3.kapitola

Dalo by se považovat za zázrak kdyby si Victoriini rodiče ničeho nevšimli, jenže co chudák Kaithlin uvězněná v jejím těle? Musí si dát pozor aby nezměnila minulost a přitom musí dělat že je někdo jiný... Jací vlastně jsou Victoriini rodiče?

Manželská rozepře

Kathlin opatrně nastoupila do kočáru. Cítila se divně. Ještě nikdy v kočáře nejela a podvědomě se bála. Jakmile si svůj strach uvědomila, musela se pousmát. Připadala si neskutečně hloupá. Bát se povozu taženého koní, kterým se cestovalo v minulosti normálně. Co by si o ní pomysleli spolužáci, kdyby jim to vyprávěla? Určitě by se rozesmáli a bez přestání by si z ní utahovali.

„Zlatíčko, jsi v pořádku? Vypadáš nějak ztrápeně," promluvil na ní starší pán a Kathlin si ho pořádně prohlédla. Světle hnědé vlasy měl protkány šedinami, kolem očí měl vrásky od smíchu, ačkoliv jeho tvář vypadala, že se nesmála už několik let. Zadívala se do zelených očí a zapomněla, že by měla odpovědět.

„Victorie, opravdu ti nic není?" zeptal se znovu a jeho hlas zněl znepokojeně.

„Ne, jsem v pořádku. Jenom jsem se zasnila," odpověděla rychle.

„Jak to mluvíš? Takhle se vyjadřovat nebudeš, mladá dámo. Vychovali jsme tě slušně, tak se tak chovej a oslovuj svého otce s úctou," vmísila se do hovoru Viktoriina matka. Z očí jí šlehaly blesky. Kathlin pochopila, co jí bylo naznačeno a rychle se omluvila.

„Omlouvám se, matko. I vám, otče."

„Nic se neděje, zlatíčko. Zas tak hrozné to nebylo. A ty bys jí měla dát chvíli pokoj, Marie. Jsme tu sami, tak ji nemusíš tolik hubovat."

Kathlin tušila, že se brzy strhne hádka, a tak se zadívala ven z kočáru. Kolem cesty rostly stromy a bránily jí ve výhledu na krajinu. I tak to byl příjemnější pohled, než sledovat hádající se manžele.

„Roberte, to nemůžeš myslet vážně? Naše dcera mluví odporně a musí se naučit chovat. Není to žádná selka, aby si mluvila, jak chce," vykřikla Marie naštvaně a Kathlin cítila, že její zrak je upřen přímo na ni.

„Už jsem ti řekl, že se o tom nehodlám bavit. Když je se mnou sama, může mluvit, jak chce. Nebudeš ji neustále komandovat. Pokud si dobře pamatuješ, sama jsi mluvila jinak, když jsme se poznali. Teď se chováš jako dáma, ale kdyby se mi tehdy nepovedl ten obchod, byli bychom chudí a ty bys Victorii nechala na pokoji. Vím, že mezi přáteli se musí chovat slušně, ale doma ji nech být. Doufám, že jsem se vyjádřil jasně!" dodal výhružně a přesedl si na sedadlo vedle Kathlin.

Robert objal svoji dceru a pohladil ji po vlasech. Kathlin si najednou připadala v bezpečí. Z Victoriina otce vyzařoval klid, ale hlavně v sobě měl ukrytou sílu, kterou moc často nedával znát. Kathlin si pomyslela, že tato hádka, která mezi manželi proběhla, bylo jednou z mála. Tušila, že Marie je ta, kdo má v domácnosti hlavní slovo a Robert ji nechává, aby si to tak myslela, ale ve skutečnosti je to on, kdo rozhoduje.

„Zlatíčko, vypadáš opravdu smutně. Možná se usmíváš, ale já vím, že tě něco trápí," zašeptal Kathlin do ucha, aby je Marie neslyšela. Ta si jich však nevšímala. Uraženě sledovala ubíhající cestu a předstírala, že je v kočáru sama.

To protože mi ukradli mé tělo, ozval se Victoriin hlas uvnitř hlavy a Kathlin ta slova skoro pronesla nahlas. Nakonec však té touze odolala a pokusila se Victorii odpovědět myšlenkou. Bohužel se jí to nepodařilo. Nahlas jí odpovědět nemohla, tak se raději soustředila na objetí, kterého se jí dostávalo od Victoriina otce.

„Jak ten čas letí. Pamatuji si, jak jsi byla malá holčička, a chodila jsi se mnou na procházky. Byla jsi veselá a všechno tě bavilo. A teď jsi zamlklá a nic tě netěší. Kéž by se tak dal vrátit čas. Přál bych si zase vidět usměvavou Victorii. Bohužel to nejde," dodal smutně a pohladil Kathlin tvář.

„Bohužel," souhlasila Kathlin, ale sama myslela na podkroví a balíček karet, které nikdy neměla vzít do rukou.

Cesta kočárem začala být pro Kathlin nepříjemná. Pokaždé, když najeli na kámen nebo do nějaké díry, Kathlin narazila zády do opěradla a bolestivě zasyčela. Tak tohle není nejpohodlnější možnost cestování, pomyslela si v duchu a děkovala za auta, která byla součástí její doby.

„Už jsme skoro na místě, zlatíčko," promluvil na ni otec a Kathlin vykoukla z okýnka. Vjížděli právě do Londýna.