4.kapitola

Evanova duše putovala do senešalova těla ve 14.tém století,co se však stalo se skutečným senešalem, Williamem de Sablé? Proměnila Křížová dáma duše podle pravidel karetních zákonů nebo postupovala ve špatných stopách její předchůdkyně, Kárové dámy?

William de Sablé

„Jak je to dlouho, co se tohle stalo naposledy?" Promluvil Pikový král a zadíval se na své tři společníky.

„Více než tři tisíce let," odpověděl Křížový.

„Přesněji, je to 3299 let, dva měsíce a osmnáct dní," upřesnil to Kárový, kterému se v obličeji mihl neidentifikovatelný výraz. Ihned však zmizel.

V místnosti nastalo ticho. Tři králové se na sebe chmurně podívali a pak sklopili zrak, aby nemuseli čelit pohledům čtvrtého druha. Věděli, že právě bodli do otevřené rány. Je to sice už dlouho, ale tahle se nikdy nezacelí. Je to jako prokletí. Prokletí rodu Kárového.

„Byla pošetilá. Zostudila náš rod a stihl ji za to spravedlivý trest," promluvil Kárový, aby tak protrhl to hrobové ticho. „Křížová si počíná mnohem obezřetněji. Ale jak dlouho jí to vydrží?" Otázka zazněla místností jako půlnoční zvony. Chvíli se držela ve vzduchu, ale nakonec se jí hrdě chopil Král z rodu Pikového.

„Je jiná než ostatní tři. Ačkoli tato vlastnost rodem náleží Srdcové, ona má s tím chlapcem slitování. Sdílí s ním jeho nadšení, radost, strach i trápení. Měla možnost využít své moci a toho hocha nechat zabít, neučinila tak. Stále sleduje každý jeho krok, aby jej mohla chránit."

„Ano, vystihl jste to, kolego. Ona je s ním až moc emocionálně spjata a tohle bude její zkáza." Kárový ta slova pronesl tak nahlas, až se ostatní tři zachvěli.

„Mýlíte se, Výsosti z rodu Kárového. Poučila se z chyb vaší Dámy. Křížová ctí naše pravidla a nedělá nic, co by se jim příčilo. Vyměnila duše přesně tak, jak praví Kniha Nejmocnějších. Ona uspěje." Oponoval mu Křížový pevným hlasem.

„Má už jen jedno jediné přání. Den zúčtování zde bude dříve, než si myslíte. Poslední, co si bude přát, bude smrt." Pousmál se Kárový a vychutnával si svůj nynější triumf.

„Slova pronesená Křížovou dámou," rozpomněl se Srdcový a podíval se na prázdný obraz visící na stěně. „Přivoláš-li mne potřetí, již nebudu tak shovívavá. Smrt bude tvým posledním přáním." Pronesl zvučným hlasem a na plátně se promítla scéna, kdy Evan prosil dámu, aby jej zachránila před vojáky krále Filipa.

Úsměv Kárového krále se ještě zvětšil.

„A co se stane s Williamem?"

* * *

Slunce ještě nevyšlo na obzor, avšak v domě č. 508/46 v Sullysové ulici bylo již živo. Žena, něco kolem 36 let, poletovala po rozlehlé kuchyni s malou úzkou trubkou v ruce, kterou ustavičně máchala několik centimetrů nad hlavou, přičemž se jí samy od sebe rovnaly plavé vlasy. Druhou volnou rukou dávala nějaké pokyny malému robotovi, který se snažil učinit vše, co mu bylo nakázáno.

„Dobré ráno, miláčku," pozdravil ženu černovlasý muž vysoké postavy, který právě vstoupil do místnosti. „Jak ses vyspala?"

„Příšerně, ty zatracené letouny zase létaly nízko nad naší střechou," odsekla žena a rukou se začala nad hlavou ohánět ještě rychleji. „A ty zatracené vlasy ne a ne se narovnat," rozčilovala se zmoženě.

Muž se jen slabě pousmál. Miloval svou ženu, když se zlobila kvůli maličkostem. Vypadala tak roztomile. Rychlým pohybem vytrhl automatický rovnač vlasů ženě z ruky a jedním pomalým pohybem, okolo její hlavy, jí vlasy narovnal.

„Díky," řekla jen a opřela se zmoženě o automatickou myčku nádobí.

„Nesmíš se tak přepínat, jinak z tebe bude chodící mrtvola a vedle té já v noci spát odmítám," zavtipkoval muž a rukou ji objal kolem pasu. Jeho manželka vyloudila na tváři upřímný úsměv a políbila jej.

„Co bych si bez tebe počala, lásko." Pohladila jej po tváři. „Evan už vstal?"

„Neslyšel jsem žádný rachot, řekl bych, že ještě spí." Odpověděl muž a rozkázal robotovi, aby přichystal snídani do jídelny.

„Vždyť mu uletí školní letoun, už měl být dávno nachystaný," zhrozila se žena a namířila si to pod schodiště.

„Evane!" Zakřičela nahlas. „Evane, vstávej, přijdeš pozdě!" Žádná odezva. „Carle, popožeň ho," obrátila se na svého manžela a poté odkráčela pomoci robotovi s chystáním snídaně.

Muž si jen s pobavením povzdychl a jal se jít popohnat syna. Bylo to stejné jako každé jiné ráno. Evan byl spáč a neprobudil ho ani ten nejhlasitější budík na světě. Loni mu s Rachel dokonce koupili vlastního budícího robota, který má tři hlasitosti a pokud ho dotyčný po třetím zazvonění nevypne, začne s onou osobo třást. Nicméně, vzbudit jeho syna nedokázal ani onen zázrak z plechu.

Carl Migennes došel na odpočívadlo a zamířil si to až na jeho konec, kde se nacházel Evanův pokoj.

* * *

William de Sablé se ve své loži obrátil na bok a hlasitě zachrápal. Jeho spánek byl už týdny velice neklidný. Jeden sen střídal druhý a každý byl horší než ten předchozí. Pokaždé se budil zpocený a udýchaný, jako by uběhl několik set mil bez přestávky. Ani dnes jeho spánek nebyl bezesný. Stále se ve své loži převracela oční víčka se mu ve spánku třepala. Aniž by si toho byl vědom, jeho srdce bušilo stále rychleji a rychleji.

Nemohl se zbavit toho prazvláštního pocitu. Jako by se něco chystalo. Něco velkého. Každý den chodily nejrůznější fámy o chystané zradě. Nikdo tomu však nevěnoval tolik pozornosti jako právě on.

Dnes ráno se svěřil se svými obavami Velmistrovi, ten nad tím ale mávl rukou a pozvolna změnil téma jejich konverzace. Bylo to ve chvíli, kdy vjížděli se svou družinou do Paříže, kam je pozval samotný král Filip IV., aby se zúčastnili pohřbu jeho švagrové a projednali finanční situaci Francie. William tomu pozvání nevěřil. Filip byl darmožrout a určitě to nevěstilo nic dobrého.

„Nevím, zda to byl dobrý nápad vrátit se do Templu, pane." Senešal začal nejistě, když s Velmistrem seděli v kočáře a mířili do Paříže, kde se měli setkat s Filipem IV. „Nikdy nás na setkání nepozval, tak proč teď?"

„Jste moc prozíravý, senešale. Nesmíte ve všem hledat zradu." Velmistr ta slova pronesl tiše a na svého společníka se nepodíval. Upíral pohled z okna kočáru, jako by jej nesmírně zaujaly okolní pastviny.

„Jsem prozíravý právem, můj pane. Doneslo se nám, že Filip něco chystá. Nesmíme to brát na lehkou váhu. Musíme se připravit. Musíme jednat."

„Připravit na co?" Starší vousatý muž v bílé tunice obrátil svou hlavu k o dost mladšímu senešalovi, a upřel na něj svůj zrak. „Filip není dost silný, aby nás svou armádou porazil. Neprovedli jsme nic, na naší straně stojí sám Bůh."

„Naši zvědové zjistili, že se spolčil s Klementem V. a několika dalšími panovníky sousedských zemí a..." Velmistr jej zarazil.

„Paříž je nám nakloněna. Je v ní mnohem více bratrů, než vůbec čítá Filipovo vojsko. Klement je papežem. Musí hájit boží zákony a ne je porušovat. Naše činny spadají pod Řím, a jen v Římě mohou být souzeny. Papež slíbil, že ta hanebná obvinění budou prošetřena."

„Přesto bychom měli zvýšit obranu Templu a zajistit převoz majetku řádu, můj pane. V Paříži to v tuto chvíli není příliš bezpečné," namítal mladý senešal horlivě. Velmistrův výraz potemněl.

„To nejcennější už v Templu není." Senešal se nadechoval k dalším argumentům, avšak neuspěl. To byla poslední slova Jackuese de Molaye, která s Williamem de Sablé za jízdy prohodil.

Ačkoliv se o tom Velmistr nechtěl bavit, William věděl, že jej ta situace také trápí a nepouští to jedním uchem dovnitř a druhým ven. Byl to rozumný muž a věděl toho více, nežli jiní. Nikdy nejednal unáhleně, vždy jeho činy měly nějaký smysl. Avšak ten senešalovi v tuto chvíli unikal.

V ten den se s Velmistrem a několika dalšími bratry sešli s králem Filipem ve smuteční kapli, kde dali poslední sbohem králově švagrové. Na smuteční hostině je Filip pohostil, jako by byli samotní králové. Nic netušící se poté vrátili zpět do Templu. William se ještě snažil vrátit se k rozhovoru, který ráno s Velmistrem započal. To se mu však nepovedlo. Velmistr zmizel ve svých komnatách dříve, než mohl něco říci. Vrátil se tedy do svého pokoje, doprovázen jen svými myšlenkami.

Do lože se uchýlil ještě před setměním. Byl unaven z cest i smuteční hostiny, kde se sešla snad celá Francie. Ležel však několik hodin nehnutě a koukal na dřevěný klenutý strop. Nemohl usnout, nešlo to. Jeho ducha zachvátily myšlenky na nejhorší. S děsivou jednoduchostí se zmocnily jeho hlavy a kroužily nepřetržitě kolem dokola. Před očima se mu zjevovaly stovky až tisíce bratrů, kteří leželi v kaluži krve a nehýbali se. Jeho představy jej děsily a on se jich nemohl zbavit.

Obrazy v jeho hlavě se stále měnily a pokaždé se v nich zjevovalo krveprolití, utrpení, bolest a srdceryvný žal. Je to snad nějaká předzvěst? Mohlo by se s Řádem tak mocným, že i králové před ním sklánějí úctu něco tak hrozného stát? Je možné, aby několik vojáků, kteří sotva udrží meč v rukou, zrušili seskupení několika tisíců zdatných rytířů? V tu chvíli ani netušil, jak blízko jsou jeho představy pravdě. Nevěděl, že za několik málo hodin se vše naplní a pouhé obrazy v jeho hlavě se stanou skutečností. Děsivou, ale pravdivou skutečností.

Bodlo jej u srdce. Pevně sevřel svá víčka a zhluboka se nadechl. Tohle se přece nesmí nikdy stát. Bůh by to nedopustil. Všechno jsou to jen bohapusté a zlomyslné lži. Ta obvinění jsou falešná.

Ležel ve své honosné loži s nebesy, zahalený do prostých přikrývek a s očima stále zavřenýma. Na nočním stolku dohořívala jediná svíce v pokoji, zasazená do stříbrného svícnu. Aniž by si toho všiml, pokojen se náhle prohnalo bílé světlo, následováno slabým vánkem. Svíce na nočním stolku chvíli odolávala, ale nakonec podlehla a vyhasla. Senešal se konečně pohroužil do hlubokého spánku, ve kterém jej provázely další děsivé sny.

„Evane, vzbuď se!" Někdo hlasitě bouchal na dveře a křičel. „Přijdeš pozdě do školy. Za chvíli ti letí školní letoun!"

William vyděšeně otevřel oči. Jako by zaslechl nějaký křik a rány. Jeho čelo bylo ještě orosené studeným potem a srdce mu div neprorazilo hrudní koš. Právě se mu zdálo, že stál na malém ostrůvku, kde hořelo několik jeho přátel z Řádu a on nemohl nic udělat. Prostě tam tak stál a díval se, jak se z lidského těla stává jen pouhý černý popel.

Nějakou chvíli se snažil rozpomenout si, kde to vlastně je. Všude byla ještě tma a jeho oči si stále nepřivykly. Duchem setrvával ještě na onom popravišti.

„Evane, tak co je s tebou?" Hlas i rány do dveří se ozvaly znovu. Williamovo srdce se rozbušilo ještě rychleji, ačkoliv to snad ani není možné. Evan? Kdo to proboha je? A co stalo tak naléhavého, že mě budí uprostřed noci?

Obrysy místnosti se začaly pozvolna vyostřovat. Čím více si jeho oči přivykaly tmě, tím větší rozpaky se k němu snášely. Tahle místnost se ani zčásti nepodobala jeho ložnici v Templu.

„Mám vejít dovnitř a vylít na tebe kýbl vody?" Hlas zněl stále naléhavěji. William znejistil. Tohle musí být sen. Ano, to bude jen sen, výplod mé fantazie. Jako ostatně všechno, co v poslední době zažíval.

Rozpačitě vylezl ze své postele. V tu chvíli se však, z ničeho nic, pokoj rozzářil. Náhlé světlo jej zcela oslepilo a on byl nucen zavřít oči a zakrýt je dlaní.

... vítám vás na další ranní show rádia Bum. Mé jméno je Bernie. Pro ranní ptáčata mám přichystané čerstvé zprávy a několik málo rad, jak přežít dnešní den. A pro ty, co ještě chrápou, mám velice důležitý vzkaz... VSTÁVAT ospalci, ať neprospíte celý úžasný den! ... Mužský hlas, doprovázen tichou hudbou v pozadí, vyřvával celým pokojem.

William při prvních slovech vyskočil a vytřeštil oči. Chvíli ještě trvalo, než si přivykl prudkému světlu, ale po chvíli se jeho zorničky zúžily šokem. Stál v nějaké podivné velké místnosti, která byla vybavena těmi nejpodivnějšími věcmi, které kdy v životě spatřil. Co jej však vyděsilo nejvíce, byla asi metr vysoká šedá věc, která stála před ním a červeně blikala. Z ní také vycházel ten podivný zvuk. William stál bez hnutí a sotva dýchal.

... dnešní den bude polojasno s mírnými přeháňkami. Jestli někdo z vás už čekal sníh, tak ho musím zklamat. Toho se ještě dlouho nedočká...

Williama zaplavila vlna zděšení, jeho panenky se protočily a on upadl do hlubokého bezvědomí.