Kategorie: Kárová Dáma

5.kapitola

Kaithlin poznává svou prababičku. Je zvláštní vidět ji ve zhruba stejném věku, jako je ona sama. Vlastně tedy Victorie, ne? Jenže je čím dál těžší se neprozradit, nebo už se to stalo? Jak těžké je nezměnit minulost?

Zpět doma

Kočár projížděl Londýnem a Kathlin si připadala jako ve snu. Znala tohle město tak dokonale, ale teď se jí zdálo jiné. Bylo to tou atmosférou. Auta, která projížděla Londýnem v její době, byla pryč a město bylo ponořeno do odpoledního klidu. I budovy, které vídávala na svých toulkách městem, byly jiné. Plné života, pomyslela si. Vše, co se učila o historii Londýna se v těch budovách mělo teprve odehrát. Historie se v nich teprve psala.

„To je krása," vydechla a otočila se na muže, který ji stále držel kolem ramen.

„Ano, Londýn je nádherné město. Jsem rád, že ho konečně můžeš spatřit na vlastní oči. Trvalo to ale hodně dlouho, než ses sem dostala," usmál se na ni a pohladil ji po vlasech.

Byla by to větší krása, kdybys mi vrátila mé tělo, pronesla Victorie a Kathlin pocítila silnou bodavou bolest v hlavě. Majitelka těla se dožadovala svého práva a snažila se ji vypudit. Bohužel pro obě dvě, nebylo možnosti dostat se pryč.

„Nech toho!" zakřičela Kathlin a chytla se za hlavu.

„Bolí tě hlava, broučku?" zeptal se starostlivě otec.

„To bude v pořádku. To je tou cestou. Není mi moc dobře. Jen co zastavíme, bude to lepší."

„To jsem rád, protože jsme právě na místě."

Kathlin se otočila, vykoukla z okýnka a zalapala po dechu. Dívala se na vlastní dům. Její přání se začalo pomalu plnit a ona dostala ještě větší strach.

„Zde bydlí pan Tyler s rodinou. Jsou to naši vzdálení příbuzní a pro dnešní večer nám poskytli pokoje pro přespání. Nebudeme se muset v noci vracet zpět, za což jsem jim nesmírně vděčný. Netuším, jak rychle vyřeším své obchody a nechci vás nutit opouštět slavnost dříve, než si budete přát. Proto jsem poprosil pana Tylera a on souhlasil," pronesl Robert vážně. Marie se na něj podívala a v jejím pohledu byla znát úleva s tichým souhlasem. Teď se konečně choval tak, jak kázalo jejich postavení.

Kathlin pozorovala, jak vystupují z kočáru a poté je následovala. Přijala nabízenou ruku a opatrně sestoupila z posledního schůdku. Narovnala se a snažila se tvářit vážně a zároveň pokorně. Jelikož ji Marie neokřikla, tušila, že je úspěšná. Přešli přes chodníček k hlavnímu vchodu, Kathlin dva kroky za rodiči. Ve dveřích již čekal usměvavý pán.

„Nazdar Roberte, dlouho jsme se neviděli. Jsem tak rád, že tě povinnosti přivedli do Londýna a já mám konečně možnost poznat tvoji rodinu. Vy jistě budete Marie a vy Victorie, obě tak krásné, jak Robert psal ve svém dopise," zalichotil dámám. Marie se koketně usmála a Kathlin sklopila hlavu. Děkovala teď za všechny ty staré filmy, které sledovala s babičkou jako malá. Díky nim alespoň tušila, jak se má chovat.

„Jamesi, rád tě vidím. Doufám, že nebudeme celou dobu stát venku. Victorii trošku bolí hlava z té cesty a byl bych rád, kdyby si před večerem chvíli odpočala," pronesl vážně Robert a James je hned pustil dovnitř.

„Renata je ve svém pokoji. Pro tebe a tvojí manželku je pokoj pro hosty. Victorie bude spát s Renatou," pronesl James a Kathlin se vydala po schodech do pokoje, který v budoucnosti měl patřit jí. James ji dohonil před dveřmi, když sahala po klice.

„Jak víš, který pokoj je Renaty?" zeptal se zvědavě a záhadně se usmíval. Kathlin najednou došlo, že to tu nemá vůbec znát. Robert a Marie si ji měřili a čekali, co odpoví.

„Já ani nevím. Prostě jsem tušila, že je to tento pokoj. Je přímo proti schodišti, jako ho mám doma. Omlouvám se, pane Tylere." James se rozesmál a Kathlin si všimla, že Victoriina matka se uklidnila. To bylo o fous, pomyslela si. James jí naznačil, že může otevřít dveře. Společně vešli do pokoje, kde mladá dívka právě seděla v křesílku a četla knihu. Jakmile si všimla příchozích, odložila knihu stranou a rychle se zvedla.

„Otče," pozdravila a počkala, až jí budou hosté představeni. Pan Tyler seznámil Renatu s příbuznými a poté ji nechal s Kathlin, aby si popovídaly a pomalu se připravily na večer.

Tak to je Renata? Moje prapraprababička? pomyslela si Kathlin a připadala si šťastná, že má možnost být s tou ženou v jedné místnosti.

O čem to mluvíš? ozvala se Victorie v její hlavě a Kathlin pocítila další bodnutí, tentokrát mnohem silnější, než to předchozí v kočáře.

O ničem, a nech mě být! odpověděla Kathlin a ani si neuvědomila, že to bylo poprvé, co se s Victorií dorozuměla pomocí myšlenek.

„Jsem ráda, že tě mohu konečně poznat," usmála se na Kathlin Renata.

„I já jsem ráda, že tě konečně vidím. Ani netušíš, jak moc."

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2009 Magic power of face-card   •  Design made by Cathia  •  Images from Aethereality  •   SunLight CMS