28.kapitola - Je čas
Tak je tu další - jak doufám - strhující kapitola z dění na Marsu. Evan, Žolík, Paull a kapitán Wallance a jeho tým. Ti všichni stojí proti sobě a je jen otázkou času, kdy a koho ten nemilosrdný vír semele. Povídka jde do samého závěru. Doufám, že pevně sedítě a máte puštěnou rychlejší i melancholickou hudbu.
Doporučuji:
Je
čas
„Palte!"
ozvalo se z vysílačky v helmách strážců bezprostředně po výbuchu.
Vězni se dali do pohybu. Věžní děla se rozzářila kumulací energie, kterou
následovaly laserové paprsky pálící živé organismy i s jejich skafandry.
Výkřiky vězňů nebylo slyšet. Většinou zemřeli dříve, než vůbec vykřikli. Ti
ostatní umírali bezprostředně po tom, protože vlivem zranění a poškození
ochranných obleků neměli naději na přežití.
Strážci
couvali a stříleli dalšími laserovými paprsky. Androidi plnili příkazy nejméně
zkratovitě. Jenže vězňů bylo mnoho a ne všichni se vrhli do boje
s ozbrojenými strážci. Část se jich v davu hnala k trhlině ve
zdi stanice.
Mezi
nimi byl i Paull Graham.
Mířil
přímo.
O
dění okolo se nestaral. Nezáleželo mu na ničem jiném, než aby se dostal dovnitř.
Běžel
uprostřed toho davu. Každou druhou vteřinu umírali vězni kolem něho. Spálení na
prach, s amputovanými končetinami, či hlavou...
A
on běžel dál.
Ocitl
se uvnitř. Nezajímal se o další podobné šťastlivce. Androidi už k nim
pochodovali chodbami. Monotónní krok narušilo jen zamíření laserových pušek.
Přitiskl se ke zdi. Čtyři další padli k zemi.
Zahnul
za roh a utíkal. Chodby byly pokroucené, běželo se špatně. Androidům přiběhly
nové cíle. Paull doběhl až na konec chodby. Dveře před ním byly hermeticky
uzavřeny. Zahnul vlevo a utíkal dál. Netušil kam přesně míří, ale důležité
bylo, že alespoň zatím ještě stále utíká.
Energetické
vedení v oblasti bylo poškozené. Žádné z dveří se nedaly otevřít, ať
zkoušel, které chtěl.
Zbývala
jediná možnost, kterou už dobře znal. Pohled mu padl na ochranný dekl větracích
šachet.
Vylezl
nahoru a sundal ho. Vsunul se do těsného otvoru a lezl po čtyřech, jako tehdy
s Carlem na Black-hole. Ocitl se v uzavřeném okruhu. Bylo to jedno
z bezpečnostních opatření v podobných situacích. Jinak by byly
ohroženy i jiné části stanice. Tady teď nebyla žádná atmosféra a vzduch byl
v šachtách odkloněn bezpečnostními přepážkami. Ty ale měly bezpečnostní
zámky hned vedle, aby se daly otevřít v případě poruchy. Paull sice nebyl
přímo šachtovým technikem, ale základy o této technologii pochopitelně znal a i
to málo stačilo, aby dokázal otevřít panel zámku a zkratovat ho.
Přepážka
se odsunula. Okamžitě vzduch začal proudit kolem něj a tlak ho tlačil
pryč. Paull se musel zapřít a vynaložit
všechny síly, aby prolezl do další části, kde tlačítkem přepážku opět zavřel.
Dveře v šachtě se zavřely a on si oddechl si.
Teď
už mohl.
V nádrži
na zádech měl kyslík ještě na necelé dvě hodiny.
***
„Únik
atmosféry v sektoru 3B!" zahlásil muž od monitorů.
„Pane,
jedenáct transportních a záchranných modulů z Dante 01 vstoupilo do
atmosféry a žádají instrukce."
Velitel
věznice koukl nejdříve na bezpečnostního důstojníka.
„Poručíku,
pošlete do sektoru 3B hlídku a technický tým!" rozkázal a koukl na spojaře: „Seržante
Youngu, oznamte modulům, aby pro evakuaci použili nouzovou přistávací plochu."
Mladík
stiskl spojovací tlačítko s instrukcemi pro věž, ale ihned se zarazil.
„Pane,
ale ta je moc malá," ohlásil.
„Budou
přistávat po jednom, sdělte věži, aby je naváděla vždy v pěti minutových
intervalech."
„Kapitáne,
záložní plocha je blokována."
„Jak
je to možné?!" To už se Archie Heller sám chopil komunikátoru.
„Poslední
transport s návštěvníky přistál před půl hodinou a ještě neodstartoval,"
vysvětloval vše hlavní navigátor a letový dispečer.
„Tak
ho pošlete pryč, kurva! Potřebuju tu plochu, jasný? Na hlavní dráze máme
vzpouru! Naložte ho až po strop personálem a pošlete ho zpátky nahoru!"
rozohnil se velitel.
***
Evana
bolelo celé tělo po tom pádu. Tlakovou vlnu i náraz plasmy zbrzdily dveře,
zranění jako takové tedy s Žolíkem neutrpěli. Před vysátím do
vzduchoprázdna tam venku, je ochránila automatická bezpečnostní pancéřová
vrata. Ale to neznamenalo, že neměl naražené dlaně, kolena a hrudní koš... Cítil
se jako po vyjmutí z drtiče.
Konečně
se mu po několika dlouhých vteřinách podařilo zvednout hlavu a posadit se.
Ocitli se v místnosti, která zřejmě sloužila jako dílna. Regály, police a
vestavěné skříně s teleskopickými dveřmi, byly plné nářadí a náhradních
dílů. Pro Evana s jeho technickým antitalentem, to však bylo hotové peklo.
Nikdo zde nebyl. To bylo jejich štěstí. Žolík se nerozmýšlel, sáhl po kyselině
fluorovodíkové, a během několika chvil ji aplikoval na všechna monitorovací
zařízení v místnosti.
„Co
to děláš?" zeptal se ho.
„Nechceš
přeci, smrtelníku, aby nás tu objevili, nebo ano?"
„Ale
jak...?"
„Jak
toho tolik vími? Kdykoliv se mi zachce, mohu se dívat do vašeho světa. Celá
léta sleduji vývoj lidstva i jeho technický pokrok. Učil jsem se," poznamenal
pak s úšklebkem. Evanovi se to ani za mák nelíbilo.
„Teď
je to i tvůj svět," oplatil mu a zvedl se.
„Ne
na dlouho." Zalesklo se Žolíkovi v očích.
„Kam
teď?" Ať chtěl, nebo ne, musel Evan uznat, že Žolík je pro něco takového lépe
připraven, než on sám. Navíc místnost postrádala jiné dveře, než ty, kterými
vešli. Tedy kromě jedněch hodně velikých, které zabíraly celou jednu stěnu. A
ty se otevíraly pouze terminálem na zdi.
„VAROVÁNÍ!
VZPOURA VĚZŇŮ! VAROVÁNÍ..." opakoval strojový hlas přehlušující vše ostatní.
„DRŽTE
SE PROSÍM EVAKUAČNÍCH POKYNŮ," vybízel je počítač.
„Půjdeme do modulu, který nás sem přivezl,"
rozhodl Žolík zcela automaticky. „Pokud Paull Graham žije, půjde tam taky. A
s tím se začal věnovat bezpečnostnímu zámku.
„A
jak se tam asi dostaneme?! Nemáme skafandry a modul čeká venku. Ani nevíš,
jestli je někde u té přechodové rampy!"
„Jistě
že je, chtějí přece evakuovat, ne?!"
Jejich
rozhovor i snahu přerušilo zasunutí dvoukřídlých dveří.
***
Paull
se zastavil jen na sekundu. Musel pokračovat v cestě. Šachtami se dostal až do
hangáru. Momentálně zel prázdnotou. Nikdo tu nebyl, což bylo štěstí, protože
vlivem podtlaku by se jim zajisté vymačkaly oční bulvy a pokud by včas
nezadrželi dech, tak i praskly plíce.
Byly
tu jedny dvoukřídlé dveře směrem zpátky do základny. Obvykle tam býval
situovaný servis, dílna, nebo sklad. Taky se zde dal otevřít strop. To aby tu
mohly přistávat moduly, které potřebovaly provést nutnou údržbu, nebo opravy. I
jedna zeď se dala celá otevřít pro stejný účel. Někdy se sem zkrátka nedalo
vmanévrovat při přistání a stroj musel být dovnitř dopraven dodatečně.
Co
bylo důležitější než toto, byla přechodová komora, která tu byla pro personál.
Tak, Carle, teď se
pojistíme, co říkáš... Menší sabotáž měla krýt jeho útěk, ale
aby ji provedl, musel nejdříve najít vše potřebné vybavení. A to měli kde?
V dílně...
Dvoukřídlé
dveře se otevřely a tam stáli dva muži. Oba bez skafandrů. Jednoho z nich
už Paull znal. Byl si jistý, že ho někde viděl, ale nemohl si vzpomenout.
***
„Co
se zase děje?!" osočil se Wallance na svého pilota. „To tu nacvičujete
vesmírnej balet?! Koukejte přistát, nebo budete do konce života pilotovat tak
maximálně v lunaparku dětskej kolotoč!" Marlly Hallow svému kolegovi
položil ruku na rameno, aby se uklidnil.
I
pilot se odmítl rezignovaně vzdát své obhajoby.
„A
co mám dělat, šéfe, hm? Podle instrukcí tu máme trčet, dokud neproběhne
evakuace. Zdejší věž nám přidělila prioritu tři, to tu můžeme kroužit taky
hodinu." Samuel se vrátil dozadu a vyztuženou botou nakopl své sedadlo.
„Do
hajzlu!" uplivl si.
***
Oba
civilisté, Evan i Žolík, se podívali na muže ve skafandru. Do tváře mu pořádně
neviděli, hledí měl špinavé až hanba. Ale i tak bylo už na první pohled zjevné,
že model jeho výstroje patří k těm nejnižším povoleným ročníkům výroby,
které se ještě používaly. Také nedisponoval žádnou zbraní. To znamenalo, že není příslušník zdejší
ochranky.
„Říkal
jsem ti, že půjde sem," pronesl Žolík nezúčastněně.
„To
je on?" Evan se musel lépe podívat, aby rozpoznal neupraveného psychotického
muže, s kterým onehdy mluvil v místnosti pro návštěvy.
„A
vy ste, jako kdo?" zeptal se Paull. Měl sice zastaralý skafandr, ale vysílačkou
a reproduktorem už vybavený byl.
Nikoho
tu nečekal. Tenhle úsek měl za prázdný a vylidněný.
„Na
to není čas," chopil se slova Evan a rychle prošel do vedlejší místnosti.
Neznal to tu moc dobře a tak se opět otočil na svého společníka.
„Kudy
k transportu?"
Paull
Graham ukázal na přechodovou komoru.
„Ale
bez skafandru ne," připomněl jim.
„Musíme
odsud!" rozhodl Evan jistý alespoň tím. Přiběhl ke dveřím a skrze vyztužené
sklo nahlédl dovnitř. Nemýlil se. Ochranné obleky byly uvnitř.
Paull
Graham se na nic neptal, když tam šli a začali se soukat do výstroje. Vězni
sice evidentně nebyly, ale taky určitě nepatřili mezi zdejší osazenstvo. U toho
zbrklého měl neodbytný pocit, že je to někdo důležitý. Navíc by je mohl
potřebovat...
Vlezl
za nimi dovnitř a zavřel dveře.
Brzy
byli připravení.
Do
hangáru vrazili ozbrojenci. Stiskem tlačítka Paull spustil dekompresi a za
deset vteřin se otevřely venkovní dveře. Co následovalo, byly jejich první stopy
v rudém písku.
***
„Veliteli,
tři uprchlíci v přechodové komoře 3," ohlásil do vysílačky jeden strážce
z hangáru.
„Zastavte
je!" rozkázal velitel.
„Jsou
venku, pane! Nemůžeme střílet."
„Jděte
za nima a zastavte je. Zajistěte prostor! Potřebujeme tu komoru pro evakuaci."
„Rozkaz,
veliteli!"
***
Wallance
kontaktoval základnu věznice sám.
„Nemám
na vás čas, Wallanci! Vaše pátrání je mi momentálně u prdele. Mám tu problém
s atmosférou. Vězni se vzbouřili, potřebuju evakuovat svoje lidi a pošuci
jako vy mi to jen stěžujou!" křičel na Sama pan Heller do vysílačky.
„Fajn,
jak chcete!" prohlásil Wallance a houknul na svého pilota:
„Přistaňte
někde vedle!"
„To
nejde, kapitáne, terén je příliš členitý, - "
„Zkuste
to, když nepůjde přistát, vysadíte nás z výšky." Rozhodl a vrátil se
zpátky ke kolegovi, aby ho, i zbytek jednotky, připravil na to, co je čeká.
„Nesnášíš
lítání vesmírem a budeš skákat do dun na Marsu?" zeptal se ho Marlly s neupřímným
úsměvem.
„Víš
moc dobře, že nemůžeme čekat ani na tu jejich podělanou evakuaci. Mezi tím nám
Migennes někam zdrhne, tak akorát."
***
Venku
to bylo jiné než uvnitř. Nekonečný písek, černé nebe ozářené mnoha hvězdami. Za
zády stanice plná světel, z druhé strany ozářená laserovými děly. Nad
hlavami jim kroužily moduly čekající na přistání a ti tři poskakovali
v tom zoxidovaném čedičovém písku stále kupředu.
Jejich
stroj, znamenající svobodu už čekal. Stačilo jen přijít k němu a vystoupat
po nástupní rampě až do přetlakové komory. Jediný problém mohla být posádka
modulu. Evan předpokládal, že vzhledem k evakuaci už budou piloti na svých
místech.
Ozbrojené
síly v pancéřové výstroji vylezly z komory za jejich zády. Uprchlíci
měli sice lehčí výstroj a byli v pohybu, což jim vzhledem k nižší
gravitaci na Marsu dávalo jistou výhodu, ale strážci se na rozdíl od nich hýbat
vůbec nemuseli. Stačilo jim, že mají zbraně.
***
„Pane!
Lokalizovali jsme Migennesův signál."
Sam
přerušil přípravy na seskok, řádně upevnil helmu a vysílačku přepnul tak, aby
do ní mohl také mluvit.
„Kde?"
„Přímo
pod námi v prostorách přistávací plochy."
„Klesejte
rychleji!"
***
Všichni
tři se snažili utíkat co to šlo. Museli si pomáhat skoky, protože pohyb tu byl
mnohem obtížnější. Graham běžel jako první. Žolík se držel mezi ním a Evanem,
protože nechtěl dopustit, aby jim třeba odletěl před nosem. Nedalo se mu věřit.
Evan trochu zaostával. Byl už unavený.
Jeden
z modulů tam nad nimi se dostal nebezpečně nízko.
Evan
se ohlédl. Oslnilo ho světlo.
Wallance
na otevřené rampě zaváhal. Pulsním samopalem mířil na trojici a druhou rukou se
držel jistícího pásu.
„Evane
Migennesi, jste zatčen! Okamžitě se vzdejte a dejte ruce nad hlavu!" Hlas
policisty ve vysílačce zlověstně rezonoval.
A
do toho stráže věznice spustili palbu.
Evan
nestihl ani reagovat a padl mrtvý k zemi.
Wallancovi
oči se rozšířily. Až do teď o střelcích neměl tušení.
Žolík
se zastavil a zahleděl na Evanovo bezduché tělo. Ležel tam. V těle několik
spálených děr. Oči doširoka rozevřené, ústa v němém výkřiku... Takhle nějak
to chtěl. Přál si, aby trpěl. Chtěl, aby někoho ztratil, aby sám zemřel a
zaplatil za smrt Křížové Dámy, ale teď... V tuto chvíli jeho smrt znamenala
jediné. Že on už se sám do Balíčku Karet nikdy nevrátí...
„Jsme
pod palbou, slyšíte, zavřete plošinu, střílí po nás!" Vzpamatoval se Marlly
Hallow jako první.
Plošina
se uzavřela a modul začal opět stoupat.
Žolíka
zasáhly další smrtící paprsky.
Graham
se uzavřel v modulu manuálně. Komora se naplnila vzduchem a on proběhl do
vnitřních prostor. Dosáhl poločasu útěku. Opět místo něj, zabili někoho jiného...
***
„Tak
Guyi, jak to vypadá teď?" předal vrchní hlasatel slovo svému kolegovi.
„Situace
na Marsu se vyostřuje, Rede," jal se svého prostoru druhý z televizních
zpravodajů, „Máme zprávy, že deset záchranných a transportních modulů, čeká
v atmosféře Marsu, až budou moci přistát. Posádka stanice je připravena
k evakuaci. Vězeňská stráž a bojoví roboti bojují s vězni. Ztráty na
životech jsou obrovské, ale kapitán vesmírné stanice Dante 01, Gabriel Ramirez,
poskytl informaci, na jejímž základě vyplývá, že z devadesáti procent toto
číslo udává životy vězňů a ztráty ostrahy jsou minimální. Konečná čísla ale
budou známa až po skončení tohoto masakru.
Ano,
masakru, protože jinak se toto ani nazvat nedá." Obličej muže byl zakryt obrazy
přestřelky na nádvoří a posléze vystřídán dalšími záběry zastřelených
z poza základny.
„Jak
vidíte, vězni využívají všech možností jak utéct. Máme dokonce už i první jména
obětí," Holografická obrazovka zčernala a tam odspodu nahoru se začala
objevovat jednotlivá jména:
Laura Maria Clark
Daniel Alexander Mitchell
Scotty Williams
Camille Guillot
Mathieu Coulon
Lono Keahi
Aislin Quinn
Fidelma McLoughlin
Liam McCarthy
Lorcan Clark
Desmond Flynn
Nino Rizo
Okio Oimikado
Don Ivan
Evan Migennes
...
Oči
Joice Cooperové se zalily slzami.
Autor:  Jackie DeckerVydáno: 9.1.2012 14:03 Přečteno: 32x Hodnocení: neohodnoceno |
Vaše hodnocení: |
Formát pro tisk
Komentáře
Ve chvíli, kdy by Joice zjistila Evanovu smrt stylem:
Dívala se na televizi, kde dávali už poněkolikáté reportáž z Marsu. Samé živé vstupy, znáte to. Zjistila, že jsou první mrtví a s napětím očekávala, zda tam najde Evanovo jméno a zároveň doufala, že tam nebude. Reportér začal číst jména ... bohužel, Evan byl mezi mrtvými.
Ano, tohle by se taky dalo napsat lépe, ale v tvém pojetí je to opravdu strhující.
Díky, no
Snažím se to psát jakobych popisovala právě probíhající film v televizi... Asi k tomu bych to přirovnala... Jednotlivé scény, které dohromady mají vytvářet celek.
Jo a ještě jednu věc jsem chtěla zmínit - a to je žolík. Líbí se mi jeho vystřízlivění po Evanově smrti, uvědomění si, že se dostal do pěkné kaše. Občas si ti dříve nesmrtelní neuvědomují, co smrtelníci riskují.
Tuhle pasáž hodně oceňuju. A taky systém zpráv, díky čemuž je i relativně nudná pasáž naprosto zajimavá a strhující.
Díky moc za komentík.
.
Zprvu jsem nechápala co myslíš systémem zpráv, ale teď už to vím
Líbí se mi jak píšeš že se do toho Evan moc motal. Pravda je, že možná chtěl víc víc než mohl mít. Pustil se do boje, který v podstatě nemohl vyhrát. Pasáž, kde si žolík uvědomí, že je konec Jsem osobně považovala za emotivnější, než samotnou Evanovu smrt s kterou jsem se srovnala ještě dávno před tím než jsem tuhle povídku začala psát.
Snad se mi povede další kapitolu dopsat co jedřív...
Napětí opravdu graduje, akce střídá akci, o to je konec emočnější a smutnější. Trochu jsem jeho smrt nečekala, ale to je možná tím, že mám ráda hezké konce, na druhou stranu byla jeho smrt logická. Až zbytečně moc do toho zasahoval a snažil se změnit osud. Neuspěl. Joice, ač se snažila sebevíc, nemohla jeho smrti zabránit. Otázkou je, jak si povede Joice dál. A také jak to dopadne s Grahamem. Myslím, že konec na sebe nenechá dlouho čekat.