22.kapitola - Za ochranným sklem
Tak vidíte, snažím se držet slovo a napsala jsem tedy další kapitolu Dámy. Ono to teď není moc jednoduché, čím blíže jsme závěru, tím těžší je utřídit si myšlenky. Zvlášť, když si mé postavy v příběhu dělají co chtějí.
Tak tedy. Policisté Wallance a Hallow hledají Evana Migennese, protože se domnívají, že je komplicem Glena Morrise v jeho pašeráckém byznysu. Joice na Zemi trne strachem o Evana. Evan sám se se svou dívkou pohádal a letí na Mars za Paullem Grahamem, který jediný mu může říct něco o Glenu Morrisovi, o němž se Evan domnívá, že má Karty. Paull Graham je v cele se starým mužem a zapojuje se do života a práce v lágru. Z Karet mu zbyla jediná a to Pikový Jack. Mezitím jsou ale Karty u George Tarance. Jak bude znít rozsudek pro Křížového Žolíka? A bylo či nebylo Georgovo "zmizte!" opravdové přání?
Jak vidíte, v příběhu teď je opravdu husto a dusno na každém kroku. Rozplést tento hlavolam nebude jednoduché pro nikoho.
Za
ochranným sklem
Od
toho dne, kdy se Paull Graham poprvé probudil ve své cele, si nedokázal udržet
pojem o čase. Bylo to ještě složitější než na palubě Black-Hole a to už bylo co
říct. Den, dva, tři, čtyři, pět... A pak přestal počítat. Odsoudili ho na doživotí
a to zde mohlo znamenat hodně ale i málo. Vězni pracovali v osmi
hodinových směnách na těžbě teléria a to byla náročná a nebezpečná práce.
V hlubinných dolech na Marsu šlo kromě těžby převážně o jediné. Přežít. A
to byla asi ta nejtěžší část práce.
Ovládání
energodrapáků šlo Paullovi překvapivě dobře. Nemusel se s nimi dlouho
učit, jako mechanik a údržbář se vzděláním inženýra věděl o strojích hodně.
Nikdy s tímhle zařízením nepracoval, ale sama práce byla v porovnání s ovládáním
stroje už jen prkotina.
A
o to to měl Paull mezi ostatními těžší. Pořád musel myslet na Carla, Glena,
Evana, kterého nikdy neviděl a na Karty... „Já
bych si to teda přál..." Mu znělo v hlavě ozvěnou několikrát každý den. Navíc
jak jeho spoluvězeň usnul, už se neprobudil.
Další
smrt v jeho blízkosti mu zrovna dvakrát nepřidala. Jako vždy po práci
seděl ve své osamělé cele a utápěl se daleko ve vesmírných dálkách.
V kapse
nalezl jedinou z Karet a poznal na obrázku plavovlasého mladíka
s čelenkou Pikového Jacka. Vybavil si jejich první setkání a snažil se
vzpomenout i na to ostatní, ale měl ze všeho jen Karetní vír.
Líbila
se mu pohledná hladká tvář bez vousů, zlaté kadaře tak reálně vyvedené, že se
jich mohl téměř dotknout... Ale byla to jen Karta.
Nic víc... Býval by přísahal, že se to všechno stalo, ale pokud ano, proč nyní hleděl do
tváře Pikového Jacka, aniž by vystoupil ze svého světa?"
Prostě proto, že je to
jen Karta, nic víc!
Ale to... Já ho viděl.
Určitě jsem ho viděl...
Neviděl! Byl to jen
výplod mý hlavy, jasný? Neviděl!
Chtěl
by se s tím smířit, ale nebylo to tak jednoduché. Kartu zase uschoval.
„Já bych si to teda
přál..." Čí to byla slova? Mrtvého spoluvězně, nebo Paullova
vlastní?
Vždyť je to blbost... Říkal si. Jenže na druhou stranu, copak
si nezasloužím normální život? Měl sem práci, milence... A teď? Jsem ve vězení
jen kvůli nějakejm posranejm Kartám! Udeřil pěstí do zdi. Klouby ho
rozbolely, až si strčil první dva do pusy. Nebyl nikdy zrovna přecitlivělý na
bolest, ale teď se v sobě vůbec nevyznal.
Stejně je nemám, ne? Co
je platný nějaký přání, když sou fuč? Ukradli mi je a zůstala jen tahle mrtvá
Karta! Chtěl
Pikového Kluka zmačkat a možná by ji i snědl jen, aby jej nemusel vidět, ale
pojednou mu tvář na obrázku přišla velice smutná. Ten mladík tam pod očima
ukrýval slzy.
To není možné?
Obrázek
se pohnul a Jack si slzy otřel.
Paull
zamrkal, ale obrázek zůstával nehybný. Zkoumal ho, ale nikde nic. Žádné slzy,
žádný smutek. Jen Karta.
„Ááááááá......!"
vykřikl a mrštil s ní o zeď.
„Tak
už si vyber, do prdele! Žiješ nebo ne?! Seš skutečnej, nebo v mý hlavě?!"
Krev se v odsouzenci vařila. Chytil se za vlasy.
Klid...
Klid? Jakej klid? Koho
zajímá, jestli sem v klidu? Tu Kartu teda ne! Ukázal
na ni prstem a nic.
„Dyť
to řikam..." zvedl se, došel si pro Jacka a strčil zpátky do kapsy. Nikdy si nemyslel,
že ho bude samota tolik sužovat. Bylo by mu jedno, že ve skutečnosti
neexistuje, jen aby s ním mohl mluvit. Koneckonců blázni si prý vymýšlejí
kde co, a někteří i kde koho...
Sedl
si, opřel se lokty o kolena a svěsil paže. Nemohl dělat jinak vůbec nic...
***
Za
okny se rozprostíral širý vesmír. Třiadvacetiletý muž seděl na lůžku
připraveném pro kriospánek a vyhlížel z okna. Čekal už jen a pouze na
signál z pilotní kabiny, aby se uložil a tak mu byla dlouhá chvíle.
Přemýšlel o tom, jak se sem vůbec dostal a připadalo mu, že se to všechno stalo
hrozně rychle. Nejdříve úmrtní oznámení. Pak ztracené Karty, které ovšem byly
pryč celou tu dobu a Evan o tom pouze nevěděl.
Hledal
je. Šel po jejich stopách až k úředníkovi ze soudních archivů, ale bylo pozdě.
Nějaký Morris toho chlapa podplatil dřív.
Teď
už Evan věděl, že se nemýlil. Znal Morrise z videovzkazů svého otce, který
se o něm asi dvakrát zmínil. Měl být na Black-Hole, člen pracovního týmu Paulla
Grahama. Joice mu to řekla, když volala.
Ale
opět nic podrobného a nic podle čeho by ho mohl vypátrat. Karty tak dál
zůstávaly vidinou budoucnosti.
A
ještě horší bylo, že se celý rozhovor s Joice, úplně zvrtnul. Neměl
potuchy, že se do celé té věci zamotá policie ještě dřív, než pořádně začne. Vzdát
to ale už nemohl a to bylo něco, co jeho dívka odmítala pochopit.
***
„Já
ty Karty, potřebuju, Joice! Slyšíš?! Potřebuju je!" křičel na ni.
„Proč?"
Jak mohla být tak nechápavá?
„On
mi zabil tátu! Potřebuju Karty, aby mohl zase žít..." řekl jí to, co chtěl
původně utajit. Co na tom? Stejně by se to časem dozvěděla.
„Evane,
ne! Ty si zapomněl, co se stalo posledně? Neblázni!" Ale to už již neposlouchal
a videochat přerušil.
***
Tak
jako tak, teď už to bylo minulostí. Evan Migennes byl na cestě na Mars a viděl
jediné dvě možné budoucnosti. Uspěje, získá Karty a dá vše do pořádku, nebo
zklame a na ničem už nebude záležet.
„Uložte
se na svá lůžka. Kriospánek začne za nula, jedna minut." Oznámil strojový hlas.
Přišel čas ulehnout a zavřít oči.
Když
se rozhodoval co dál, byl Mars jasnou volbou. Domů nemohl. Tam byla Joice a po
tom všem by se jí nemohl podívat do očí, kdyby to teď vzdal. Navíc jestli se do
toho opravdu začala vrtat policie, tak už se opravdu nemohl vrátit. Nechtěl ji
nijak ohrozit. Jistě už teď z toho bude mít potíží až-až. Napadl ho jediný
člověk, o kterém věděl kde je, a mohl mu pomoci najít Glena Morrise. Paull
Graham.
***
Všichni Žolíci se
vrátili do Sálu pravdy následováni Dámou Pikového rodu. Čtyři Králové ze svých
trůnů shlíželi přísně na své poddané i poslední královnu. Napětí uzavíralo
všechna hrdla, krom jediného.
Kárový král povstal.
***
„Jméno?"
zeptal se úředník za ochranným sklem.
„Evan
Migennes." Vzhledem k nutnosti zaplatit cestu transportem na vězeňskou
stanici na Marsu, už lhát nemohl, ani kdyby chtěl. Jeho platba a identifikační
kód, byli už dávno uvnitř jejich evidence.
„Důvod
návštěvy?"
„Osobní."
Na takovou otázku ani nešlo odpovědět jinak.
„Jméno
požadovaného vězně?"
„Paull
Graham." Měl pocit, že se mu už vypálilo do šedé kůry mozkové zcela
nesmazatelně.
„Příbuzenský
vztah s odsouzeným?"
„Žádný."
Tady taky nemělo cenu lhát. Zvlášť, když je mu policie v patách.
„Požadovaný
status rozhovoru?"
„Soukromý."
Ještě nevěděl, co všechno bude obsahem jejich dialogu, ale už teď byl
přesvědčen, že nechce, aby to někdo poslouchal.
„Vyhrazený
čas návštěvy 30 minut." Muž za sklem vyndal z počítače jeho návštěvnickou
visačku a podal mu ji speciálním šuplíkem, který se na jeho straně zasunul a na
Evanově vysunul ze zdi.
***
„Rada Králů rozhodla
následovně. Žolíku rodu Křížového, předstup."
Žolík předstoupil,
s hlavou pyšně vztyčenou, a uklonil se teprve, až poklekl v kruhu
před trůny.
„Coby Žolík, dopustil
jsi se lži. Porušil jsi zákaz opustit Balíček a nedostál tak svému předchozímu
trestu. Nahlodáváním již tak pošramocené mysli Paulla Grahama, jsi opětovně
ohrozil celý náš svět. A za tyto zločiny nechť tě stihne trest nejvyšší,
v celé naší historii nikdy neudělený. Staneš se smrtelným!"
***
Evan
nebyl nucen sestoupit do dolů. Přivedli jej pouze do návštěvní místnosti
rozdělené napůl týmž ochranným sklem, které ho dělilo už od úředníka ve vstupní
hale. Před i za sklem byla jedna židle a toť vše.
Posadil
se. Vězeň číslo: 148/20852/19325 se musí teprve dostavit.
***
„Cože?" vyhrkl Žolík.
„To nemůžete!"
„Ale, ano, Žolíku
Křížového rodu. Tvá Dáma položila život, aby Evan Migennes mohl žít. Zle
oplácíš její dobrotivost."
„Život za Život!" nedal
se Křížový odbít tak snadno. Přeci ho Králové opravdu nepošlou do světa
smrtelníků...
„Ano tak!" Kárový Král
ještě nedomluvil. „Staneš se smrtelným, staneš se člověkem a věz, že jen, pokud
Evan Migennes bude žít, a dokáže-li ti odpustit tvou vinu na jeho neštěstí,
teprve pak smíš se v Balíček navrátit."
Žolíkovi oči se
rozšířily, jako ještě nikdy. Oni nejen že ho posílají mezi lidi, že z něj
samého udělají člověka, ale ještě k tomu má jít a omlouvat se tomu, kdo
zahubil jeho Dámu?
Nezbývalo mu však nic
jiného, než se uklonit a odstoupit.
***
Paull
netušil kolikátý je den jeho uvěznění. Nezáleželo mu na tom. Přišli si pro
něho, že má návštěvu. Jako první ho napadl Glen. Neměl rodinu a on byl jeho
poslední a nejdlouhodobější známost. Vzápětí to ale zavrhl. Ano, přišel za ním
do vězení na Zemi, ale že by letěl až na Mars? Koneckonců proč za ním přišel
poprvé? Aby se mu vysmíval a vrátil mu Karty. To bylo celé. Žádná láska, žádná
něha, žádný dotek, nic. Byl nebo nebyl by rád, kdyby ho opět uviděl? A nebyla i
Glenova návštěva třeba jen výplodem jeho fantazie?
Vedli
ho chodbou až do návštěvní místnosti. Čekal, že tam bude víc vězňů, ale
návštěva si přála, aby to byl soukromý rozhovor. Takže buď Glen, nebo policie...
A nebo taky nikdo a
nakonec se dozvim, že sem jenom spal...
Ten
poslední koho by čekal, byl hnědovlasý mladík, kterého nikdy neviděl. Nejprve
ho napadlo, že je to ten policajt, ale ti chodí ve dvou a navíc, ten klučina
hned vstal když ho tam přivedli a díval se na něj pohledem, který mi dokázal
snad i zabít, kdyby dotyčný chtěl.
Vězeňská
eskorta v černých kombinézách je nechala o samotě.
***
Kárový král pohlédl na
Pikovou Dámu.
„Zvláštně smýšlíš o
přání smrtelníků, královno Pikového rodu," poznamenal pro začátek.
„Mohl říci cokoliv
jiného. Už mnozí před ním se rozhodovali pod tlakem, za příklad vezměme
Kathlin. A vždy řekli, co si přejí."
„Řekl ať zmizíte. To je
nezvratné," ubezpečil ji Král. „Tak jako tak, museli jste odejít a svět lidí
opustit. Zbývalo rozhodnout jediné, jak se zachovat dále."
„A verdikt Rady Králů
zní?"
***
Dva
muži na sebe hleděli přes ochranné sklo.
„Kdo
jste?" Paull netušil, jestli se mu to náhodou jen nezdá, ale ať už to bylo, jak
chtělo, zvědavost zvítězila. Koneckonců hledal radu, třeba se mu jí dostane.
„Paull
Graham?" zeptal se Evan, aniž by odpověděl. Ten muž na druhé straně byl
neoholený, neupravený, na hlavě mu rašily vlasy. Vypadal jako typický zločinec.
A přece z něho měl divný pocit.
„Jo
a ty?" uhodil na něj to Paull znovu. Takové jednání se mu ani za mák nelíbilo.
„Evan
Migennes." Neměl jediný důvod odsouzenci lhát. Jediné co chtěl byly Karty. Ty,
které se od jeho otce dostali k Paullu Grahamovi a od něho posléze ke
Glenu Morrisovi, od kterého je teď chtěl on. Ale aby je mohl získat, potřeboval
vědět, kdo Glen Morris je a kde ho najde.
Paullovi
zatrnulo. Oči se mu rozšířily, tohle přeci nemohlo být možné.
„Proč?"
prolétlo mu hlavou. Ani si neuvědomil, že se zeptal nahlas.
***
Kárový Král si dal
načas s odpovědí, dokud si nebude jist, že jej všichni poslouchají.
„George Tarance, vyřkl
své přání a Dáma po právu a povinnosti opustila svět smrtelníků. Balíček mu
zůstane, ale již žádná z Karet neodpoví na jeho volání."
Všem v sále se
znatelně ulevilo a rozešli se. Rada Králů byla rozpuštěna...
***
„Proč?"
Evan otázku svého protějšku nechápal. Čekal hodně ale tohle?
„Jo
proč, kurva...!" neudržel se Paull a vykřikl. „Proč si přišel právě za mnou?"
Bylo to jako by se jeho nejhorší noční můra stala skutečností. Kluk Carla
Migennese za ním přišel, aby mu dělal výčitky svědomí.
Evan
se nadechl a nadávky zadržel. Už vyletěl na Joice, tentokrát bude umírněnější.
Zjistí, co potřebuje, a odejde...
„Kde
jsou ty Karty, které jste vzal mému otci?" zeptal se přímo. Ani ho nenapadaly
žádné vytáčky.
„Vzal?"
vydechl Paull Graham sotva slyšitelně. To
ten kluk myslí vážně? „VZAL?!" To už se rozkřičel. „Tvůj zkurvenej otec, mi ty podělaný Karty dal sám, abys věděl, ty
kluku!"
Evan
vytřeštil oči. Tvář toho muže za sklem se během vteřiny změnila
z překvapené opatrnosti na grimasu nezvladatelného vzteku. S něčím
takovým se ještě nikdy nesetkal. Šok z něho vysál jakoukoliv obranou
reakci.
„Klidně
mi je podá, neřekne nic, dívá se jak sem zmatenej a nic mi nevysvětlí a nakonec
chcípne v čůracký šachtě, kde se nechá zastřelit a nechá mi je na krku! A
já že mu je VZAL?!" Paull už se nekontroloval. Chodil po své půlce místnosti
sem a tam a každý druhý krok praštil do skla. Evan pochopil, že tady už nic
nezmůže...
Autor:  Jackie DeckerVydáno: 15.11.2011 18:52 Přečteno: 72x Hodnocení: neohodnoceno |
Vaše hodnocení: |
Formát pro tisk
Komentáře
Je to nádherně akční a hodně vysvětlující. Tohle bylo pro posun docela důležité, protože řekla bych, že se zanedlouho budeš blížit ke strhujícímu závěru (aspoň to předpokládám).
Ano, hodlám se za chvilku dostat k samotnému závěru, který pokud se vydaří bude velmi strhující...
Tenlhle díl je velmi důležitý. Evan se dozvídá pravdu o Kartách a Paull Graham je zase o krok blíže konečnému šílenství. Křížového Žolíka čeká nevídaný trest a George Tarance je s konečnou platností mimo HRU