27.kapitola - Události berou spád
Tahle kapitola chvíli trvala, protože čím blíže jsem u konce, tím složitější je uspořádat si v hlavě co a kam napsat.
Kažopádně je hotovo a já mám tu čest předložit vám další díl PIKOVÉ DÁMY.
A k ději: Evan a Žolík musí utéct, aby zabránili Paullu Grahamovi získat Karty. Paullův plán měl mezery. Co na povrchu? Podaří se mu dostat se dál? A má vůbec jeho útek šanci na úspěch? I na Joice teď záleží. Je současnou majitelkou Karet. Vedla rozhovor s Žolíkem Pikového rodu. Ale rozhodla se už?
Přeji hezké čtení :)
Události berou spád
Joice
seděla u stolu. Kaše v misce před ní krásně voněla, ale ona ji nevnímala.
Ji, ani zprávy ze světa, na holografické obrazovce. Myšlenkami zůstávala nahoře
ve svém pokoji, kde vedla jeden z těch zvláštních rozhovorů, které vám
ulpí v paměti téměř slovo od slova.
„Děje
se něco, Joice?" zeptal se jí otec.
„Co?
Ne, nic," řekla ve snaze ho uklidnit. Edward Cooper se snažil brát svou dceru
jako dospělou dívku, jenže ani tak nemohl být zcela lhostejný k tomu co se
s ní v poslední době dělo.
„Jde
o toho tvýho kluka?" zeptal se přímo. Ohledně delikátních záležitostí byl tak
trochu jako slon v porcelánu.
„Co?"
Joice to nechápala. Copak jsou všichni proti ní? Ráda by jim všechno řekla, o
svém stavu, o Evanovi, o Kartách... Ale nemohla.
„Ptám
se," nadechl se Ed.
„Počkejte!"
přerušila je matka a zvýšila hlasitost zpráv. Právě vysílali hlavní událost
dne...
***
Na
chodbě panoval shon. Lidé, ozbrojení, i neozbrojení, spěšně procházeli, nebo
dokonce pobíhali chodbami ve snaze se alespoň z části držet nouzového evakuačního
plánu.
Na
vymýšlení plánů útěku nejen nebyl připraven, ale ani na to teď nebyla zrovna
nejvhodnější chvíle, když netušil, co se přesně stalo. Strážce co je doprovázel,
byl jen jeden. Ale jak by měl zneškodnit pancéřovaného ozbrojence?
Evan
se po něm ohlédl. Ten muž byl vyšší než on. Do tváře mu neviděl. Kryla mu ji
přilba s tmavým hledím. Pancíř na něm vypadal robustně a podle pásu
plasmových granátů, co mu křížem opásal hruď, nemohlo být pochyb o tom, že ví,
co dělá.
„To
nevypadá moc dobře," poznamenal ke svému společníkovi s náznakem úzkosti
ve svém hlase. Poprvé ho napadlo, že se možná dostal až příliš daleko.
„Záleží,
jak se na to díváš," poznamenal Žolík, což Evana rozčililo. Byla Žolíkova vina,
že byl teď tam, kde byl. I když nevěděl o jeho podílu na vzniku celé situace...
To Žolík mu řekl, že Graham má tu jednu Kartu a o zbytku Balíčku pouze, že
putuje od jednoho majitele ke druhému.
Zastavil
se, chytil ho za kombinézu a zvýšil hlas: „Řek si, že mě dovedeš ke Kartám a
zatím nemáme ani tu jednu, co má Graham, tak drž hubu, jasný?!" Svaly na rukou
měl křečovitě zaťaté.
„Postupujte!"
rozkázal příslušník ochranky.
„Slyšel,
jsi, máme postupovat," zvedl Žolík ruce v mírovém gestu. Přesto, že se mu
v očích zlověstně lesklo a zorničky ve tvaru Křížů Evanovy naznačovaly, že
by měl být možná obezřetnější.
Pustil
ho a lehce odstrčil, aby mohl pokračovat v cestě. Tak mizerně se snad cítil jen
při svém prvním přání...
Žolík
zůstal stát.
Evan
se znovu ohlédl.
„Maniak,
že jo?" zeptal se Žolík s přihlouplým úsměvem jejich doprovodu.
Ten
zopakoval monotónně svůj rozkaz: „Postupujte!"; a udělal krok k němu. Evan
ho chtěl popohnat, ať nezdržuje, ale to už Žolík využil sebejistoty toho muže,
vytrhnul mu z pásu jeden z granátů a odjistil. To vše v rychlém
sledu pohybů, které Evan jen stěží mohl postřehnout.
Oči
muže se za tmavým hledím rozšířily.
Žolík
mu ho vhodil pod pancíř.
„NE!" vykřikl Evan a rozběhl se pryč.
Žolík
ho popadl a skryli se za roh, kde utíkali chodbou bok po boku, co jim nohy
stačili do dveří na konci chodby. Nezáleželo na tom, kam vběhli. Prostě padli
na podlahu a rozplácli se jak širocí tak dlouzí.
Příslušník
vězeňské stráže se marně pokoušel vytáhnout smrtící předmět ze
vnitřku plátů. Když konečně v desáté vteřině vypadl na podlahu, bylo
už pozdě.
Výbuch
ohlušil snad všechny v dosahu. Byl tak silný, že poškodil i dveře, kam se Evan
Žolíkem schovali. Systém automaticky zavřel těsnící dveře, které je zachránily
před vysátím do okolního vzduchoprázdného prostoru tam venku. Koncentrace
granátů byla tak silná, že došlo k poškození i vnějšího pláště.
***
Než
se nadál stál s ostatními mezi čtyřmi zdmi pomyslného nádvoří na povrchu.
Vězni sem nikdy nechodili, jednalo se převážně o přistávací prostory pro zásobování,
návštěvy, kontroly ze Země apod.
V komplexu
budov u jedné ze zdí nádvoří se svítilo snad všude. Dostal se až sem. První
etapu měl za sebou. Jenže co dál?
Stráže
byly snad všude. Lidi i androidi. Namířili na ně i automatické kanóny na
věžích. Karta Pikového Kluka ho hřála v kapse. V očích se Paullu
Grahamovi fanaticky lesklo.
Tak to vidíš, Carle,
dokázali jsme to...
Náhle
se ozvala ohlušující rána.
Kdesi
v budově něco explodovalo. Plášť budovy se v jednom místě roztrhl a
zem se jim pod nohama otřásla. Lidští strážci se ohlédli a vězni zajásali.
Paull
se okamžitě pohnul v před a s ním i všichni ostatní. Tohle bylo víc
než v co mohl doufat.
***
„Co
se to, kurva, děje?!" zaklel velitel věznice. Musel se chytit opěrek křesla,
aby se vůbec udržel na nohou.
„POPLACH!
EXPLOZE VE TŘETÍM SEKTORU! POŠKOZENÍ VNĚJŠÍHO PLÁŠTĚ! POPLACH!" Spustil
strojový hlas z reproduktorů.
„Vzpoura
vězňů, veliteli." Oznámil mu důstojník u bezpečnostních monitorů, který mu
příslušné záběry ihned přepnul na hlavní obrazovku.
„Střílejte!
Postřílejte je třeba všechny, ale rychle!" rozkázal Archibald Heller. To
poslední čím byl ochoten ohrozit vlastní život a životy posádky, byl nesmyslný
pokus o záchranu největšího póvlu Sluneční soustavy.
***
„Hlaste
pozici," požadoval radista z vysílačky.
„Jsme
na nízkém orbitu a klesáme," odpověděl pilot prvního transportního modulu.
V kabině blikaly nejrůznější kontrolky. Vyrovnávače teploty a přetížení
jeli na maximální výkon.
Podobně
tomu bylo i v ozbrojeném policejním transportu kapitána Wallance.
„Z
povrchu hlásí vzpouru vězňů, kapitáne," oznámil policistům pilot jejich
transportu.
„Do
hajzlu!" zaklel Sam.
„A
Migennes?" zeptal se pohotově jeho kolega.
Pilot
chvíli komunikoval s věznicí. „Nic," oznámil pak, „nevědí, kde je teď. Probíhá
evakuace!" musel křičet, aby ho vzadu bylo slyšet.
***
Na
obrazovce se objevila uhlazená tvář hlasatele.
„Zajisté
hlavní zpráva dnešního dne. Z vesmírné stanice Dante 01 na orbitální dráze
Marsu, právě před chvílí přišla zpráva o vzpouře vězňů. Záběry z družice
potvrzují zprávy a všechny sledovací přístroje v této chvíli sledují
události na povrchu rudé planety."
Jeho
tvář zakryly záběry výbuchu a útoku vězňů na hlavní budovu. Příliš toho
z nich ale vyčíst nešlo.
„Co
přesně se ve věznici odehrává, se právě pokouší zjistit náš redaktor Guy
Firewall," předal hlasatel slovo svému kolegovi.
„Děkuji,
Rede, tak tedy," začal muž, sedící za stolem. V tom jediném okamžiku se
Joice udělalo tak špatně, že dočista zbledla a chytila se za břicho.
„Prozatím
víme, že první hlášení z věznice hovořilo o zamoření atmosféry a nutnosti
dekontaminace tamní posádky, jejich lékařské prohlídky a oprav, které určí
rozsah zamoření a zároveň jeho zdroj a původ. Byla vyhlášena evakuace a posléze
došlo k výbuchu, který následovala vzpoura vězňů. Zda se jedná o shodu nešťastných
okolností, nebo o rozsáhlý komplot s úmyslem osvobodit všechny či některé
konkrétní vězně, zatím nelze říct. Dante 01 žádá o instrukce."
„Děkuji
Guyi, samozřejmě budeme nadále monitorovat všechny události a informovat vás o
dalším vývoji situaci na Marsu."
Joice
se zvedla a utíkala do svého pokoje. Nemohla tomu uvěřit. Vždyť Evan je někde
tam. Co bude dělat?
V pokoji
ležely Karty na stole přesně, jak je zanechala.
Zapnula
si holografické zprávy i zde a zamkla dveře. Jenže ať přepínala kamkoliv, všude
to bylo stejné. I na počítačové síti se množily nahrávky ze sond, družic a
satelitů. Doufala v jediné, že svého Evana nikde neuvidí mrtvého a nebo že
ho naopak uvidí, jak je živ, zdráv a v bezpečí...
Karty
vzala do rukou jen mimoděk. Zcela bezmyšlenkovitě je začala míchat.
***
„Historie
Balíčku jako taková," řekl jí Žolík odměřeně. „je velmi dlouhá a složitá." Byl
překvapen. Myslel si, že jen málokdo ze smrtelníků by mu na poli otázek a
odpovědí mohl být soupeřem. Ale ona to dokázala.
„Neříkejte!"
utrousila Joice ironicky. „Ale mě to zajímá, víte?! Chci vědět, co ste zač!
Chci vědět, jak jste přišli na svět, jak vůbec mohlo vzniknout něco takového,
jako TOHLE?!" zvýšila na něj hlas a
vzala Balíček do rukou.
„Pokud
se ptáš, jak náš svět vznikl, mohu ti odpovědět." Zarazil ji gestem ruky. V dalším
přerušení. „Jsem vázán povinností říkat pravdu, neosočuj mne tedy ze lži,"
vyzval ji s varovně zdviženým prstem.
Joice
tedy překvapeně přikývla.
„Před
čtrnácti tisíci devíti sty třiceti třemi lety, v zemi zvané Atlantida,
žilo v malém domku pět sourozenců. Bratři Eloai, Corus, Jocahu a Samael a
jejich sestra Maeve. Byli to už, dospělí lidé, které pojila nezměrná láska,
právě k sestře, kterou postihla zhoubná nemoc, na níž nebylo léku. Měli
jediné přání. Prosili bohy, aby jim vyšli vstříc, ale to se nikdy nestalo.
Snad, že Karty jim ho splní, snad že do nich vtisknou to, co sami chtějí...
Začali malovat obrázky." Joice naslouchala Žolíkově hlasu s napětím. Něco
jako Atlandtida už byl dávno prokázaný historický blud. Nikdy přeci
neexistovala. A přece jí tu kouzelná bytost z Karet, které taky neměli
existovat, říkala, že byla.
„Vtiskli
Kartám jejich tváře, vtiskli do nich část své duše i srdcí, která by pro sestru
obětovali, jen kdyby jí to smělo zachránit život. Měli však málo času na
dokončení svého díla. Když Maeve zastihla smrt, bylo už na všechno pozdě.
Zůstaly jim jen holé zdi prázdného domu a Balíček Karet, kde chyběly poslední
čtyři. Žolíci..." Joice nahanula hlavu na stranu a otevřela pusu.
„Protože
jejich vlastní život už pozbyl smyslu," nedovolil jí Žolík promluvit, „provedli
rituál, jímž sami sebe namalovali do Karet a stali se tak prvními Žolíky. Tímto
svým činem vyvolali tak silnou vlnu magie, že kvůli nim zanikla celá Atlantida.
A Karty zmizely," vydechl a posadil se.
„To
je přece nesmysl!" ohradila se Joice. Neměla ho osočovat ze lži, ale zároveň nemohla
věřit tomu, co jí říkal. „I kdyby, Atlantida existovala. I kdyby tam žili ti, o
kterých mluvíte, jak mohli obyčejní lidé stvořit kouzelné Karty? A kterej z těch
čtyř ste vy?"
Žolík
se ocitl v obtížné situaci. Měl by odpovídat dál? Už se k tomu
uvolil, ale vždycky může říct: UŽ Dost!
Jenže
tady se hrálo o všechno. Mohl by prostě odejít, ale to by znamenalo, nechat vše
jen na soudu smrtelníků, kteří už tolikrát v historii zklamali...
„Nejsem
žádný z těch čtyř," vydechl jí v odpověď.
„Ale
jak to?"
„Protože
vždy ve dvojici, vládnou Žolíci magické moci. A vždy po pěti stech letech, se
dvojice vystřídají. Ovšem jednou za tisíc let, všichni čtyři Žolíci odcházejí
do jiných balíčků obyčejných karet, světa smrtelníků, aby tam došli zaslouženého
odpočinku," vysvětlil Žolík. Joice si začala Karty znovu prohlížet.
„A...
Noví Žolíci přicházejí z těch obyčejných balíčků?" Domyslela si.
„Ano,"
přitakal Žolík.
„A
jak je teda možný, že to udělali? Taky mohu nakreslit Karty, ale nikdy nebudou
jako tyhle," poznamenala.
„To
je pravda. Nebudou. Žádné další nebudou stejné. Tehdy se sešlo více okolností,
které stály na jejich straně. Konstelace planet byla v příhodné pozici.
Bratři měli ve své duši magické nadání. Přání samo o sobě má také velikou moc,
Joice Cooperová. A když si něco přeje více lidí z celého srdce a duše,
může se to splnit. Pro bratry a jejich přání, už bylo pozdě. Pro Maeve bylo pozdě.
Ale oni chtěli, aby příště pro někoho jiného, už pozdě být nemuselo. Nezištně
si vybrali nejvyšší oběť. Vzdali se nejen života, ale i poklidné smrti, aby si
jiní mohli přát.
Proto
všechno se jim podařilo stvořit náš svět." Joice byla nucena potlačit
racionální myšlení a přijmout absurdní myšlenku toho, co jí Žolík předkládal.
Karty byly skutečné. On neměl jediný důvod jí lhát, a pokud ano nevěděla, jaký
by byl. Po tom co se stalo před čtyřmi lety, kdy Evanova duše přešla kamsi do
čtrnáctého století a duše Senešala řádu templářů, pak obývala Evanovo tělo, nemohla
tak úplně považovat za nemožné co teď slyšela.
„A
potom?" zeptala se. „Co bylo potom?" Vzhlédla a podívala se znovu na svého
návštěvníka.
„Balíček
se uzavřel sám do sebe a byla stanovena jeho pravidla," zakončil Žolík.
Na
to mohla Joice reagovat jedinou otázkou: „Jaká pravidla?"
***
Jako
by to viděla před očima a on tu s ní opět seděl. Nebylo to tak, čekala v pokoji
sama. Na co ale? Na zázrak?
Autor:  Jackie DeckerVydáno: 4.1.2012 17:04 Přečteno: 36x Hodnocení: neohodnoceno |
Vaše hodnocení: |
Formát pro tisk
Komentáře
Nádherně to graduje a ty zprávy v televizi, ty tomu dodaly perfektně zpracované emoce, mám pocit, že je to díl od dílu lepší, promyšlenější, akčnější, myslím, že stojí za to číst a nemůžu se dočkat pokračování.
Tak to já už se bála že to gradovat nebude...
Ty stejně víš že bych to bez tebe nenapsala viď? 
Každopádně mám nesmírnou radost, že se ti to tolik líbí. V to jsme se neodvažovala ani doufat, v takový úspěch. 
A těma zprávama jsem si nevěděla vůbec rady, ale když to říkáš, asi se povedly... Těším se co na to řeknou holky až se dostanou ke čtení. Někdy...