4.kapitola

Žolíci a jejich moc. Ale balíček karet má také svá pravidla... Jaký je spor mezi Žolíky Srdcovým, Károvým a Pikovým?

Konfrontace

Kathlin spokojeně spala. Podle úsměvu, který zdobil její tvář, se dalo usuzovat, že se jí zdá něco pěkného. Obrazy Dam ji střežily. Ani jedna neopustila svůj rám, ale jejich pohled spočíval na spícím těle.

Kathlin se zavrtěla, ale neprobudila. Sen, ve kterém byla uvězněna, byl příliš krásný, aby jej dokázala opustit.

Najednou se vedle dívky objevil Křížový žolík. S pohrdlivým pohledem se od ní otočil a zadíval se na Károvou Dámu. Ta vystoupila ze svého obrazu a protáhla se.

„Co ode mne žádáš, Žolíku z rodu Křížového?" zeptala se ironicky.

„Chci znát, cos přichystala pro tuto dívku," odpověděl Žolík naléhavě.

„Zapomínáš. Máš jen dohlížet, aby Dámy splnily přání. Ale nemáš právo znát, co pro smrtelníky přichystáme. Ani nebudeš tím, kdo si pro ni přijde. Tuto povinnost získal Žolík z rodu Srdcového," poslední slova pronesla s hořkostí v hlase. Žolík ji pozorně sledoval. Znal Károvou Dámu velmi dobře, aby věděl, že mu nepoví nic, když se bude ptát. Jedinou možností, jak získat informace, bylo předstírat nezájem. Pak řekla vše, aniž by přemýšlela, jak důležité informace podává.

„Slíbil té dívce, že ji bude chránit před bolestí, a zároveň mě proklel, abych platila za úděl, jež jsem jí připravila. Její bolest bude i mojí. Jí však bude chránit, ale mne ne. Má na to právo?" zeptala se a doufala, že jí Žolík pomůže.

Žolík bez odpovědi zmizel a Dáma zůstala sama. V levém spánku jí začalo bodat. Nepříjemný pocit nepřestával a stával se více nesnesitelným. Dáma se otočila zpět ke svému obrazu a vstoupila do něj. V místě, kde měla hlavu, se objevila malá prasklinka v plátně.

Po několika hodinách se Kathlin probudila. Podívala se na obrazy a zamrazilo ji v zádech. Rychle se k nim otočila zády a zjistila, že se dívá do tváří třem Žolíkům. Ani jeden z nich však nebyl Srdcový.

„Kdo jste a co tu chcete?" vykřikla a couvala směrem k obrazům.

„To je ona. Chráněnka Srdcového," pronesl Křížový směrem ke svým společníkům a udělal krok směrem ke Kathlin.

„Může ji chránit od bolesti, ale to, co má přijít nezmění," pronesl Kárový a podíval se na obraz své Dámy. Všiml si malé prasklinky a promluvil na Kathlin: „Bolest je cit, který ukazuje, že je člověk stále živý. Ale čím větší je, tím více ničí tělo. Poté si člověk přeje umřít. A to si budeš přát i ty. Srdcový ti může od bolesti ulevit, ale jen tehdy, když bude s tebou. Jakmile odejde, bolest se vrátí. Tak jako on ti slíbil, že ti od bolesti bude pomáhat, já ti přísahám, že ti ji budu způsobovat. I když tím ublížím i své Dámě."

Kathlin se zhrozila. Netušila, jak by jí mohl ublížit, ale věděla, že nelže. Za těch pár chvil, co s kartami byla, poznala, že vše, co pronesou je pravda. Žádná z karet neuměla lhát.

Pikový Žolík se zarazil. Zloba v hlase jeho společníka byla děsivá. Na chvíli zmizel a vrátil se se Srdcovým Žolíkem. Rychle mu řekl, co se zde odehrálo. Kathlin, když si ho všimla, se k němu rozběhla a objala ho.

„Prosím neodcházej. Nenechávej mě tu samotnou. Prosím," žadonila jako malé dítě a zoufale se tiskla k jeho teplému tělu. Žolík ji objal a pohladil po vlasech. Neřekl ani slovo. Věděl, že nemůže zůstat, ale chtěl jí dát naději.

„Neboj se, všechno dobře dopadne. Ty neumřeš," uklidnil ji. Během chvíle se rozhodl, jak ji zachrání.

„Nemůžeš to slíbit. Bude muset platit," pronesli ostatní Žolíci jedním hlasem. Kathlin se třásla strachy.

„Uvidíme, jaká bude její daň," pronesl klidně Srdcový. Políbil Kathlin do vlasů a ta se uklidnila. Chvíli jí něco šeptal do ucha, než se mu podařilo ji opět uspat. Opatrně ji položil, a pak naznačil svým společníkům, ať ho následují. Zastavil se pod obrazem Srdcové Dámy. Plátno se na první pohled zdálo prázdné. Při bližším pohledu však byla vidět slabá silueta ženského těla.

„Proč jsi jí slíbil něco, co nemůžeš dodržet?" zeptal se Pikový Žolík a podíval se Srdcovému do očí.

„Máme spolu dohodu, pamatuješ?" Srdcový si nevšímal dotazu, který mu byl položen a díval se na Křížového, který mu kývl na souhlas.

„Takže chápeš?" Pikový a Kárový nevěděli, o čem je řeč, a vyčkávali.

„Ano. Pokud vyhraji, vzdáš se úřadu a můžeš se vzdát i svého postu Žolíka," pronesl ironicky a dal tím najevo, že se předem považuje za vítěze.

„A pokud prohraješ?"

„Dívka by pak nastoupíla na mé místo, ale to se nestane," odpověděl Křížový s klidem.

„To nemůžete. Museli byste mít svolení od Rady Králů. Nemůžete měnit pravidla. Po vás nastupujeme my. Ne nějaký člověk," protestoval Pikový.

„Tak svoláme Radu a ta rozhodne, zda tvůj slib může být splněn," prohlásil pevně Křížový.