2.kapitola

Evan si přál, aby se stal hrdinou Templářského řádu a Křížová dáma se mu rozhodla jeho přání splnit. Ocitá se tedy ve čtrnáctém století v Paříži a co víc, v těle senešala Řádu. Jaké může být takové probuzení?

Chrám Templ, Paříž, léta páně 1307

Před očima se mu zatmělo a svět se s ním točil. Jeho žaludek se začal bouřit. Bylo mu opravdu špatně. V duchu proklínal obě Dámy. Slepě jim důvěřoval. Věřil, že mu opravdu splní přání, namísto toho na něj vyslaly nějakou zvláštní kletbu a on byl nyní v pasti. Neměl si s nimi nic začínat, měl je poslat zpět hned na začátku.

Už ale bylo pozdě. Zem pod nohama se mu vytratila a on se ponořil do časoprostoru, který jej zcela pohltil. Točil se závratnou rychlostí, jako by jej někdo proměnil v bumerang a vyhodil z okna. Avšak jak to u bumerangů bývá, až dosáhne hranice, přijde zpětná vazba.

I tentokrát se zpětná vazba objevila. Evan se točil čím dál méně, až nakonec spadl do něčeho měkkého. Notnou chvíli nechával ještě oči zavřené a v duchu utěšoval svůj žaludek. Bylo mu špatně.

Po chvíli se závrať vytratila a on konečně otevřel oči. Nebyl ve svém pokoji, jak se domníval. Ležel v honosně vyřezávané dřevěné posteli s nebesy. Na sobě měl bílou noční košili s krajkou. Posadil se na posteli a snažil se najít vypínač, aby si mohl rozsvítit. V pokoji však žádný nebyl. Na nočním stolku, který byl vyroben ze stejného dřeva jako postel, stál stříbrný svícen. Oheň na něm však neplápolal.

Evan netušil, co se to děje. „Přece se to nemohlo vyplnit?" Špital si pro sebe, když se procházel po honosně zařízeném pokoji. „To je absurdní. Takovou moc nemá nikdo." Vystrašeně si sedl na postel a oči upíral do prázdna. „Já jsem se opravdu přemístil? To není možné..."

„Senešale..., Senešale!" Zabušil někdo na dveře, div je nevyrazil. „Vzbuďte se. Musíte prchnout."

Evan polekaně vyskočil na nohy. Senešale? Pomyslil si. Co má zase tohle znamenat? Přešel ke dveřím a čekal, až se sami otevřou, jako bylo zvykem v jeho době. Každé dveře byly na fotobuňku se zvláštním zařízením proti odhalení zlodějů či nezvaným hostům. Tyhle dveře se však neráčily pohnout.

Bušení se ozvalo znovu, tentokrát ještě silněji. „Senešale, otevřete, prosím. Je to naléhavé."

Evan cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Zachvátil jej strach. Nevěděl, co by měl udělat. Co když mu chtějí ublížit? Ne, neotevře. Musí zůstat tady. Odešel zpět k posteli a vyčkával. Bušení nepřestávalo. Tentokrát znělo ještě naléhavěji. „Musíte prchnout. Jsou tady. Přesně, jak to předpověděl Velmistr."

„Velmistr?" Nechápal. Nejprve senešal, teď velmistr... dělají si snad ze mě srandu? V tom mají určitě prsty ty Dámy. Někdo to na mě navlíkl, aby si ze mě mohl vystřelit. Ale já jim ukážu. Vstal a chtěl se opět vrátit ke dveřím, avšak všiml si, i přes tmu v jeho pokoji, rozházených karet na posteli. Tiše polkl a následně je všechny posbíral. Byly tak, jak je viděl naposledy ve svém pokoji. Krom dvou červených Dam tam byly všechny karty. Zastrčil je tedy zpět do balíčku.

„Senešale. Nemáme času nazbyt," prosil člověk za mohutnými dveřmi.

Evan, i s balíčkem karet, se po jeho hlasu otočil. Ale, co když je to přece jen pravda? Co když jsem opravdu ve 14. století? Přál jsem si být hrdinou Řádu. Nechával své volné myšlenky poletovat ve své mysli. Ale co až mě uvidí? Nejsem žádný senešal, možná mě i zabijí. Zhrozil se té myšlenky.

Z venku se teď začaly ozývat vystrašené hlasy, řev a cinkot kovu. Jestli je to všechno pravda, tak se má dnes uskutečnit Velké zatýkání.

„Senešale, prosím," vytrhl jej hlas za dveřmi z jeho myšlenek. Evan na nic nečekal a vyběhl ke dveřím. Snažil se přijít na to, jak je otevřít. Skákal před nimi a máchal rukama, jakoby se snad měly sami otevřít. Nebylo mu to však nic platné. Tyhle dveře nejsou z 54. století.

„Nevím, jak ty dveře otevřít," zvolal nešťastně a lomcoval s podlouhlým kovovým klínem.

Za dveřmi bylo chvíli ticho, a pak se ozval onen hlas znovu: „Zatáhněte za tu páčku, k sobě," doporučil mu. Evan tak učinil a posléze ve dveřích něco cvaklo. Jakmile byl železný klín odstrčen, někdo do dveří prudce strčil, až Evan přepadl dozadu.

Do jeho pokoje vtrhl mladý chlapec, kterému nemohlo být více jak 20 let. Na sobě měl hnědý plášť a u pasu pochvu s mečem. S děsivým strachem v očích se podíval na Evana, ležícího na zemi. „Můj pane!" Vykřikl vystrašeně a pomohl mu na nohy.

„K-kdopak jsi?" Zeptal se Evan a prohlížel si jeho oděv. Pokud si dobře vzpomínal, Rytíři Templu nosili bílou tuniku s červeným křížem a bílý plášť.

„Mé jméno je Martin z Willeny. Zastávám v Řádu funkci zbrojnoše, můj pane," představil se chlapec a položil si ruku na srdce. Evan byl stále v šoku. Proč mu říká pane? Vždyť je ještě mnohem mladší než tenhle zbrojnoš. „Dnes v noci se stalo něco strašného, můj pane," odříkával, ale slova se mu z hrdla jen těžko drala ven.

„Uklidni se," požádal jej Evan a pokynul mu, aby si sedl na postel. Martin však razantně odmítl. Podíval se na Evana, jakoby se dočista pomátl a nadechoval se k dalšímu proslovu.

„Senešale," začal a snažil se uklidnit svůj dech. „Vojsko krále Filipa obklíčilo Templ. Nyní jsou v pravém křídle paláce a zatýkají každého, kdo jim přijde do cesty. Dostali rozkaz zatknout každého bratra. Před chvíli odvlekli Velmistra!" Vychrlil bez jediného nádechu.

„Jacquese de Molaye?" Vypustil Evan, aniž by si byl vědom toho, co říká a v duchu se mu vybavil obrázek starého muže s dlouhými vlasy i vousy, kterého jim na obrázku ukázala profesorka Kreechurdová, a kterého si, díky Turínskému plátnu, do kterého byl Molay zabalen, mnozí lidé pletou s Ježíšem Kristem. „Takže dnes... dnes je opravdu 13. října?" Odříkával si spíše sám pro sebe a Martinovu přítomnost nechával nepovšimnutou. „To ale znamená, že..." nedořekl větu.

„Co se to s vámi ději, můj pane?" Optal se značně rozrušeně chlapec. Evan jej však neposlouchal.

„Jaký je rok?" Položil mu otázku Evan a vpíjel se do chlapcových očí.

Martin jako by jeho otázku chvíli vstřebával, než odpověděl: „Léta páně 1307, můj pane." S nevěřícným pohledem upíral svůj zrak na značně pomateného Evana. „Senešele, jste snad nemocen?" Jeho hlas zněl soucitně a vystrašeně zároveň.

„Co?" Otočil se na něj Evan. Jeho hlas ho znovu přivedl zpět do reality. Do děsivé a zároveň fascinující reality. „N-ne, jsem v naprostém pořádku," vykoktal a pořádně stiskl balíček karet, který stále svíral ve svém zápěstí.

„Měli bychom si pospíšit, můj pane. Je jen otázkou času, kdy se vojáci dostanou do této části paláce," konstatoval Martin a přešel k obrovské skříni. „Odpusťte mou troufalost, pane, ale měl byste se obléci. Zde je váš šat, pane. Počkám na vás venku." A s tím opustil pokoj.

Evan se oblékl do plátěných kalhot a béžové košile, na kterou si ještě oblékl koženou vestu. Posléze si přes ramena přehodil ještě plášť s ovčí vlny. Následně přešel k zrcadlu, jež bylo připevněné na dveřích skříně. Z chodby do pokoje prosvítalo jemné světlo, takže už v pokoji nebyla taková tma. Postavil se před něj, ale náhle vyjeveně uskočil. Nebyl to on. Zrcadlo zobrazovalo zhruba třicetiletého zdatného muže s krátkými vousy a hnědými vlasy, které mu spadaly až po ramena. „Tohle přece nejsem já," vyslovil skoro neslyšně a civěl na obraz před sebou. Rukama si ohmatával obličej a štípal se do tváří, obraz v zrcadle však zobrazoval realitu.

„Senešale, vojsko již protrhlo do této části Templu. Musíme rychle pryč," zvolal náhle zbrojnoš a vtrhl do pokoje. Z jemně vyřezávané truhly vytáhl dva meče, přičemž jeden z nich podal Evanovi a společně opustili senešalovy komnaty.

„Jak se odtud dostaneme?" Zajímal se dosud šokovaný Evan a v běhu se snažil připásat pochvu i s mečem k boku, což se mu příliš nedařilo. Do této chvíle viděl meč jen v muzeu nebo na obrázku.

„V paláci existuje jedna komnata, o které vojáci nevědí. Její chodby nás zavedou až na samý okraj Paříže," vysvětlil Martin a táhl Evana skrz spletité bludiště pařížského Templu. „Za chvíli tam již budeme," dodal ještě k němu.

„Ale jak o tom víš? Jsi přece jen zbrojnoš. Vědí o tom i ostatní bratři?" optal se Evan. Žádná literatura se nikdy nezmínila o nějaké tajné chodbě z Templu.

„Věděl o ní jen Velmistr a několik dalších bratří. Chodba byla tajně střežena," odpověděl mu chlapec. „Já jsem se o ní dozvěděl jen náhodou. Jednou mě Velmistr požádal, abych mu přinesl knihu z Řádové knihovny, spolu s nějakým deníkem. Byl v něm nákres celého Templu. Deník se zmiňoval i o oné chodbě. Velmistr věděl, že jsem do deníku nahlédl, avšak nepotrestal mě. Musel jsem mu však slíbit, že se o tom nikomu nezmíním. Teď je však jiná situace. Pokud Velmistr zemře, jste jedním z možných následovníků a mou povinností je vás ochránit," vysvětlil chlapec.

Evan nevěřil vlastním uším. On a možný následovník Velmistra? To je přece nesmysl. Jak by mohl? Vždyť je mu teprve sedmnáct let. Ještě není ani plnoletý. Navíc, on není pravým senešalem. Žije život někoho jiného. Nemůže se stát Velmistrem.

Zahnuli za roh a Martin se náhle zastavil. Evan to nečekal a zcela pohlcen svými zbloudilými myšlenkami do něj narazil v plné rychlosti. Oba se skáceli k zemi.

„Omlouvám se, Martine," vykoktal a držel se za bolavou hlavu. „Příště, až se zase tak náhle zastavíš, dej mi prosím tě vědět."

„Odpusťte mi, můj pane. Už jsme na místě," vstal a ukázal na visící obraz na zdi. Byl vysoký sotva metr. Zobrazoval nějakého rytíře na bílém hřebci. Martin k němu přešel a odsunul ho. Za ním se objevil průchod.

„Tak prosím," pobízel jej chlapec. Evan se jen neochotně pohnul kupředu. Shrbeně prolezl malým otvorem a čekal, že v téhle pozici zůstane až do té doby, než vylezou ven. Mýlil se však. Chodba byla vysoká a široká zhruba dva metry, takže se tam člověk mohl volně pohybovat. Na zdi sem tam visely zapálené pochodně.

„Musíme si pospíšit," zvolal Martin, který již také prošel otvorem v obraze a portrét za sebou zase zavřel.