2.kapitola

Kaithlin se splnilo přání. Vstoupila do minulosti do těla mladé dívky, Victorie, kde se jejich dvě duše perou o nadvládu nad tělem. Je to bolestné a nepříjemné pro ně pro obě. Co se ale stalo s Kaithlininým tělem v její době?

Žolík z rodu srdcového

Kdyby někdo vešel do podkroví, nestačil by se divit. Kárová Dáma uchopila dívku za ruku a roztočila se s ní. Zvláštní však na tom bylo, že dívka stála na místě, ale zároveň se točila s Dámou. Zbylé Dámy se vědoucně usmívaly. Znaly moc své společnice a tušily, jakým způsobem se rozhodla splnit dívčino přání.

Kárová Dáma a jedna z Kathlin zmizely. Žolík přešel ke druhé a vzal ji do náruče. Poté naznačil Dámám, aby vstoupily zpět do karet. Dámy kývly na souhlas a zjevily se na kartách. Jen Kárová měla nezřetelný obraz. Žolík však věděl, že ne na dlouho. Musela se vrátit do karty, aby žila.

Samotný Žolík skočil i s dívčím tělem do své karty. V tu samou chvíli se Kathlin probrala z transu, ve kterém byla po celou dobu a vykřikla zděšením. Vyškubla se Žolíkovi z náručí a tvrdě dopadla.

Rozhlédla se kolem sebe a všimla si Dam, které vypadaly jako obrazy. Ani jedna se nehýbala. Jako by umělec jen zvětšil jejich karetní podobu. Jen jejich oči. V nich byl život. Sledovaly ji jako němá stráž.

„Kdo jsi?" vykřikla najednou a netušila, co jí k tomu vedlo. Nechápala co se to děje a měla strach. Předtím se bála jen Dam a Žolíka. Teď se děsila i sama sebe.

„Žolík ze Srdcového rodu," pronesl mužský hlas za ní. Kathlin nadskočila a vykřikla strachy. Poté se pomalu otočila a podívala se na Žolíka. Byl podobný tomu, kterého viděla v podkroví, ale nebála se ho. Cítila, že je jiný. Tušila, že on by ji do přání nenutil.

„Já nemůžu. Nevím, kde to jsem." Opět jí slova unikla ze rtů, aniž by je chtěla pronést.

„Je mi to líto. Doufal jsem, že balíček najdu dříve, než někdo vysloví své přání. Tím někým ses stala právě ty. To vše zavinil Žolík z rodu Křížů. Jemu je jedno, co se stane s lidmi po vyslovení přání. Rád bych se pletl, ale on si to vysloveně užívá."

„A jaký je rok?" vyhrkla Kathlin a skočila svému společníkovi do řeči. Ten ji objal a začal konejšit.

„Nemůžeš za to. Jsi rozdělená na dvě části. Tvé tělo je sice zde, ale tvá mysl je ve dvou tělech. To, co se ti děje, nemůžeš ovlivnit. To se tvá mysl, která je v roce 1886, baví s majitelkou těla." Kathlin se chtěla zeptat, co tím myslel, ale Žolík ji předběhl.

„Když ses vrátila do minulosti, nemohlo to být v tvém těle. To tehdy nebylo. Narušilo by to čas, který byl již prožit, a změnilo by se vše, co od té doby bylo. Jedinou možností, jak se dostat zpět v čase a nezničit vše, je vložit mysl do jiného těla. Ale mysl původního majitele nesmí být zničena. A to se právě stalo. Tvá mysl je v těle spolu s jinou. Zatím nic necítíš, ale později budeš trpět obrovskou bolestí. Jedno tělo nemůže být obýváno dvojí myslí a jedna mysl nesmí být rozdělena do dvou těl. Budu se snažit tu být s tebou a bránit tě od bolesti. Nemohu ti však slíbit, že tu budu stále. Mám své povinnosti, které mi brání setrvat na jednom místě."

Kathlin se přitulila k tělu Žolíka a rozbrečela se. Bolest, o které mluvil, už přicházela. Zatím to bylo nepříjemné píchání v levém spánku. Vědomí, že se bude bolest šířit dál a bude větší, ji děsilo. Aniž by si to uvědomila, rozbrečela se. Žolík ji hladil ve vlasech a něco vyprávěl, ale Kathlin ho neposlouchala. Jeho příjemný hlas ji unášel do říše snů.

„Do čeho jsem se to zase uvrtala?" zamumlala před usnutím ve stejnou chvíli jako její mysl ve Victoriině těle a poprvé jí slova nikdo do úst nevložil. Byla její vlastní.

Žolík počkal, než usnula, poté ji opatrně položil a poodstoupil ke Kárové dámě, která se mezitím objevila.

„Tys její mysl rozdělila, a proto její bolest bude i bolestí tvou. Až se naplní její osud, i pro tebe si přijdu," pronesl smrtelně vážně, a poté odešel. Kárová dáma probodávala spící tělo vražedným pohledem.

Poté došla ke svému rámu a ulehla na plátno. Její tělo se proměnilo v malbu se stejně živým pohledem, jaký měly všechny Dámy.