24.kapitola - Klid před bouří
Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho. Jelikož se blíží Vánoce a já už do nich pravděpodobně nestačím nic dalšího napsat, mám pro vás vánoční dárek už nyní.
Ani nemusím říkat jaký. Další kapitolu Pikové Dámy samozřejmě. A o čemže je? Jak jinak než o Evanovi, Paullovi a kapitánu Wallancovi. Vlastně ani ne tak o nich, jako o jejich činech a hrozící bouří, kterou mohou rozpoutat...
Setkání s Paullem pro Evana vlastně nic přínosného. Křížový Žolík se stal smrtelníkem. Paull Graham je na pokraji zhroucení. Karty se přesouvají k Joice... Co se z toho všeho vyvrbí?
Klid před bouří
Když
se Paull Graham probudil, byl už ve své cele a sám. Silně ho bolela hlava a
nevěděl proč přesně. Měl takový divný pocit. Copak on nešel do návštěvní
místnosti? Nikdo za ním nepřišel? Nemohl si na nic vzpomenout. Možná, že ho
tolik bolela hlava, že to raději odmítl a zdříml si. A nebo to celé byl jen
sen?
Už
ničemu nerozuměl.
Sáhl
do kapsy a vytáhl jedinou Kartu, která mu zbyla. Jak že to říkal? Kluk je rádce, k Dámě patřící... Netvrdil snad,
že přijde, když bude potřebovat radu? Jedna
taková by teď možná přišla vhod, co myslíš? Ptal se víc Jacka na Kartě,
nebo sebe? Nevěděl a nebylo to důležité. Zkrátka se zeptal. Když vzhlédl, ze
světla, které vyšlo z Karty, se u zdi naproti němu zhmotnil týž blonďatý
mládenec s čelenkou a delšími vlasy, jakého už jednou viděl.
„Však
pozor si dej, právo jen na jedno přání máš a jednu radu, těžko říct zda budeš
rád, dostane-li se ti Žolíkova slibu," zopakoval jeden z veršů své básně,
místo pozdravu. A smutně se usmíval.
Kluk
Pikového rodu stál v tom temném koutě a srdce mu soucitně tlouklo. Hleděl
do tváře zmateného, zoufalého a napůl šíleného muže, který byl ovšem zároveň
pro něj samého, tak důležitý...
Paull
Graham se pousmál jen koutkem tenkých rtů.
„Radu,
jo, radu... Tak co mi poradíš, hm?" vyprskl smíchy a sevřel při tom ruku
v pěst. Sám nevěděl, jestli má víc vztek, nebo je přeci jen rád, že někdo
přišel protnout jeho samotu. Byť by to byl jen přízrak.
Kuk
se zadíval na zeď za smrtelníkem, povzdechl si a v duchu vážil, co by mu
mohl poradit.
Nech rozum ať velí tvým
činům. Budeš cítit bolest ve svém nitru, ale pokud doopravdy chceš odčinit své
chyby i chyby našeho rodu, je toto tvou jedinou cestou. Nezjevuj se, nebudeš-li
povolán. A pokud tak někdo učiní, mluv jen to nejnutnější a jen rozumnou a
moudrou radu dávej tomu, kdo tě zavolá. A čiň tak... Pouze jednou! Vzpomněl si na slova Pikového Esa.
„Musíš...
Musíš mi říct, ohledně čeho ti mám poradit, Paulle Grahame," vypravil ze sebe
nakonec. Role, v níž se nyní ocitl se mu, ani za mák, nelíbila. Ale co
mohl dělat? Vždyť kdyby to bylo na něm tak by mu dal tolik rad, kolik by jen
potřeboval. Jenže mněl povinnosti k Balíčku Karet i k Pikovému rodu,
do něhož patřil. Eso mu radilo moudře a jen pošetilec by se nezachoval dle jeho
rad. Přál by si být právě takovým pošetilcem. Ale to by zklamal všechny, kteří
na něho nyní spoléhají.
„Ohledně
čeho? Jak se můžeš takhle ptát? Sem v loji, kámo, víš? Nic si nepamatuju,
už nevím, kdo jsem, co bych měl chtít?" V hrdle měl náhle Paull knedlík
jako bramboru.
Pikový
Kluk si promnul oči. A když začínal mluvit, bylo to jen velmi pomalu a opatrně:
„Nejdřív si musíš ujasnit, co vlastně chceš," vybídl ho.
„Co
chci?!" vyhrkl Paull. „Co bych asi chtěl? Chci... Chci... Chci..." Nakonec ukryl tvář
v dlaních. Myšlenky mu proplouvaly mezi prsty. A Kluk mlčel.
„Tak
mi kurník poraď, co mám chtít, ne?" hrdlo se Paullovi sevřelo. Ale tohle bylo
něco, na co přeci logicky Kluk žádnou radu dát nemohl.
„Nemohu
ti radit, co máš chtít. To musíš vědět ty sám. Každý kdo ti radí, co máš chtít,
se tě jen snaží ovládnout."
V době
kdy mu to normálně myslelo, by dal Pikovému Jackovi za pravdu, ale teď na tom
nezáleželo. Seděl ve vězení a ještě k tomu neprávem. Kdo a proč by ho
ovládal? Před očima jakoby znovu uviděl tvář ze svého snu s Kartami. Tvář,
která mu říkala, že by se měl chtít pomstít Evanu Migennesovi. Ale proč by se
mstil někomu, koho ani nezná, za něco za co nemohl? Nebo to v tom snu bylo
jinak? Že by se mohl dostat z vězení, že Piková Dáma ještě v Balíčku
zbyla, že by mohl být jako dřív...
„Jak...
Jak se odsud dostanu? Poraď mi jak ven...!" vyhrkl na Jacka v rohu
místnosti.
Vzpomněl
si na jeden biblický příběh, který měl v dětství docela rád, a v něm
stálo, že když Pandora otevřela svou skříňku a unikla z ní všechna zla
světa, tak se za nimi pomaličku vyplížilo ještě jedno drobounké stvoření. Bylo
malé, plaché a zranitelné. Jmenovalo se Naděje...
***
Na
odpočívadle vesmírné stanice DANTE-01 seděl Mladý třiadvacetiletý muž u jednoho
ze stolů a popíjel nealkoholický ležák. Odletěl z vězeňské kolonie na
povrchu Marsu zklamaný a zamyšlený. S Grahamem nebyla vůbec řeč, nemluvě o
tom, že se nijak nepřiblížil Kartám ani tomu Morrisovi. Navíc ho tížilo svědomí
ohledně Joice a tak seděl zamyšleně.
Kousek
dál v davu lidí, muž s mladickým vzhledem a vystupováním, konečně
našel, co hledal a vykročil směrem ke svému cíli. Stejně jako Evan, neměl tento
člověk vyholenou hlavu. Bylo tedy jasné, že není stálým členem zdejší posádky,
ale pouhý návštěvník.
Evan
na sobě ucítil upřený pohled a rozhlédl se. Poprvé ho napadlo, že mu vlastně
hrozí setkání s policií. Všude kolem byla spousta lidí. Kdo by to mohl
být?
A
pak ho uviděl. Muže, který nevypadal o nic starší. Měl stejnou kombinézu, jako
Evan sám, s jediným rozdílem. Neměl návštěvnickou visačku.
Černé
vlasy po ramena, měl sepjaté do culíku a stejně černé mu svítily i oči
upřené Evanovým směrem. Ten se mimoděk zachvěl. Po zádech mu přejel mráz, měl
pocit, jakoby se s ním už někdy setkal, jakoby se historie měla opakovat...
Polkl.
Nemohl z dotyčného spustit oči ani, když už stál přímo u něho.
„Nezírej
tolik, člověče," utrousil cizinec a bez vyzvání si přisedl. Evan si poposedl do
vzpřímenější polohy. Z nějakého důvodu mu smysly začaly pracovat na sto
dvacet procent.
„Řekl
jsem nezírej! Budí to pozornost." Evan ale nedokázal odpoutat oči od svého návštěvníka.
Kdyby neměl na sobě kombinézu, řekl by, že je někým z Karetního balíčku.
Ačkoliv možné to je, že? Vždyť už věděl, že na sebe dokážou brát jakoukoliv
podobu. Někdo z nich na sebe vzal i jeho vlastní tvář...
„Kdo
si?" zeptal se přímo. Tepot srdce cítil až v krku. Možná, že Karty nejsou
tak nedosažitelné, jak si myslel.
„Kdo
jsem?" V černých očích jeho protějšku se zajiskřilo. „Jsem tvá noční můra,
Evane Migennesi, ale pro teď, jsem někdo, koho potřebuješ." Pozvedl obě obočí a
posadil se pohodlněji. Jednu nohu přehodil přes druhou a tvářil se uvolněně. I
Evan se pokusil nedávat tolik znát své napětí a mocně vydechl, aby posléze upil
ze sklenice. Dovolil si přestat na okamžik na cizince zírat a přemýšlel.
„To
ale není odpověď," konstatoval, když pití odložil.
„Tak
podívej," začal muž naproti, „řeknu ti to narovinu, člověče. Jsem Křížový
Žolík. Vzal jsem na sebe tvou podobu, abych předal Karty tvému otci. Rada Králů
mne potrestala tím, že jsem se stal člověkem v tomto ohyzdném světě. Takže
jsem tu a nabízím ti dohodu. Já ti pomohu najít Karty, aby sis mohl přát zpátky
život svého otce, a ty mi odpustíš. Tím se budu moct vrátit zpátky do Balíčku,
souhlasíš?" zeptal se závěrem.
Evan
se kousl do rtu. To aby hned nevyletěl, jako to udělal Graham. Právě mu onen
cizinec řekl, že vlastně může za smrt jeho otce. A co víc. Nabízel mu jakýsi
obchod a evidentně ani na vteřinu nezapochyboval o tom, že by jeho nabídku mohl
odmítnout a to se Evanovi nelíbilo.
„Proč?"
zeptal se tedy. Žolík z něj nespouštěl své pronikavé oči.
„Ty
chceš Karty a já chci zpět. Jednoduchá rovnice." Žolík sáhl po Evanově sklenici
a upil z jeho ležáku.
„Ne,
ne... To nemyslím," ohradil se Evan a potřásl hlavou, „myslel jsem: PROČ jste dal
Karty mému otci?" Představil se přeci jako Křížový Žolík a byla to právě
Křížová Dáma, která kdysi plnila jeho přání. Proč by mu chtěl tolik ublížit?
Žolík
se přisunul blíž ke stolu, opřel se lokty o desku a naklonil se k němu. To
všechno tak prudce a náhle, až to Evanovi téměř vyrazilo dech.
***
„Nesnáším
lety vesmírem," utrousil Sam Wallance bledý jako stěna. Jeho kolega mu věnoval
jediný všeříkající pohled. Oba věděli, že nemají jinou možnost.
Z vesmírného
přístavu na orbitální dráze Země ORBIT-1 odstartoval policejní transport.
Pro
zkušené strážce pořádku nebyl žádný problém vystopovat Evana Migennese až na
Dante-01. Těžší už bylo získat povolení k cestě za ním. Zatknout ho
nemohli. Na to by jejich velitel nikdy nepřistoupil, vždyť na něho nic neměli.
A k obyčejnému výslechu obvykle stačilo předvolání.
Obhájit
tedy cestu na Mars s ozbrojenou eskortou pro přepravu svědka zpět na Zemi,
bylo pro Wallance jako připravit si pro sebe smrtící injekci. Přesto dal
pomyslně hlavu na špalek a vsadil vše na jednu "kartu". Neměli jinou pořádnou
stopu. Po Morrisovi šli už deset let, ale stále se jim nedařilo přijít na
způsob jak se mu dostat na kobylku. A pokud nepřijdou s ničím novým...
Z měsíční
lhůty, kterou dostali, už uplynulo víc jak 14 dní a tohle byla v podstatě
poslední možnost.
***
Počítač
zahlásil začátek pracovní přípravy a mříže se otevřely. Byl čas jít.
Paull
se vyhrnul na chodbu jako všichni ostatní. Vězni se pak valili chodbami jako
jedna velká masa lidského materiálu určeného ke spotřebě.
Byl
jedním z tisíců. Jehla v kupce sena. A z kupky sena potřeboval,
aby bylo něco jiného. Rozbouřené moře, které neutiší žádný hluk zbraní.
Naposledy
sevřel Kartu Pikového Jacka ve své kapse.
Tak jo!
U
detekční brány pancéřovaní stráže kontrolovali vězně. Už po sté snad opakoval
totéž identifikační číslo. Jakoby to snad bylo potřeba. Čip pod kůží ho měl
zapsaný lépe než jeho šedá mozková kůra.
Přesto
ho řekl.
Naznačili
mu, ať projde senzorickou branou a tak to udělal. Tisíce drobounkých paprsků ho
skenovalo a shledalo ho v pořádku. Humanoidní android za branou mu naznačil,
ke které skupině se má připojit a tak to udělal.
Vyrazili.
Cesta
do příslušné šachty hlubinného dolu probíhala pěšky. Pětičlenná skupinka vězňů
v doprovodu čtyř ozbrojených robotů. Pracovní pomůcky dostali až na místě.
Pneumatické vrtáky, drapáky a hrabla. Vznášedlo pro přepravu teléria už bylo
připraveno a vznášelo se několik čísel nad zemí.
Paull
zamžoural v tlumeném světle zářivek.
„DO PRÁCE!" zavelel strojový hlas z elektronických úst.
Paullu
Grahamovi se třásly ruce. Nadechl se, vzal si drapák a pustil se do práce.
***
Evan
se vrátil nejbližším transportem zpět na povrch Marsu. Věděl, že riskuje, ale
Žolík mu řekl o Kartě Pikového Kluka, kterou má Graham u sebe. Balíček bude
nejspíš fungovat i bez ní, ale jistý si být nemohl a navíc je možné, že se
nakonec přeci jen pokusí Karty zničit a pak by je měl tedy zničit pokud možno
všechny.
Žolík
letěl s ním. Vlastně s ním od setkání na promenádě chodil úplně všude.
Trochu to Evana rozčilovalo, protože měl stále na paměti, jak mu odpověděl. „Na to ti odpovím, až bude po všem a já se
budu smět vrátit." Tak jako tak byl ale v tomto směru bezmocný. Měli
dohodu. Křehkou, ale měli.
***
Těžební
proces trval deset hodin z celého dne. Tou dobou už byl Paull na hranici
vyčerpání. Přesto se mu podařilo to, co chtěl.
V jeho
kapse se ukrývaly dva potřebné kousky rudy. Nejcennějšího nerostu ve Sluneční
soustavě. Jeden byl malý tak, aby se vešel do dlaně, ale přesto dostačující,
aby rušil signál jeho osobního IDčipu. Ten druhý byl větší. Tak akorát, že si
ho mohl nenápadně strčit do rozkroku.
Zbývalo
mu jediné. Dostat se do klimatizace. Musel to udělat nepozorovaně, protože
jinak by ho zastřelili. Nebylo ničím zvláštní, že zde lidé umírali
v trestanecké kolonii. Další číslo škrtnuté ze seznamu, nic víc by nebyl.
V mysli
se dotkl karty.
„Věř sám sobě, Paulle
Grahame. Máš všechny technické znalosti, které potřebuješ. Najdi znovu sám
sebe. Vzpomeň si praktickou část svého JÁ. Uvidíš, že sám najdeš řešení..." řekl mu Pikový Jack.
„Základem všeho je
telérium, které zde těžíš. A pak už si stačí jen říct, jaké máš možnosti a sám
uvidíš, čeho můžeš dosáhnout." Z jeho úst to
znělo jednoduše. Jenže co mohl dělat? Už to spustil. Kdyby u něj telérium
našli, měl by problém. Musel postupovat podle plánu.
Ale proč?
Protože je to tvoje
poslední šance na život!
Ale proč bych ještě
měl?
V duchu
si vlepil pořádný políček.
Androidi
podle programu odvedli během směny vězně do místnosti určené pro vykonání
potřeby. To byla Paullova šance. Tady by skoro nepoznal, že není na BLACK-HOLE,
ale v dole. Vypadalo to tu skoro stejně.
Ihned
zalezl do kabinky. Měl jen deset minut.
Tady
nemusel být ten tichý pokořený otrok. Tady byl zase Paull Graham, údržbářský
technik na vesmírné lodi. Z jednoho rukávu utrhl knoflík.
Počkal
až si všichni začnou mýt ruce. Pak teprve vyšel ven. Někdo už odešel, ale ten
ho nezajímal. Stoupl si k mušli a knoflík upustil.
„Do
prdele," Utrousil vhodnou nadávku a začal ho naoko hledat. Další odešel.
Zvedl
se a dvěma dalším ukázal inkriminovaný knoflík s přitroublým výrazem.
Mávli nad tím rukou a odešli.
Paullovi
zbývalo už jen pět minut.
Rychle
vystoupal na mušly i stěny a přidržel kus teléria u mřížky kryjící větrací
otvor. Magnetické držáky zakolísaly a on ji vyjmul.
Díky bohu za záření... Tohle rušivé záření vydávalo telérium jen v surovém stavu a bylo
nebezpečné při dlouhodobém kontaktu pro jakýkoliv živý organismus. Pokud tedy
nebyl chráněn speciálními ochrannými obleky.
Rychle
se vydrápal do šachty. Měl už s lezením jednu dostatečnou zkušenost a teď
jakoby se tam opět vrátil. Skoro i slyšel za sebou ještě jedny šouravé kroky...
„Klid
Carle, už tam budem, uvidíš..."
Měl
štěstí výměník atsféry nebyl daleko. Hodil telérium co nejblíž a zase lezl ven.
„Nepřekážej,
kurva, Carle, musíme ven..." šeptal si a vyklouzl zpět na záchodky tak akorát,
aby stačil ještě mřížku vrátit na původní místo.
Mřížka
zaklapla.
Paull
strčil maličký kousek teléria zpět do kapsy a otočil se.
Dveře
se odsunuly a v nich stál andriod a mířil na něj hlavní.
Paull
se potil a třásl strachy.
Do hajzlu, Carle, tos
mi nemohl říct, kdo to tu hlídá?
„ODHCHOD!"
zavelel ten rozkazovačný stroj a Paull šel. První fázi útěku měl za sebou. Teď
stačilo počkat pár dní, než hornina působením zvýšených dávek kyslíku zoxiduje
a uvolní dostatečné množství jedů do uzavřeného vzduchového vedení celé
kolonie.
Autor:  Jackie DeckerVydáno: 20.12.2011 8:34 Přečteno: 53x Hodnocení: neohodnoceno |
Vaše hodnocení: |
Formát pro tisk
Komentáře
Líbí se mi dynamika této kapitoly a jsem zvědavá, co se bude dít dál. Protože s radama je to těžké. Člověk je může dávat a příjmat a přesto mu můžou být k ničemu - je dobré najít řešení uvnitř sebe. Myslím, že to zanedlouho začne gradovat a těším se (a zároveň je mi z toho smutno), že tato kapitolovka bude ukončena. Je to úžasný příběh a ráda bych ho četla dál a dál.
Na druhé straně příběh bez konce tak tochu něco postrádá...
. Uvidíme jak se ti bude líbit ta příští...
Ne, jsem opravdu ráda že se ti povídka líbí, myslím že jsem do ní dala opravdu hodně, jak času, úsilí tak část sama sebe.
A popravdě ještě kousek chybí, že?
Tady jsem se o tu dynamiku tak trochu bála protože mi dalo hrozně práce vymyslet Grahamovu část, ale nakonec se mi to díky Drakeovi podařilo a jsem za to moc ráda