A pak taky přinesl tu krabičku s kartami..."

OTÁZKA: „Jakou krabičku?"

ODPOVĚĎ: „Nevim, byla dřevěná a karty uvnitř byly hodně staré. Napřed nám to nechtěl ani ukázat a pak když už se odhodlal tak vzal za víko a v tu chvíli zbledl. Ptal sem se ho co mu je a on vzal krabičku a utekl s ní na záchody...

A slovo Karty, zvýraznil ještě barevně. To co se stalo pak ale neočekával. Kevin zbledl v obličeji a přeměřil si jej zkoumavým tvrdým pohledem, plným podezření.

„Co seš zač?"

„Někdo komu to patří."

„Vážně? To si nesmyslím!" Podotkl Robertson. „Kdyby ti to patřilo, nešel bys za mnou." To byla zcela logická poznámka, kterou Evan musel vzít v úvahu. Přesto se však neměnilo nic na tom že se stále považoval za právoplatného majitele balíčku.

„Nemám čas dožadovat se toho birokratickou cestou!" odsekl mu. „Proč?" zeptal se ho ještě. Náhlá změna Kevinova chování jej přiměla aby se nad tím zamyslel.

„Co, proč?" Stáhl se Kevin zpět do neutrálního výrazu právě v čas, neboť k jejich kóji přijel onen robotický číšník s vyřízenou objednávkou.

„Dvě piva." Oznámil jim strojovým hlasem a Kevin poděkoval, otiskl kartu na panel a robot přijal platbu. Číšník se opět vytratil.

„Proč vás to tak zajímá? Děje se něco? Říkali mi, že mi to sežente." Začal Evan strohým hlasem, i když vlastní netrpělivost zcela zakrýt nedokázal. Měl strach že čím déle otálí tím bude splnění jeho přání těžší...

„To nejde." Robertson vstal.

„Jak nejde?!" to už měl v očích svůj fanatický lesk. Nemohl teď ztratit jedinou šanci se ke Kartám dostat.

Kevin se rozhlédl zda by neměl spíše uniknout než odpovědět, ale jeho sok nevypadal jako někdo, kdo by ho nechal jen tak utéct i kdyby se o to pokusil...

„Už sem to dal někomu jinýmu." Pomysel si, že to musí být vskutku cenná starožitnost, když se po tom shání tolik lidí.

Evan se natáhl přes stůl a chytil ho límec kabátu. Dva kovové korbely s pivem spadly ze stolu a rozlily svůj obsah po podlaze.

„Komu?!" téměř zakřičel. Potřeboval to vědět. Na ničem jiném teď nezáleželo.