3.kapitola

Vojáci krále Filipa IV. Sličného zaútočili na Temple a Evana v senešalově těle odvádějí tajnou chodbou z chrámu. Čeká ho cesta do přístavu v Le Havre, ale Paříž je v této době docela jiná než jakou ji Evan zná ze své doby. Dokáže se vypořádat s rozdílností doby? A může vůbec dostát tomu, co od něho všichni v této době očekávají? Jak se může stát hrdinou templářů, když nikdy nedržel meč v ruce?

Cesta do Le Havre, Francie, léta páně 1307

Šli tajnou chodbou několik hodin bez přestávky. Při každém zašramocení se zastavili a rozhlíželi se kolem sebe. Naštěstí neviděli nic než zbloudilé hladové krysy. Tak to pokračovalo další hodiny a hodiny, než konečně vyčerpaně dorazili k východu.

Vylezli v tmavém lese, někde na okraji Paříže. Ačkoliv byl již den, les byl, díky korunám stromů, které byly blízko u sebe, pohlcen tmou.

„Musíme se dostat na pěšinu. Tam na nás bude čekat povoz s koňmi," řekl Martin a pobízel svého senešala k pohybu. „Už to není daleko."

„Jak víš, že tam na nás budou čekat?" Znejistil Evan. Neuměl to vysvětlit, ale nelíbilo se mu, že se tak podřizuje tomuto chlapci. Vypadal, že mu chce pomoci, ale Evanovu důvěru si prozatím nezískal.

„Je to naplánované. Velmistr tušil, že Filip něco chystá, a tak vydal rozkazy," konstatoval Martin. „Támhle, už na nás čekají," křikl a ukázal na vzdálenou pěšinku, které by si nezasvěcené oko ani nevšimlo. Byla asi jen dva metry široká, bahnitá a schovaná pod nánosy roští, mechu a místy i spadaných větví. Bylo zjevné, že tuhle cestu dlouho nikdo nepoužíval. Nebyly na ní patrné žádné náznaky vyježděných kolejí od povozů či nějaké stopy koňských kopyt. Na pěšině stál menší dřevěný povoz s koňmi na kterém spočívalo seno.

„V tomhle pojedeme?" Zhrozil se Evan. Vyjeveně koukal na odřený dřevěný povoz, který vypadal, jako by se měl každou chvíli rozpadnout. Na něm byla naskládána hromada špinavého sena. Evan byl zvyklí vozit se v luxusních, plně automatizovaných, letounech, kde měl veškeré pohodlí. Polstrovaná křesla, hudba a nádherný výhled z výšky. Tohle nebylo podle jeho gusta. Posléze svůj zrak stočil na dva koně, kteří byli zapřáhnutí k povozu. U nich se koně chovali už jen na odlehlých farmách, jako vzácná zvířata. Sám ještě žádného na vlastní oči neviděl. Pouze o nich četl v knihách.

„Ano," přitakal zbrojnoš, čímž Evana vtáhl zpět do reality. „Filip má své vojáky všude. Nesmí nás najít." A potom oba dva sešli k až k povozu, u kterého stál jeden jediný muž.

„Vítejte, senešale," pozdravil a uctivě se uklonil. „Jste připraveni na cestu?" Zeptal se jich s úsměvem na tváři. Martin přitakal a pobídl Evana, který stál jako přikovaný, k nějakému činu.

„A kam to vlastně pojedeme?" Optal se Evan, když spolu s Martinem nastupovali na povoz a ukryli se, k jeho nelibosti, pod tou špinavou hromadou sena.

„Do přístavu v Le Havre, pane. Čeká tam na nás loď, jež nás odveze do Anglie," vysvětloval muž, jehož obličej byl schován pod hnědou kápí.

„My odjedeme z Francie?" Vyhrkl Evan. „Ale, co bude s Velmistrem a ostatními bratry? Přece je tam nemůžeme jen tak nechat!" Najednou se v něm vzedmula vlna soucitu s ostatními členy Řádu. Byl sice ve 14. století teprve pár hodin a bratry vůbec neznal, ale v srdci jako by cítil bodavou bolest nad jejich ztrátou. Tento stav si neuměl vysvětlit. Nebyl sice z kamene, ale také nebyl nijak horlivě citlivý.

„Nemůžeme nic dělat, můj pane. Doneslo se mi, že inkvizice pozatýkala dnes v noci na patnáct tisíc bratrů. Filip je chamtivý panovník, prahne po bohatství našeho Řádu už delší dobu a Klement V. je mu povinován, jen díky němu se mu dostalo té nejvyšší pocty. Stal se papežem. Řád bude pravděpodobně sprostě obviněn z něčeho, co nespáchal. Nemůžeme riskovat váš život, senešale. Máme jasné pokyny od Velmistra. Musíme se dostat do Anglie co nejdřív a zachovat Řád," pronesl muž pevným hlasem a popohnal koně ještě k většímu výkonu. „Buďte připraveni, čeká nás dlouhá cesta." Poté dal, letmým pohybem řemen, pokyn koním a povoz se rozjel.

Evan ležel nehybně pod nánosem sena a přemýšlel. Stále se nemohl zbavit dojmu, že je to jen sen. Pouhý sen, ze kterého se ráno probudí a bude to opět jen sedmnáctiletý chlapec. Jako každou sobotu se vydá se svou nejlepší kamarádkou do kina či na brusle a budou si užívat bezstarostného života.

„Tohle není jen sen. Přál sis, teď musíš nést svůj osud. Počínej si však obezřetně, sic tě stihne krutý trest," pronesl ten známý ženský hlas. Evan otevřel oči a zalapal po dechu. Opět stál ve svém vlastním pokoji, ve své době. Před ním byla Křížová Dáma s prázdnou kartou v ruce.

„Takže, je to všechno pravda? Já jsem se vážně stal senešalem?" Opakoval ta nevěřícná slova. Dáma přikývla. „Ale, jak se mohu vrátit zpět?" Zeptal se na otázku, která mu celou dobu ležela na srdci. Bylo to krásné dobrodružství, ale chtěl se vrátit zpět za svou rodinou a kamarády. Zpět do doby, kterou nesžírají války a nespravedlnost.

Výraz Dámy v obličeji ale posmutněl. „Svůj osud si nyní určuješ sám. Jen ty musíš přijít na způsob, jak se vrátit zpět. Až ta chvíle nastane, využij ji. Neučiníš tak, poneseš následky. A věz, že nebudou věru příjemné," dořekla Dáma a v mžiku se vypařila.

„Né, počkej. Neodcházej!" Křikl za ní Evan, avšak Dáma již byla pryč. „Vrať se!"

„Pane?" Zvolal ustaraný hlas. „Můj pane, jste v pořádku?"

Evan otevřel oči. Povoz stál na místě a kolem něj postávali oba muži. Martin a druhý z bratří Řádu. „Co se stalo?" Zeptal se vyplašeně. Bratři se na sebe ustaraně podívali.

„Vykřikl jsi, můj pane," vysvětlil mu Martin.

Evan chvíli mlčel a snažil se z Martinových očí vyčíst ještě něco jiného než strach a obavy. Nic se však nedozvěděl. Nejspíš to byl jen sen. „Omlouvám se. Něco se mi nejspíš zdálo. Musel jsem cestou usnout," omluvil své počínání Evan. Nechtěl zbytečně budit podezření. Neměl v úmyslu vykládat jim, kdo je a odkud je. Ne v této chvíli. „Jak daleko jsme?" Zeptal se, aby odvedl řeč jinam. Avšak ve své mysli stále zůstával u sebe v pokoji s Křížovou dámou.

„Jsme několik kilometrů za Pontoise, senešale. Ještě nás čeká dlouhá cesta. Poputujeme několik dní, než se dostaneme do přístavu," upozornil jej muž a pokynul Martinovi, aby se vrátil zpět na povoz. „Nesmíme zbytečně ztrácet čas, pojedeme," řekl a práskl bičem. V tu chvíli se koně dali opět do pohybu.

Putovali téměř celý den. Přestávky dělali jen krátké, aby mohli nasytit koně a nechat je chvíli si odpočinout. Sami měli jen chabé zásoby jídla, které jim museli vystačit až na cestu do Le Havre. Záměrně se vyhýbali větším městům či vesnicím. Vybírali si spíše lesní cestičky a pole, aby se vyhnuli Filipovu vojsku, které bylo rozprostřeno po celé Francii. Proto jim cesta trvala delší dobu.

Přes noc se většinou utábořili někde uprostřed lesa, kde nebylo ani živáčka. Byl již podzim a proto noci byly velmi studené. Rozhodli se, že nebudou zbytečně budit pozornost rozděláváním ohně, a tak se museli spokojit jen s chudými pokrývkami a senem. Pro Evana to bylo něco strašného. Dosud jen zřídkakdy spal mimo svou postel. Ale ještě nikdy nespal v opuštěném lese na zemi, v říjnu.

První noc skoro nespal. Ležel pod tenkou přikrývkou a třásl se zimou. V duchu se vracel do své doby. Vzpomínal na svou rodinu, na svůj domov a přátelé. Už se viděl, jak leží opět ve své obrovské posteli, přikrytý teplou peřinou. Představoval si horkou koupel s bublinkami a voňavé oblečení. Stýskalo se mu.

Třetího dne, to už byli jen kousek od přístavu, zašli do nedalekého města pro menší zásoby. Nezbylo jim už žádné jídlo a pití měli sotva pro jednoho člověka. Senešal zůstal u povozu hlídat koně. Nelíbilo se mu, že jej tam nechávají samotného, avšak neměl na výběr. Nezná zdejší způsoby a navíc, jako senešala by jej někdo mohl poznat. A to se nesmělo stát. Martin společně s Brutem, jak se jim předchozího dne muž představil, odešli do Bolbecu. Usadil se tedy vedle povozu a zavřel oči.

Všechno pro něj bylo zvláštní a nové. V jeho době byl všude hluk. Ať přišel na jakékoliv místo, vždy tam něco hučelo, hrálo nebo šumělo. Tady to bylo jiné. Seděl opřený o kmen a vychutnával si ten krásný a magický klid. Slyšel jen šum větru a ptáky, kteří zde ještě zůstali a neodletěli na zimu pryč. Bylo to kouzelné. Avšak ani tady klid netrvá věčně.

„Ale copak, že tak sám v téhle pustině, sire?" Zazněl odněkud chraplavý hlas. Evan vytřeštil oči a instinktivně sáhl po meči, který mu prvého dne dal Martin. Srdce mu najednou začalo bušit, jako by právě uběhl několik mil. Před ním stálo asi šest zdatných mužů v černých pláštích, kteří na sobě měli nějaký znak. Templáři to však zajisté nebyli. Za nimi neklidně postávalo šest hnědých hřebců, kteří pohazovali hřívou a hlasitě odfrkovali.

„Kdo jste? Co po mě chcete?" Optal se vystrašeně Evan. Byli v přesile a on to moc dobře věděl. Jestli zaútočí, nemá proti nim sebemenší šanci. Navíc, meč ještě nikdy předtím v rukou nedržel, tudíž s ním ani neuměl zacházet.

Muž se svým chraplavým hlasem zasmál. Ostatní udělali totéž. „Zjevně jsme toho šlechtice vystrašili. Možná bychom mu měli vzdát té pocty a nabídnout naše přátelství a ochranu," prohodil sarkasticky ke svým druhům onen muž. Ostatní se jeho poznámce zachechtali.

Evan prosil všechny svaté, aby se Martin s Brutem vrátili co nejdříve. Tušil, že se schyluje k zápasu. Rozpoznal to v jejich očích. Pokud se tak stane, určitě bude poražen a zabit. Všiml si, že muži se k němu s hladovými výrazy blíží. Každý z nich již držel v rukou meč a štít se stejným znakem, jaký se jim tkvěl na pláštích.

Nebylo úniku. Musí se s nimi utkat. Uchopil rukojeť svého meče a vytáhl jej z pochvy. Byl nádherný, zdobený rubíny. Ještě si jej nestačil ani prohlédnout. Nic tak nádherného nikdy v rukou nedržel. Cítil z něj tu historii, tu dobu. Také ale cítil, že tímhle mečem již skončilo mnoho životů.

„Můj ty bože, on se s námi chce snad utkat?" Vyslovil s předstíraným údivem jeden z mužů, čímž opět pobavil zbytek své armády.

„A když ano?" Povstal vystrašeně Evan. Ani nevěděl jak, ale do těla se mu dostal příval nové energie a odhodlání. S mečem jakoby byli spřízněni. Napřáhl se a sekl po jednom z mužů. Jeho útok nikdo neočekával a tak meč prořízl onomu muži hrdlo. Z rány mu ihned vytryskla krev. Muž se ve smrtících bolestech sklátil k zemi, kde po pár vteřinách zemřel.

„Kdo bude další na řadě?" Vykřikl. Svůj meč držel hrdě před sebou a vyčkával. V hloubi své duše však doufal, že se ostatní zaleknou a zmizí. Spletl se v nich.

Zbylých pět mužů se přichystalo k útoku. Za pár vteřin se místem rozléhaly jen hlasité výkřiky a řinkot mečů. Několik hřebců se vylekalo a rozuteklo se do hlubin lesů. Evan se bránil jak nejlépe mohl. A aniž by si to uvědomoval, mečem se rozháněl, jako by s ním vyrostl. Získal nejen podobu, ale i schopnosti senešala. Ale přesto mu muži uštědřili několik řezných ran, které jej na těle pálily.

Byl však v nevýhodě. Mužů bylo stále pět. Nepovedlo se mu zabít nikoho dalšího. Začal pomalu ztrácet síly. Byl vyčerpaný, hladový a v hrdle měl sucho. Využil jedinečné situace a skočil za mohutný balvan. Jako omámený vytáhl z kapsy balíček karet a vytáhl je. Listoval jimi, než narazil na Křížovou Dámu, jež nehybně spočívala na staré, ohmatané kartě.

„Pomozte mi, prosím," zašeptal. S hypnotickým výrazem sledoval onu kartu a vyčkával. Zdálo se mu, jako by dáma mrkla jedním okem. Nic jiného se však nestalo. Za zády uslyšel hlasy a praskání větví. Muži se blížili. Opakoval tedy svou prosbu ještě naléhavěji a prosebněji. A na to se Dáma z karty začínala konečně pomalu vytrácet a zhmotňovat se před ním.

„Jak se opovažuješ!" Sykla zlostně. „Taková troufalost a hanebnost. Jen jedno přání jsi měl a to bylo již vysloveno, tak proč voláš mne znovu?" Vyjela po něm.

Evan se zhluboka nadechl. V očích se mu zračil úděsný strach. „O- omlouvám se, Dámo, ale potřebuji tvou pomoc. Nedokáži se jim ubránit sám," žadonil chlapec a z očí mu stékaly slzy, které odkapávaly na jeho vestu.

„Věděl jsi do čeho jdeš. Přesto jsi vyslovil toto pošetilé přání," zaznělo v odpověď od Dámy. „Budiž, pomohu ti. Však varování pro tebe mám," na chvíli se odmlčela, aby zdůraznila důležitost svých slov. „Přivoláš-li mne potřetí, již nebudu tak shovívavá. Smrt bude tvým posledním přáním." Máchla rukou a v té chvíli pětici mužů vylétly zbraně z rukou a zabodly se jim přímo do srdce. Následně meče vylétly z jejich hrudi a dopadly do trávy vedle svých těl.

Evan nevěřil vlastním očím. Ještě nikdy neviděl někoho umírat a nyní byl svědkem šesti vražd a jednu dokonce sám spáchal. Bylo mu špatně. Neměl žaludek stavěný na takové věci. V puse pocítil kyselou pachuť a následně vyvrátil celou svou ubohou snídani, kterou ráno ve spěchu pozřel. Otočil se zpět k Dámě, aby ji poděkoval za záchranu života. Krajina byla však prázdná, Dáma se opět vrátila na svou kartu.

„Senešale," zvolal Martinův vystrašený hlas. Evan spatřil oba bratry, jak se ženou k povozu a nevěřícně civí na šestici mrtvých mužů. „Senešale, jste v pořádku?"

„Ano, Martine. Jsem tady," odpověděl na chlapcovo volání Evan. „Jsem v pořádku." Rukávem si otřel špinavou pusu, na které byly znatelné kapičky cizí krve.

„To jsou královi vojáci, jak jste je dokázal sám porazit?" Zeptal se udiveně a zároveň obdivně Bruto a prohlížel jsi jednoho po druhém. „Nádherný zásah. Čistá rána přímo do srdce," vychvaloval senešalův čin.

„Náš senešal byl vždy udatný v boji," okomentoval to zbrojnoš a podíval se Evanovým směrem. „Zajisté ze sebe vydal to nejlepší," a mrkl na něj.

Evan byl rád, že to dále nerozpitvávali. Neuměl si představit, jak jim vysvětluje, že se mu před očima zjevila Křížová Dáma a jedním máchnutím rukou zabila pět zdatných mužů. Ani netušil, zda v téhle době vědí, co to karty jsou a kdo je probůh ta Křížová Dáma. Musel by vysvětlit více věci a to nepřipadalo v úvahu.

„No, aspoň nám tady nechali koně," podotkl Bruto a ukázal na tři hřebce, jež zůstali na svých místech. Nato se trojice na koně vyhoupla a závratnou rychlostí mířila k přístavu Le Havre.

I když Even na koni seděl poprvé v životě, připadal si v sedle jako doma. Aniž by mu někdo vysvětlil jak se na koni udržet, jak dát povel, aby kůň zatočil, přidal či zastavil, věděl to. Jel závratnou rychlostí a držel krok se svými společníky.

Po dalších úmorných hodinách opravdu dojeli až k přístavnímu městu Le Havre. Rychlostí projeli hlavní branou a mířili přímo do přístavu. Bruto je vedl spletitými ulicemi města. I když loď, která na ně čekala, nebyla daleko, Bruto se snažil setřást možné pronásledovatele, a tak je vedl k lodi velkou oklikou.

Přístavní město nebylo nijak velké. Evan si mohl poprvé prohlédnout zblízka tehdejší architekturu, která sestávala vesměs ze dřeva. Jen hradby, kostel a některé doby šlechty byly kamenné. V této době žil obyčejný lid hrozně chudě.

Když projížděli užší uličkou, spatřil na zemi u zdi rodinu, která si svou střechu nad hlavou vybudovala z hadrů, malých kusů dřeva a listí. Otec, hlava rodiny, seděl na jednom kameni a, s otrhaným kloboukem v nastavených rukou, čekal na almužnu. Byl menší hubené postavy, jeho otrhané oblečení jen posilovalo jeho místo ve společenským žebříčku a jeho tvář hyzdilo nespočet jizev, čerstvých ran a neidentifikovaných pupínků. Jeho žena seděla vedle něj a v rukou jí spalo nemluvně, které bylo obalené do špinavého kusu látky a hlasitě vřískalo. Dvě starší děti si hrály na ulici s dřevěnými klacíky, které měly představovat meče. Jakmile spatřily projíždět Evanovu skupinku na koních, nebojácně se jim postavily do cesty a přestaly bojovat. Matka ke třem návštěvníkům vzhlédla v prosebném gestu, zato otec stále upíral oči na zem a v ruce se mu třásl potrhaný klobouk.

Evan pocítil další nutkání zvracet. Oči se mu zalily slzami, že skoro nic kolem sebe neviděl. Jen mlhavé obrysy.

„Dejte almužnu, urození páni. Dejte almužnu," pokřikovaly obě děti a skákaly před jezdci. „Dejte nám jídlo, páni."

Evan to nemohl poslouchat. Rvalo mu to srdce. V jeho době pojem „homeles" vymizel ze slovníku už před dvěma tisíci lety. S nástupem nové doby se rapidně snížila i nezaměstnanost. Lidé pracovali v kancelářích či výrobě, která byla plně automatizovaná. Už nepracovali tak, jak kdysi. Spíše rozdávali příkazy strojům. Jiní se zase zabývali novými vynálezy, kterých nebylo nikdy dost či nepracovali vůbec. To jim však chudobu ani zdaleka nezpůsobilo. V jeho době už peníze přestaly plnit svou funkci. Vidět jsou pouze v muzeích prastarých platidel v Pratmodartu. Evan tam kdysi byl na výletě v osmé třídě. Jsou tam měny až z 22. století. Každý se o sebe dokázal postarat, když opravdu chtěl.

Dítě nyní začalo ječet ještě více. Jeho matka jej přinesla k Evanvi a podávala mu jej. Nevěděl, co má dělat. Dítě vřískalo, až bylo v obličeji úplně rudé. To nemůže myslet vážně? Přece mi nedá vlastní dítě?

„Ber, prosím. Nenech ho zemřít." Žena plakala a rvala svého potomka cizímu muži do klína. Evan na ni jen němě zíral.

„Nech si své dítě, postaráš se o něj sama." Brutův hlas najednou vytrhl Evana z jeho hypnotického stavu. Spatřil, jak jeho společník seskočil z koně a hnal si to k ženě. Jeho práva ruka přitom šmátrala někde pod pláštěm.

Žena se lekla a zaječela: „Nezabíjej mě, nezabíjej mě." Ustoupila ke zdi a dítě sevřela v náruči. Evan se polekal. Přece jí nechce ublížit? Jeho obavy se však ukázaly jako zbytečné. Bruto vytáhl vak napěchovaný mincemi a několik jich podal ženě, což konečně probralo i jejího druha, který dosud dělal, že neslyší.

„Tady máš, ber," řekl Bruto k ženě. „Nasyť své děti a najdi jim lepší příbytek. Dole u hráze žije můj přítel Pedro. Je lékař. Vezmi k němu svého muže a řekni, že vás posílám já, Bruto Lorpský. Postará se o něj a najde mu práci." S tou opět naskočil na koně a zavelel Martinovy a Evanovi, aby pokračovali v cestě. Děkovná slova ženy byla slyšet ještě několik metrů.

„To bylo od tebe ušlechtilé," vyslovil Martin a poplácal Bruta po rameni, aby mu dal najevo svůj obdiv. Evan jen přikývl. Nebylo mu do řeči. Dnes spatřil mnoho hrozných věcí, které mu nedělaly dobře. Byl rád, že se Bruto o tu rodinu postaral. Neměl by to srdce opustit ulici a nechat je dále hladovět.

Dojeli k můstku a když zjistili, že je vzduch čistý, namířili si to k menší lodi, která kotvila asi padesát metrů od nich. Kapitán už na ně čekal a zdálky na ně mával červeným praporkem.

„Vítejte, bratři," uvítal je. „Vše je již připravené. Čekalo se jen na vás. Jakmile přikážete, můžeme vyplout," pověděl jim postarší muž s bílými vlasy, jež mu vyčnívaly z pod čepice. Tři muži seskočili z koní, nechali je v přístavu a nastoupili na loď.