23.kapitola - Aukce
A je tu další kapitolka k Pikové dámě. Doufám, že jste nade mnou nezlomili hůl a poctivě čekali až do dneška. Věřím, že tento díl za to opravdu stojí, neboť posouvá děj i Karty opět někam dál...
Rada Králů rozhodla, že George Tarance své přání již vyplítval. Co ale s Kartami udělá, když už mu jsou k ničemu? Wallance a Hallow jdou po Evanovi a chtějí k tomu využít Joice. Ale proč vlastně? Jak celý případ vypadá z jejich pohledu? A sama mladá Cooperová? Evan se s ní pohádal a ona nevidí žádné východisko. Co když se jí ale naskytne příležitost přeci jen kartami osudu ještě zamíchat?
Život s námi někdy hraje podivnou hru. A tahle ještě neskončila...
Aukce
Na
policejní základně seděl v pružném křesle Samuel Wallance a vedle něj i jeho
kolega Marly Hallow. Kabel, který spojoval terminál odposlechů s jejich
implantáty za pravým uchem, jim umožňoval slyšet, co se právě teď odehrává,
mezi dvěma mladými milenci.
„Evane?
Evane...!" Naléhal dívčí hlas.
„Joice?
Díky bohu, že voláš, tak co? Našla jsi něco?" Odpověděl mužský, který hned
začal chrlit své vlastní otázky. Oba detektivové se na sebe tázavě podívali.
„Jo,
něco jo, ale... Poslouchej mě -" Pan Migennes ale slečnu Cooperovou přerušil:
„Co?
Co si našla?!" Vteřinu ticha trvalo, než se dívka opět zmohla na slovo.
„Co?
Jo to... Samý hlouposti, Ten chlápek byl nějaký člen Grahamova týmu, víc nic. To
teď není důležitý -" Začala zase.
„Jaký
člen? Jakýho týmu? Bylo tam něco o tom, kde ho najít?" Mužský hlas zněl
dychtivě.
Joice
se odmlčela. Byl slyšet pouze její dech.
„Halo,
jsi tam?" Zdálo se, že rozhovor uvázl. A nebylo divu. Byl z obou směrů
značně jednostranný.
„Evane,
posloucháš mě vůbec?" V hlase Joice Cooperové bylo cítit začínající
zoufalství.
„Jasně
že tě poslouchám, ale ty nic neříkáš, tak co? Víš něco?" Nic jiného mladíka
evidentně nezajímalo.
„Ne,
nic..." Ustoupila dívka jeho nátlaku.
„Aha...
No to... To nevadí, to se nějak udělá, Karty najdeme, uvidíš..." konejšil více
sebe, než ji.
„Karty?!
Vykašli se na ně, Evane, slyšíš? Jde po tobě policie, právě odsud odešli dva
detektivové. Nech to být, tvoje už nejsou, tvůj otec je mrtvý, copak už jsme si
nevytrpěli dost?" křišela svou žádost pro změnu ona.
„Ale
já ty Karty, potřebuju, Joice! Slyšíš?! Potřebuju je!" křičel na ni.
„Proč?"
vyhrkla zoufale.
„On
mi zabil tátu! Potřebuju Karty, aby mohl zase žít..." Pokoušel se jí vysvětlit
něco, co ani jeden z policistů na odposlechu, nemohl chápat.
„Evane,
ne! Ty si zapomněl, co se stalo posledně? Neblázni!" Ale to už ji Evan Migennes
neposlouchal a videochat přerušil.
Wallance
se na svého kolegu znovu podíval tázavým pohledem a Hallow mu ho opětoval. Na
tom rozhovoru bylo něco, jim nedovolovalo, aby pronikli k jeho podstatě. Odpojili
se, protáhli krky a Marly si z automatu ve vznášedle nechal nalít horký
nápoj.
„Vidíš?
Co sem říkal," řekl nakonec Sam vítězně a pousmál se.
„Ti
nevim, myslíš, že to byl dobrej nápad?" Marllymu z toho co slyšel,
naskočila husí kůže.
„Jasně
že jo." Wallance na rozdíl od kolegy nepochyboval.
„O
Morrisovi nepadlo jediný slovo," poukázal Marlly na nesporný fakt.
„To
že ho nemenovali, neznamená, že o něm nemluvili, ne?" oponoval kapitán.
„A
co myslel tim, že potřebuje Karty, aby mohl jeho otec zase žít?" Nedal se
Marlly.
„Nejspíš
nějaká šifra," odbil to Wallance mávnutím ruky.
„Řek:
On mi zabil tátu!" Marllymu to celé připadalo prostě hodně zvláštní. „Řek tátu
a ne otce. Nejsem psycholog, ale tohle ukazuje na blízký vztah otce a syna,
Same. V tom bude něco víc, než šifra, dej na mě."
Samuel
se přeci jen zamyslel nad slovy svého kolegy. Pracovali spolu už dlouho na to,
aby věděl, že tyhle Marllyho postřehy mívají něco do sebe. Mnozí o těch dvou říkali,
že jsou jako oheň a voda, ale mezi nimi nikdy nešlo o vzájemnou nesnášenlivost,
jako o dokonalou symbiózu. Naučili se spolu vycházet a vědět, kdy dát prostor
tomu druhému.
„A?"
„Po
něčem de, to je jasný, je to pro něj tak důležitý, že ho nezastaví ani
naléhající děvče, ani fakt, že po něm deme. Je to jako posedlost. Jde o jeho
otce a o ty Karty, co se ztratily z archivu a koupil je Morris. Jen nevim,
jestli je právě tohle náš člověk. Teda jestli nás fakt může dovést až
k Morrisovi," vyjádřil Hallow své obavy a domněnky. Jenže Samovi to
nepřipadalo až tak důležité jako jemu. Měl jiný problém. Měli před sebou obří
skládačku a potřebovali dát alespoň pár dílků dohromady. Jenže to se těd zdálo
jako nadlidský úkol.
„Telérium
se používá na i na výrobu drog ne?" zeptal se zamyšleně. To zas byla Wallancova
chvíle.
„Jo,
a?"
„Uvažuju
nad tim, jak to spolu všechno souvisí. Graham sabotoval loď."
„Pokusil
se o to," upozornil Marlly.
„Jo,
pokusil se sabotovat loď. Nejspíš v tom jel i ten Migennes." Marlly se na
Samova slova zatvářil s nelibostí a o to horlivěji kapitán pokračoval:
„Ne, podívej. Jeli v tom všichni. Morris nechal naložit Telérium na
Black-Hole. Ale pro jeho vyložení potřeboval, aby se v docích na orbitě Země, o
náklad nikdo moc nezajímal. Potřeboval prostor a čas. Domluvil s Grahamem
a Migennesem, že sabotujou loď, ale podělaj to. Všichni maj odborný vzdělání
žádnej problém. Sami zažehnali nebezpečí exploze. Všechno pod kontrolou.
Morris
se ale potřebuje těch dvou zbavit. Ví příliš mnoho, jsou slabej článek řetězu.
Oba nejspíš fetovali. Vysvětlovalo by to ty Grahamovi vidiny. Takže Morris nahlásí
sabotáž a udá podezření na Grahama. Ten si neví rady. Spolu s Migennesem
se chtěj s Morrisem sejít, jinde než na pokeru, jdou do šachet a Morris
zastřelí Migennse. Graham utíká, ostraha ho chytí a zavře. Morris, hlavní svědek
obžaloby, pošle Grahama na do kobek na Marsu a má problém z krku. Na
Orbitální dráze jeho lidi vyloží zboží, zatímco on, velká celebrita, svědčí a
vysvětluje komisi své "teorie"."
„A
ten Denny Trullin?" Sam musel uznat, že o tomto muži se moc nevědělo. Tichý,
uzavřený, starší, ale schopný...
„Mohl
na něco přijít. V podstatě náhodou. Něco viděl, něco slyšel... Morris ho
zabil a poslal tělo v záchranném člunu z lodi. Další vražda, kterou
hodí na Grahama a konec."
„Dobře,
ale pokud máš pravdu, Same, tak co ten Carlův kluk? A co ty Karty?"
„Karty
nejsou ve skutečnosti žádný Karty. Jsou to drogy. A mladej Migennes je
závislej, proto ta posedlost."
„A
to co říkal, že by mohl jeho otec zase žít?"
„Vidiny,
představy, útěk z reality, herdek, viděli sme to už stokrát, Marlly."
Tohle rozebírání případů bylo pro Sama vždycky únavné, ale obvykle také velmi,
přínosné.
„Jo,
já vim, ale stejně... Mam takovej divnej pocit..." Hallow musel uznat, že možná má
Samuel pravdu. Na druhé straně měl pocit, že vědí pořád moc málo, na to, aby
mohli dělat unáhlené závěry.
„Tak
jako tak to znamená, že při vyšetřování Grahamova případu udělal někdo sakra
velkou botu." Na to mohl Wallance jen přitakat. Jenže co? Došlo k sabotáži
vesmírné lodi. To je hodně drahé a hodně nebezpečné. Na vyšetřovatele musel být
kladen obrovský tlak. Nemohl se divit, že to chtěli mít rychle z krku. Ani
oni už nemohl otálet. Potřebovali dostat Morrise a to co nejdřív.
„Jo
to jo, ale my tak jako tak, musíme toho Evana dostat. Je to náš jedinej typ,
kterej nás může k Morrisovi dostat. Nemůžeme čekat, ani všechno
prověřovat." Marlly mohl jen přikývnout. Času opravdu neměli nazbyt.
***
„Tak
čus, zase příště..." mávl Hans rukou.
„Jojo,
zdar." George se nemohl dočkat, až se ty hloupé dveře konečně uzavřou.
Konečně.
Ulevilo se mu, když se tak stalo. Byl zase sám ve svém pokoji a na stole mu
zůstaly Karty rozložené do komínků. Jen Dáma, která se mu zde před chvílí
zhmotnila, zůstávala jediná.
George
si otřel zpocené čelo. Něco takového se mu ještě nikdy nestalo. Bál se tomu uvěřit
a přeci kdesi uvnitř cítil, že s těmi třemi skutečně mluvil. Byl to neskutečný
pocit stanout jim čelem a chtěl ho zažít znovu. Možná že by si doopravdy mohl
něco přát. Co přesně a jak? Ještě nevěděl. Ano měl by si to nejprve rozmyslet,
že? Ale to může, až je znovu uvidí, a přesvědčí se, že to celé nebyl jenom sen.
Vzal
do ruky Kartu Dámy, ale nic se nestalo.
„Halo...
No tak, polez ven... řikalas, že můžu mít přání, tak poď ven, chci si něco přát..."
promlouval ke Kartě, která ale na jeho snahu nereagovala.
Třeba
dělám něco špatně... Napadlo George a zavzpomínal, jak k tomu došlo poprvé.
Nebylo to tak dlouho zpátky. Prostě seděl, přebíral Karty a...
Posadil
se, vzal Dámu jako předtím a položil jí tutéž otázku: „Kampak se díváš,
královno? A pročpak jsi asi jediná, co?"
Ale
ani teď se nic nestalo.
„Tak
doprdele co dělám špatně hm?!" Práskl s Dámou o desku stolu a zase vstal. „U
všech planet ve vesmíru, viděl sem je, byli tady, moh sem, si něco přát a teď?"
Nehodlal to ale vzdát tak lehce, opět se posadil a znovu a znovu vyzíval Dámu
aby vystoupila do jeho světa.
„No
tak... dámičko, poď ven..."
„Tady
Geroge, tvůj kamarád, slyšíš? Hezky vylez, já si rozmyslím svoje přání a ty mi
ho splníš, oukej?"
„Tak
už vylez, doprdele!"
„Koukej
se tu zhmotnit jako předtím!"¨
Ale
ať dělal, co dělal, nic nezabíralo...
***
Joice
seděla doma, ve svém pokoji a pohled upírala na holografickou obrazovku
zobrazovanou nad stolem. Opustila dům Migennesových ještě ten den večer. Už tam
nechtěla být dál sama. Měla o Evana hrozný strach a cítila se odstrčená a
odmítnutá. Chtěl mu přeci pomoct, chtěla ho uchránit před újmou... Copak
riskovala méně než on? Copak se jí Karty týkali méně?
Projížděla
všechny informační servery jako tělo bez duše, ale zprávy doopravdy nečetla.
Pátrala v titulcích, jestli se náhodou někde něco o Evanovi nedočte.
S každým dalším se jí trochu ulevilo, ale zároveň ji to nutilo číst dál.
Bývala
by tak mohla strávit celé hodiny, kdyby omylem neklikla prstem na špatný odkaz
a na obrazovce se jí nerozsvítila: Velká
matrixová aukce.
Joice
zpozorněla. Usadila se pohodlně a chtěla se vrátit, ale cosi ji zarazilo.
V kolonce Nejnovější aukce visel obrázek až příliš dobře známé krabičky
Karet...
Po
zádech jí přešel mráz. S pomyšlením, že to přeci není možné, klikla na
aukci a s hrůzou zjistila, že měla pravdu. Digitální obrázky na Kartách
byly stejné, jaké si je pamatovala. Krabička od doutníků, do které je Evan pře
lety uložil, byla tatáž.
Chvějícím
se ukazováčkem si otevřela zadanou cenu. Jakýsi Tarance prodával položku číslo
1 5489 357 za 5 000 kreditů.
„Fíha..."
ujelo jí. Oči se jí zalily slzami. Evan letěl na Mars, aby Karty získal a ona?
Měla je na dosah ruky, stačilo jen přihodit, jen si je koupit, vyhrát aukci a...
A co? Uvědomila
si, že neví. Má je koupit? Mohla by pak zavolat Evanovi, že už se nemusí nikam
hnát, že je má. Ale věřil by jí? Jde vůbec vrátit všechno to, co se mezi nimi
událo za poslední čas?
Mohla
by je prostě zničit. To přeci chtěla, no ne? Ale kdyby to udělala, jak by se
pak mohla podívat Evanovi do očí? Nenáviděl by ji ještě víc...
Kdosi
přihodil a částka nyní měla hodnotu 5 500.
Joice
se tak lekla, že nechala úvah, přihlásila se na aukci a cenu opět zvýšila na 5 510.
Teď mohla teprve opět přemýšlet, zda o ně dál bojovat. Co když je koupím a zjistím, že to nejsou ony? Koneckonců, mýlit se
je lidské.
5 600.
Navýšil kdosi. Joice musela opět něco přihodit.
5 610.
Ruce
se jí třásly. Vždyť ani pořádně nevěděla, jestli co dělá je správné. Ale jak by
to mohla vědět? Ani před lety s Williamem de Sablé si nebyla jistá.
Nemohla být. řídla se svým srdcem a totéž dělala i dnes.
5 700.
5 710.
Joice
neměla tolik peněz. Ale v jejich společnosti kredity nevyjadřovaly peníze
jako takové. Vyjadřovaly hodnotu práce, kterou je ten či onen ochoten
vynaložit. Každý při narození obdržel určitý počet kreditů do začátku. Za ně
mohl chodit do školy. Rodiče na děti převáděly kredity, které získávaly za svou
práci. Tím mohly choduit třeba i na střední a vysoké školy, pokud do nich
rodiče byly ochotní investovat svou práci. Pokud nebyli, museli děti pracovat a
za svou práci si pak třeba kupovat možnost vzdělání.
5 800.
5 810.
Člověk
mohl jít i do minusu, ale pak musela pracovat tak dlouho, dokud svůj dluh
nesplatil. Nebo pokud byl jeho dluh už na hranici možné splatitelnosti za dobu
jeho života, byl pak umístěn do zařízení, kde pracovat musel. Kdysi se někdo
domníval, že tento systém zamezí korupci. Převádět nadpracovaný kredit na
někoho nebylo jen tak možné. Šlo to jen z rodičů na děti. Pokud děti
neměli rodiče, systém otevřel možnost převodu z jejich zákonných zástupců.
Ale to bylo vše.
5 900.
5
910. Tak už to vzdej sakra! Zasténala
Joice v duchu.
Už
teď by se zadlužila na docela dlouhou dobu. Aukce a obchod byl jediný další
způsob jak nějaké kredity získat. Neexistovala zde daň. Každý mohl prodat
cokoliv ze svého majetku, ale obchod mohl být veden pouze přes systém. Kredity
byly jediným platidlem.
6 000.
Co? Zhrozila se Joice a zaváhala. Měla by dál přihazovat? Podívala se kdy aukce
končí a ukázalo se, že ukončení je pouze na majiteli Karet. Což ovšem znamenalo,
že to může klidně ukončit už teď...
A dost! Joice napsala tentokrát mnohem vyšší částku v naději, že to dotyčného
konečně odradí.
10 000.
***
Georgovi
trvalo dlouho, než se rozhoupal Karty do aukce dát. Ale když se tak rozhodl,
rozhodně nelitoval. Hned první den cena začala stoupat. Nikdy by ho nenapadlo,
že o starožitné halucinogenní Karty bude takový zájem.
5 600.
Mohl
si mnout ruce.
5 610.
Zajímavé...
Sedl
si, popíjel a čekal.
5 700.
Přemýšlel,
kam se to asi může vyšplhat.
5 710.
To
tedy opravdu nebylo lukrativní přihození.
5 800.
No, to už je lepší... Pousmál se nad tím, jak skvěle se dá přivydělat...
5 810.
Ale no tak...
5 900.
Jo, tak se mi to líbí.
5 910.
„Chm,
chm, chm..."
6 000.
Pěkně... Zamyslel se, jestli by neměl aukci už ukončit. Přeci jen 6 000 kreditů není
málo, a k čemu by mu bylo, že je prodal, pokud by dotyčný nemohl splatit
dluh?
10 000.
Oči
se mu protočily a rychle aukci ukončil. Jsou nabídky, které se neodmítají a
tohle byla jedna z nich... Už dlouho nezažil takový adrenalin jako právě teď,
ale mohl být více než spokojen. Zase jednou zbohatnul na jednom uvězněném
chudákovi. Zbývalo jen zboží odeslat prvním transportem hezky na Zem k ručkám
jistě půvabně upracované, Joice Cooperové...
Autor:  Jackie DeckerVydáno: 25.11.2011 8:50 Přečteno: 70x Hodnocení: neohodnoceno |
Vaše hodnocení: |
Formát pro tisk
Komentáře
Můžu říct, že tohle je opravdu povedená kapitola.
Líbí se mi hodně momentů - například hádka Evana s Joice - taková typická rozmluva muže a ženy, kteří oba něco chtějí a neumí vyslechnout druhou stranu, místo aby každý řekl své - hezky postupně, tak se snaží být první (a jediní).
Potom vyvolávání dámy - zcela mi to na něj sedí, prostě já jsem někdo, vy mě musíte poslouchat - s tím souvisí i následná dražba - když mě neposlouchají, tak ať z nich aspoň něco mám.
A z pohledu Joice ta aukce, tam je zase vysvětlení peněz a trochu psychologický rozbor toho, kam se jejich vztah ubírá.
Rozhovor policistů byl taky nutný, pohled nezávislých činitelů, jejich snaha vyřešit případ racionálně, ovšem bez jistých znalostí skutečností nemají šanci zjistit, jak se to popravdě stalo.
Myslím, že příběh dost graduje, takže... kde je další část? Ať žijou karty...
Děkuji moc za komentář.
Snažila jsem se, ale bylo to těžké. Ano,
příběh graduje, alespoň doufám a snažím se o to.
Ano hádku Evana s Joice jsi vystihla parádně.
Vyvolávání dámy byla úplně první scéna, kteoru jsem z týhle kapitoly napsala. Byl trošku problém vžít se do George, ale nakonec se myslím docela povedlo.
Aukce byla nějtěžší. S tou jsem dlouho váhala. Nakonec se mi ale dneska ráno podařilo do joice trochu vžít a nápad ohledně finančního systému, tomu snad dal o trochu víc na reálnějším pochopení celé situace našich hrdinů. Také její psychický stav vysvětlený teď, bude později důležitý.
Pohled George jsem tam dala hlavně pro to, aby štenář mohl pochopit proč aukci ukončil právě v té chvíli...
Ano policisti mají málo informací a ještě méně času chápu, že ti připadají natvrdlí, ale oni neznají všechno. Nemůžou...
Na další díl se vrhnu vzápětí, ale asi to nebude hned zítra :)
Kvůli tobě to ale nebudu zdržovat