2. kapitola - Cestovatel

Spor Žolíků se přiostřil a Lucy se začalo plnit její přání.

~Cestovatel~

„Můžeš mi laskavě říct, co to ta Dáma právě udělala?" řval Křížový Žolík na Srdcového a očima ho nenávistně propaloval.

„Splnila přání té dívky," odpověděl klidně Srdcový.

„Aha, jistě," rozmáchl Křížový rukama. „Ale udělala to tak, aby k sobě přivedla jeden z balíčků cestující časem. Jestli tohle není podvádění na tvé straně, tak už nevím, co by to mohlo být."

Srdcový pokrčil rameny.

„Já nic neudělal... je to přání té dívky."

„Nenávidím tě," sykl Křížový Srdcovému do obličeje a lusknutím prstů zmizel z místnosti.

~~~

Lucy přešla k oknu a podívala se na noční oblohu. Ve světlech velkoměsta zahlédla pouze jednu jedinou slabě zářící hvězdu. Nebo to snad byla planeta? Nikdy se o astronomii nezajímala a to, jestli se pod světýlkem na obloze skrývala planeta, hvězda nebo snad mimozemská loď jí bylo jedno. Věděla, že do vesmíru se stejně nikdy nedostane, proto své zájmy raději stočila na planetu Zemi a její přírodní a historické skvosty. Ale teď, když její Víla poslala směrem k obloze nějaké světlo, čekala, že se každou chvíli do jejího pokoje snese malý, zelený mužíček a unese ji kdovíkam.

Opřela se o parapet a pozorovala svítící město. Už odmala ji město v noci fascinovalo. Jet domů po dálnici a dívat se oknem auta na různě barevná světýlka, byla vždycky její zábava, když se vraceli pozdě večer. Stála u okna asi deset minut, ale nic se nestalo.

Asi to byl přece jen sen, pomyslela si, zatáhla žaluzie a šla se připravit ke spaní. Když vyšla z koupelny, vzala do rukou kartu a znovu se na ni podívala.

„Opravdu to nebyl jen sen?" zeptala se. Povzdechla si, zasunula kartu do peněženky a zalehla do postele.

„A co se teda stalo?" zeptal se někdo v místnosti.

Žolík se usmál.

„Dáma poslala signál jednomu z vyvolených, kteří obdrželi balíčky cestující časem. Tím splnila Lucy Eltonové její přání zažít něco neobyčejného a zároveň si sobě dala naději, že se možná shledá se svým milým."

„Nebyl to podvod?"

„Jsi jak Křížový žolík, se kterým jsem tenkrát sloužil," ušklíbl se Srdcový žolík. „Možná si Dáma sama sobě napomohla, ale v té době nikdo nedokázal říct, zda se právě tomu vyvolenému, který obdržel signál, podaří krále Aimona najít. A podle zákona, plnila pouze přání, které bylo vysloveno."

„A co ten vyvolený?"

„Bohužel o těch jsme neměli žádné zprávy," zakroutil hlavou smutně Žolík. „Balíčky karet je chránily, aby do jejich cest nemohl nikdo zasahovat. Takže vyvoleného, nebo raději Cestovatele, jak se sám nazýval, spatříte, až když ho uvidí Lucy Eltonová. Vše, co se dělo předtím, je známo pouze z jejich rozhovorů a není toho moc, protože Cestovatel o minulosti nerad mluvil. Ale teď se posuneme dál."

Obraz na plátně se začal přetáčet dopředu. Lucy vstala, pozdravila se s rodiči, odešla do práce... Obrazy lidí a míst začaly splývat v jedno, až byl najednou znovu večer a Lucy vcházela opět do svého pokoje.

Odložila tašku, svlékla mikinu a odešla do koupelny se opláchnout. Když ale otevřela dveře, stála tváří v tvář nějakému muži. Lucy vykřikla a zabouchla dveře. Udělala několik kroků zpět a rozhlížela se po pokoji, co by mohla použít jako zbraň.

„Lucie!" ozvala se z kuchyně matka. „Co se děje?"

Ve stejnou chvíli se otevřely dveře do koupelny a neznámý muž vyšel ven. Lucy popadla knížku, která ležela ve skříni po její pravici a strčila ji před sebe jako štít a zbraň zároveň. Nevěděla, co dělat. Má odpovědět matce nebo ne? Co když je to nějaký masový vrah? Co když má zbraň a zastřelí ji dřív, než stačí otevřít pusu?

Jenže muž nevypadal na to, že by to byl nějaký pobuda nebo zabiják. Ale copak věděla, jak takoví lidé opravdu vypadají? Každý den slýchala jak ten nebo onen zabil svou manželku, nebo trápil své děti, takže spoléhat se na vzhled asi nebude to nejlepší, říkala si.

Neznámý muž si položil prst na rty a tím jí signalizoval, aby byla ticho. Poté přešel ke dveřím jejího pokoje a dovřel je. Lucy ho celou dobu sledovala a knížku měla stále připravenou k boji. Muž se otočil tváří k Lucy a usmál se.

„Ahoj," řekl.

Lucy vypoulila oči.

„Měla bys odpovědět matce. Nechceme přece, aby sem přišla."

„Lucie? Jsi v pořádku?" ozvala se znovu matka.

Lucy se jako mávnutím kouzelného proutku probrala a zavolala zpět: „Jo, jsem. Jen jsem... narazila do dveří."

„To se neumíš dívat na cestu?"

„Ne!" odpověděla hlasitě, aby ji bylo slyšet. Celou dobu nespustila oči z vetřelce v jejím pokoji. Věkem se blížil ke čtyřicítce, na sobě měl modré rifle, bílou košili a šedočerné sportovní sako. Vlasy měl tmavě hnědé, skoro černé a oči... Oči, ty měl zelené, ale byl v nich smutek, který ani úsměv nevymazal.

„A teď mi řekněte," začala Lucy, „co děláte v mém pokoji a jak jste se sem dostal?"

„Hm, možná bys měla odložit tu knížku. Nechci, aby sis ublížila."

Lucy se podívala na knížku ve svých rukou, a pak na muže před ní.

„Ne, myslím, že si ji nechám," odpověděla.

„Jak si přeješ," pokrčil rameny muž a začal se procházet po místnosti.

Lucy se na něj nevěřícně dívala.

„A můžete mi teda říct, kdo jste, co tu děláte a jak jste se sem dostal?"

„Dobře," kývl muž. „Můžeš mi říkat Cestovatel, přišel jsem najít Srdcovou dámu a odpověď na tvou poslední otázku, nedostal jsem se sem, objevil jsem se tu."

„Aha, takže jste někde lusknul prsty a objevil se tady? Proč?"

„Lusknul prsty? Ne, to dělám, jen když mám nápad," usmál se na ni.

Bože, ten muž je šílenec, zhrozila se Lucy.

„Tohle bude asi na dlouho, neposadíme se na to?" zeptal se Cestovatel.

„Prosím, na zemi je místa dost."

Cestovatel vyklenul obočí, a pak otočil židlí, aby čelila posteli, a sedl si na ni. Lucy si povzdychla a posadila se na postel, stále svírajíc knihu, kterou si teď položila na klín, a čekala, co jí ten neznámý muž řekne.

Chvíli jen tak seděli, Cestovatel si mnul bradu a občas si projel rukama vlasy, které pak stály všemi směry.

„Tak, kde bych začal," promluvil po chvíli. „Asi od jádra. Přišel jsem si pro Srdcovou dámu."

„A to má být kdo?"

„Ne kdo, ale co," opravil ji Cestovatel. „Je to karta, na které je nakreslená srdcová dáma."

Lucy se vybavil předchozí večer a její oživlá Víla. „Jsem Srdcová dáma a přišla jsem, protože jsi mě oslovila."

„A na co ji potřebujete?" zeptala se Lucy.

„Já ji nepotřebuji, to ona potřebuje mě, abych jí pomohl shledat se s jejím milovaným."

„Bože, kde to jsme? V pohádce?"

„Ne, jen existují věci, o kterých většina lidí nemá ani ponětí. A teď," naklonil se a Lucy instinktivně pozvedla knížku k obraně, „kde je Dáma?"

„Vy si myslíte, že vám dám něco, co je moje už jedenáct let?"

Cestovatel se zatvářil překvapeně.

„Jedenáct let a stále žiješ?"

„Proč bych nežila?" Každou chvíli se jí potvrzovalo čím dál víc, že muž před ní není normální.

„Zapomeň na to."

„Zapomeň? Fajn, můžete jít," řekla rázně a vyskočila z postele. „Stejně nevím, proč jsem vás nevyhodila hned. Nebo nezavolala policii. Myslela jsem, že vás sem asi přivolala Víla, ale s takovým šílencem, jako jste vy, nechci mít nic společného."

„Víla? To myslíš Dámu?" zeptal se Cestovatel.

Lucy pokrčila rameny.

„Ty sis přála, abych se tu objevil?"

„Očividně ne vy, ale chtěla jsem zažít nějaké dobrodružství."

Cestovatel si povzdychl.

„Nechápu, proč nemůžete žít život takový, jaký ho máte. Proč si přát něco, co pak stejně končí katastrofou," mumlal si pro sebe. „Teď si ale musíme opravdu vážně promluvit. Kolik přání sis už přála?"