Kategorie: Dar Křížové Dámy

5.kapitola

Pro Williama nastávají krušné časy. Pokud byla změna doby pro Evana šok, pro skutečného senešala ze 14. století je to ještě mnohem horší... William se ocitl v Evnově době, tedy o celých tři tisíce let vpřed. Nabídne mu někdo pomocnou ruku, aby se této době dokázal přizpůsobit?

Wulliengham, rok 5307

Evane... Evane... Slyšel nějaké volání, ale nevěnoval mu příliš pozornosti. Sám se ocitl na neznámém místě. Všude kolem něj byla tma a slabé cvrlikání něčeho, co nedokázal rozpoznat. Patrně ležel někde uprostřed lesa či louky a poslouchal ptáky. Oči nechával zavřené. Jeho víčka byla tak těžká, že s nimi sotva dokázal pohnout.

Evane... Evane, probuď se... Odkud to může vycházet? Takové zvláštní, tuctové jméno. Nejspíš se bude jednat o nějakého cizince. Ačkoliv si připadal nezvykle unaven, jeho myšlenky překypovaly až přílišnou energií. Zkoušel si vzpomenout, jak se na toto místo dostal, proč leží někde na zemi, není schopen otevřít oči a je zaplaven tak zvláštními myšlenkami.

Zlato, tak už se prober... Carle, musíme zavolat pohotovost... Carle? Další jméno, které mu znělo tak směšně. Dostal se snad do nějaké cizí země? Vyloučeno, okřikl se v duchu. Vždyť byl v Paříži, nemohl se dostat někam daleko. Ale proč jen neleží ve své posteli v Templu? Jak se mohl dostat ven?

Už se trochu pohnul, Rachel, podívej se... jeho oči, jako by se je snažil otevřít... O čem to mluví? Stojí snad vedle a pozorují mě? William de Sablé se opravdu všemožnou silou snažil otevřít oči. Bylo to však velice těžké. Cítil se nesmírně unaven, jako by mu i dýchání způsobovalo obrovskou potíž.

Zapojil veškerou energii, která v něm ještě zbyla a pomalu otevřel oči. Viděl rozmazaně. Ležel na zádech ve vysoké trávě na nějaké pastvině. V jeho bezprostřední blízkosti žádné stromy nebyly, avšak o kousek dál už začínal les, jenž vypadal, že s každým krokem houstne víc a víc. V samém středu lesu byl vysoký kopec, na kterém se majestátně tyčil černý hrad. William zamrkal a vstal. Snažil se zaostřit na to stavení, které jaktěživ nespatřil.

„Černý hrad?" vydechl úžasem, neschopen dalšího slova. Jen němě zíral. Hrad z dálky vypadal malinký, avšak podle senešala musel být věru obrovský. Měl čtyři vysoké věže, přičemž jedna zbylé tři o něco převyšovala. Na každé vlál stejný prapor. Bílý s černým trojlístkem. Musí to být hrad nějakého bohatého panovníka, pomyslil si a zkusil se pohnout. Nohy ho však neposlouchaly. Jako by je měl z olova.

Evane... zlato prober se. Zase uslyšel ty hlasy. Žena, byla to určitě žena, problesklo mu hlavou, odtrhl oči od hradu a rozhlédl se kolem. Byl však na louce sám. Co to má znamenat? Slyší snad ty hlasy ve své hlavě? Popadl jej nějaký ďábel, který se ho chce zmocnit? Propadl panice. Teď uslyšel i muže. Oba volali nějakého Evana a jejich hlasy se zdály být čím dál plačtivější a naléhavější.

„Měl by ses vrátit," promluvil na něj někdo hlubokým hlasem. William poskočil. Nebyl připravený na další hlas, ten byl však velice zřetelně slyšet. Otočil se a snažil se najít onu osobu. Stále však setrvával na palouku sám.

„O co se tady snažíte?" zvolal již značně popuzeně a nervózně. „Proč se mi neukážete?" Nepřestával se otáčel kolem dokola, jako by se ona osoba měla snad objevit po desátém kole. Ruce si přidržoval na spáncích a oči měl křečovitě přivřené. Vypadalo to, jako by zešílel. Jako by jej něco posedlo.

„Musíš se vrátit, Williame de Sablé. Ještě nenadešla tvá chvíle," zazněl hlas v odpověď. Williamovi oči se rozšířily úžasem, ruce však jeho hlavu stiskly víc.

„Znáte mě? Odkud znáte mé pravé jméno?" V jeho hlase se mísil strach s překvapením. Je přece senešal bratrstva templářů, nikdo mu neříká jeho pravým jménem. Jen málo lidí jej zná. Je snad tenhle neznámý člověk bratrem v jeho řádu? Jeho myšlenky však byly zpřetrženy, když osoba opět promluvila.

„Znám tě dobře, Williame. Znám celý tvůj osud, od počátku až po konec tvého pozemského života. Není však v mé moci, abych ti jej v tuto chvíli vyjevil. Ještě nenadešel tvůj čas. Musíš se vrátit." Jeho slova byla stále stejná, musíš se vrátit. William ho však neposlouchal. Tichým šepotem si nalhával, že to musí být jen nějaký zlý sen, že se to neděje doopravdy. V brzké době se musí probudit ve svém loži v Templu. Určitě, tohle se neděje doopravdy.

„Zajisté se ještě setkáme, ale nyní..." jeho slova vyzněla do ztracena. William zamrkal, poněvadž les i hrad se mu před očima začaly vytrácet. Jako by ztrácel zrak a viděl jen šmouhy, které byly stále tmavší a tmavší. Nakonec opět zavřel oči, poněvadž se mu podivně zvedl žaludek. Jakoby se na místě točil. Ruce nyní sestoupily ze spánku k očím a ve vteřině je zakryly.

„Evane, tak otevři oči," zaslechl nyní už zřetelný hlas. Jeho srdce leknutím málem explodovalo. Nečekal to. Ten hlas už slyšel, ale byl podivně vzdálený. Tentokrát však, jako by ona osoba stála vedle něj. Měl obrovský strach. V duchu sebe samého káral za svou mizernou odvahu. Je přese senešal. Druhým nejvyšším v řádu Bratrstva. Musí jít příkladem a ukázat svou odvahu. Proto se stal nástupcem velmistra, protože je silný, chrabrý a odvážný. Zhluboka se nadechl a odhodlaně otevřel oči.

Kolem něj už nebyly žádné stromy, ani neviděl nad sebou nebe. Dokonce i cvrlikání ustalo a vytratilo se tak náhle, jako se objevilo. Všiml si dvou siluet, které se k němu sklánějí. Nerozeznal je však.

„Evane, drahoušku, je ti dobře?" ozval se ženský hlas. Nato ucítil, jak se ho někdo snaží zvednout ze země. Tělo měl však trochu ztuhlé, takže měl onen dotyčný poněkud ztíženou práci.

„J-jak jste mi to řekla?" uslyšel sám sebe, jak pomalinku vyslovuje jedno slovo za druhým. Nebyl to však jeho hlas. Jakoby mluvil hlasem nějakého mladého pážete, jehož hrubý mužský hlas se teprve vyvíjí. Co se to s ním, pro milosrdenství boží, děje?

„Musel se pořádně praštit do hlavy," usoudil mužský hlas, který patřil onomu člověku, jež se ho před chviličkou snažil zvednout. Nyní byl v polosedě a opíral se o postel, neschopen slov. Odvaha se vytratila tak náhle, jako se objevila.

„Ach Carle, musíme zavolat pohotovost, vždyť je úplně mimo," bědovala ta žena a ruce se jí třásly, když jimi stiskla Williamovo zápěstí. Oči měla napuchlé a mokré od pláče.

„Nejprve bychom měli zjistit, co mu vlastně je, jestli je opravdu zraněný," řekl odhodlaně Carl své ženě a odběhl z pokoje. William stále lapal po dechu. Ne proto, že by byl vyděšený ze svého zdravotního stavu, nebo z toho, že se právě ocitl sám v pokoji se ženou, což bylo pro jeho postavení nepřípustné, poněvadž se při svém jmenování do funkce senešala zavázal k doživotnímu celibátu, ale protože opět civěl přímo na to šedé stvoření, které vydávalo informace o dnešním počasí a zářivě blikalo červeným světlem.

„C-co je to?" vysoukal ze sebe přidušeně a nespouštěl oči z toho individua. Odvaha chrabrého rytíře z Templu byla tatam. Přistihl se, jak dumá nad tím, že i armáda Filipova vojska by pro něj byla nyní jen pouhým seskupením červů, kterou by porazil jedním šlápnutím. Raděj by se nyní oháněl mečem a bojoval s muži, než s tím, co měl před sebou.

„To je přece Erin, tvůj robot miláčku," vytřeštila oči žena. Proč mi jen říká miláčku? Zhrozil se senešal a raději zapudil ďáblovy myšlenky. Jediná žena, se kterou se kdy ocitl v místnosti o samotě, byla jeho matka a sestra Elizabeth, které jsou již po smrti. Právě jejich vražda pohanskými zbrojnoši jej přivedla k bratrstvu Templářských rytířů. Touha připojit se k silnému seskupení, které by dokázalo pomstít jeho vyvražděný rod byla tak silná, že se navždy vzal svého života a daroval ho řádu.

Plechová věc, kterou ta žena pojmenovala Erin, nyní utichla a na vystouplých kolečkách popojela blíže k Williamovi a té ženě. Ten se samozřejmě leknutím posunul blíže k posteli, nevydal však ani hlásku. Žena se totiž k němu přitiskla ještě více a nyní jej rukama hladila po vlasech. William ve tváři cítil ruměnec studu a zloby. Co si to ta ženština dovoluje? Copak neví, kdo jsem? To je neslýchané. Jeho vnitřní hlas kypěl vztekem, nic však nedal najevo, jen se snažil z jejího objetí vymanit.

„To bude v pořádku, zlato. Dneska smíš zůstat doma, dokud se ti neudělá lépe. Tvůj otec musí do práce, ale já bych si mohla vzít volno a zůstat tady s tebou," utěšovala jej. Tvůj otec a já? Ta žena se snad zbláznila. Myslí si, že jsem její syn? William už to nevydržel. Vyskočil na nohy a odběhl od ženy. Nevšímal si jejího zděšeného pohledu. Hlava se mu z toho všeho podivně motala a v uších mu zvonilo. Takový šok ve svém životě ještě nikdy nezažil.

„Evane, proboha?" vypískla žena a rukama si zakrývala pusu.

„Nerouhej se, ženo!" vyjelo z Williama dřív, než si stačil uvědomit, co vůbec říká. Žena jakoby nemohla popadnout dech. Z očí jí kanuly slzy takovou rychlostí, jako by za pár minut měla vyplakat jezero. Oba na sebe teď vyplašeně civěli a v místnosti se rozhostilo hrobové ticho. Jen sem tam bylo slyšet Rachelino zasténání.

„Tak jsem tu, nemohl jsem to najít, bylo to až za tou starou ..." nedořekl větu. Jakmile Carl opět dorazil do pokoje, Evan i Rachel vyletěli, jako by do nich uhodil blesk. „Omlouvám se, nechtěl jsem vás vylekat," vyslovil Carl tak tiše, že ho to samého až překvapilo. Jeho manželka na něj koukala, jako by jej viděla poprvé v životě a Evan tak vytřeštil oči, že připomínal nadutou ropuchu.

„Ehm... stalo se něco?" vyslovil s mírnými obavami. Odpovědi se však nedočkal. Chvíli ještě setrvával na místě a střídavě koukal na ženu a na syna, až se konečně přiměl pohnout se a vyrazil k Evanovi.

„Co to děláte?" vykřikl poplašeně William, když se muž ohnal nějakým ovladačem nad jeho hlavou.

„Tak stůj přece v klidu, musím tě prohlédnout, jestli nejsi zraněný," okřikl jej Evanův otec, když chlapec o několik kroků odskočil.

„Prohlédnout?" zaskřehotal. „To je nějaký ďáblův nástroj?"

„Co prosím?" otázal se značně nechápavý Carl.

„Chcete mě očarovat. Jste ďáblovy sluhové, že mám pravdu? Očarovali vás a vy teď plníte jeho příkazy. Stejně jako tohle místo je prokleté. A tenhle," ukázal na robota. „To je zlý duch. Posedl vás." Byl jako smyslů zbavený. Cítil jak se po celém těle chvěje. Jeho mozek už nestačil racionálně myslet. „Jste kacíři," vyjekl najednou a rychle se vyřítil ze dveří.

Neměl ponětí, co to vlastně dělá. Instinkt mu však napovídal, aby se nezastavoval. Doběhl na odpočívadlo, kde spatřil dřevěné schodiště. Vydal se tedy po něm dolů, až doběhl do obrovské vstupní síně. Už si ani nebyl vědom dalšího přívalu šoku, který jej naplnil poté, co opustil pokoj a ocitl se na tak děsivém místě. Strop sám zářil, na stěnách byly podivné fotografie ještě v podivnějších rámech a pod schody se právě mihlo další šedé individuum.

V hlavě už kul plán, co provede jako první, až se odsud dostane. Měl v tom naprosté jasno. Vydá se ihned za biskupem a vylíčí mu všechno, co se mu přihodilo. Obviní je z kacířství a vyčká rozsudku inkvizice.

Doběhl k hlavním dveřím a začal přemýšlet, čím by je mohl otevřít, když v tom se dveře samy otevřely. William zalapal po dechu a zůstal na pár vteřin stát. Za sebou uslyšel dunivé kroky. Otočil se a zjistil, že se za ním chodbou žene ten muž, kterému je těsně v patách ta nestydatá ženština.

Neváhal tedy a vyběhl otevřenými dveřmi ven. Očekával, že se ocitne někde uprostřed hustého lesa, kde se čarodějové a čarodějnice přirozeně nejčastěji ukrývají před boží mocí a kde kují své ďábelské plány, jak ovládnout křesťanský lid. Nic takového však nespatřil. Namísto toho se objevil na podivném nádvoří, které bylo obklopeno takovými příbytky, jaké jaktěživ nespatřil. Vyznívalo to, jako by byly všechny stavěné stejně, jako dům těch kacířů, kteří jej bezpochyby zajali.

„Evane, vrať se!" křičel Carl, jakmile vyběhl z domu za Williamem. Ten se však opět rozběhl ulicí pryč.

Nevěděl ani kam běží a dokonce se nezastavil ani tehdy, když nechtěně vrazil do nějaké dívky, která se mu připletla do cesty. Dívka zavrávorala a dopadla do pěkně udržovaného záhonu s gerberami.

„Kam to utíkáš, Evane, vždyť letounská stanice je na druhé straně," křičela na něj, když se jí podařilo, za pomocí Carla, opět zvednout na nohy.

William se na malinký okamžik otočil a zadíval se na ni. Bylo to mladé děvče s černými vlasy nakrátko ostříhanými, kterému nemohlo být více jak patnáct let a zjevně patřilo do spolku s těmi ďáblovými kumpány.

„Čarodějnice," odfrkl si a opět se dal do běhu. Po pár metrech zabočil za jedním domem doprava a ocitl se na další ulici, která se od té předchozí nijak nelišila. Nejspíš se dostal do nějakého podivného světa nebo jej něčím otrávili a on má nyní halucinace. Jiné vysvětlení nenacházel.

Se zatajeným dechem ulici proběhl a následně ještě několik dalších. Vůbec se nedíval, kam to běží, prostě utíkal, co mu nohy stačily a sem tam se rozhodl zabočit. Prošel kolem vysokých staveb různých barev, které byly z větší části skleněné až došel na konec ulice, kde spatřil vysokou bránu z tepaného železa.

Vypadala podobně, jaké vídával v Paříži. Takový luxus si však mohla dovolit jen vysoká šlechta a panovníci. Ostatní z chudých rodů se museli spokojit se dřevem či dalším materiálem, který jim poskytla příroda kolem. Williamovi najednou poskočil žaludek, když pocítil nenadálou špetku naděje. Byl to senešal řádu a jako takový se znal s lidmi vyšší společnosti. Byl si naprosto jistý, že když tyto, bezpochyby bohaté, lidi požádá o pomoc, dostane se mu jí.

Setřel si studený pot z čela a přistoupil k bráně, připraven klepadlem zabouchat a oznámit tak svou přítomnost. Když však popošel blíže, ozval se náhle nějaký hlas, až sebou William poplašeně škubl.

„Vítej na mém panství, cizinče. Mé jméno je Sir Broderik Eichston. Co žádáte svou návštěvou?"

William chvíli vstřebával další šok, ale nakonec usoudil, že se Sir Eichston pravděpodobně schovává za nejbližším stromem, aby nové příchozí od návštěvy nejspíš odradil. Většina takových lidí neměla ráda neohlášené vpády do svých příbytků. Bylo to nanejvýš neslušné. Rozhodl se tedy, že půjde rovnou k věci, aby se dostal co nejdříve do bezpečí.

„Sire Eichstone, jsem senešalem řádu Templářských rytířů. Unesli mě ďáblovy přívrženci a drželi mě v zajetí. Je možné, že se ještě teď pokoušejí dohonit mě. Přicházím k vám s prosbou o pomoc. Můj řád je bohatý a mocný, jsem si jistý, že se vám bohatě odmění za vaší laskavost a ochranná křídla," vyhrkl ze sebe jedním dechem a neustále se ohlížel za sebe, jestli neuvidí své pronásledovatele, v ulici však nebyla ani noha.

„Ale ovšem, drahý senešale řádu Templářských rytířů. Jsi u mne více než vítán," odpověděl hlas Sira Eichstona a brána se sama od sebe otevřela.

William tedy vstoupil dovnitř a brána se okamžitě zavřela. Čekal, že se jeho hostitel ukáže, že vyskočí zpoza nejbližšího stromu, nic se však nestalo. Byl tam sám.

Rozhlížel se kolem sebe. Stál v rozlehlé zahradě, plné těch nejpodivuhodnějších květin, stromů a jezer. V dáli spatřil rozlehlé panství, které mohl přirovnat spíše k nějakému zámku. Jak postupoval pomalými kroky dále, všímal si té neobyčejné přírody kolem více a více. Až po několika minutách mu to však došlo. Naklonil se k nejbližšímu záhonu s tulipány a zjistil, že je to jen nějaká náhražka. Jako by vše kolem bylo neživé.

Když se odhodlal jeden tulipán utrhnout a blíže jej prozkoumat, přeletělo nad jeho hlavou něco gigantického a vydávalo to ohlušující rachot. William byl zahloubán do záhonu, takže spatřil jen stín, který se nad ním prohnal velkou rychlostí. Vyplašeně spadl do záhonu a zalehl krajní květiny. Oči upíral k nebi a zíral na tu věc. Letěla rychle a nyní už se vzdalovala.

„L-létající nestvůra," zaječel pisklavě a neohrabaně se zvedl ze záhonu, který se ihned poté sám od sebe narovnal do původního stavu. Pusu měl otevřenou dokořán a v očích se mu zračil strach. Nemohl svůj pohled odtrhnout od vzdalující se věci, která byla nyní už jen pouhou tečkou, a poté zmizela úplně.

Williamovo srdce splašeně bilo v jeho hrudi a dech měl přerývaný. Takový děs jej nepostihl ani tenkrát, když bojovali se španělskými pohany. Byl zvyklý vídat bídu, nemoci, krev a mrtvá těla, zdevastované vesnice, či veřejné popravy, ale tohle bylo mnohem horší. Bylo to proti všemu, čemu až doposud věřil. Lišilo se to od všeho, co je celá staletí církev učila, k čemu je vedla, co jej otec s matkou učili o boží moci. Tohle mohlo být jen ďáblovo zjevení. Je snad už posedlý? Podařilo se těm ďáblům dostat jej na svou stranu a přesvědčit ho aby šel proti vůli boží?

„Nezbláznil ses." Další hlas? Už dost, prosím. Tohle nedokážu déle snášet. Hlasy, samé hlasy... celý život jsem byl dobrým křesťanem, sloužil jsem bohu jak nejlépe jsem uměl, tak proč já? Co jsem udělal špatně, čemu jsem se zpronevěřil, že mne podrobuješ takovéhle zkoušce, můj pane? Neuposlechl jsem snad někdy tvé příkazy? Proč mne takhle trestáš. Jsem boží služebník, ne ďáblův, to přece víš?

„Ano, ví to... nejsi posedlý ďáblem," odpověděl onen neznámý, jako by mu četl jeho myšlenky.

„Jsi snad bůh?" zašeptal s posvátnou úctou William a poklekl na kolena, dlaně přitisknuté k sobě v modlitebním postoji.

„To ne, nejsem bůh," konstatoval hlas. „Nejsem však ani ďábel," dodal, když spatřil vyplašený pohled senešala.

„Tak kdo tedy jsi?" zeptal se tiše William.

„Podívej se sám," přikázal pobaveně. William se rozhlédl kolem sebe, nikoho však neviděl.

„Děláš si ze mě legraci?" vyjel popuzeně, avšak stále vystrašeně senešal. „Nikde tě nevidím."

„Tak otevři oči a podívej se pořádně, Williame," hlas onoho člověka zněl chladně a posměšně.

William poslechl, ačkoliv to bylo pod jeho úroveň, a ještě jednou se rozhlédl kolem sebe. A pak si ho všiml. Na lavičce kousek od něj seděl mužíček v nějakém podivném barevném oblečku a na hlavě měl čepici, která při mírném zatřesení hlavy cinkala. Mužíček byl menší hubené postavy s plnými rty a se samolibým úsměvem ve tváři a jeho červeně zářící oči s nepřirozeně hustými řasy vpíjel do těch senešalových.

William na něj civěl jako na zjevení božího posla. Rozum mu radil, aby vzal opět nohy na ramena a utíkal, jeho končetiny se však ani nepohnuly, jakoby se proměnily v kámen. Chtěl se zeptat, co je ten muž zač, ale hlas ho zradil a místo toho z jeho úst vyšlo jen nějaké zachraplání.

„Ano, vím, na co se mě chceš zeptat," uchechtl se mužíček a seděl na lavici, jako by to byl královský trůn. „Jsem žolík z rodu kárového," představil se. „A ne, neznáš mě," dodal rychle, když William opět otevíral pusu s nevyslovenou otázkou, jestli by jej měl znát, když zná on jeho.

„Přišel jsem ti objasnit pár věcí, když mí kolegové," nasadil výraz obrovského nechutenství, „toho nejsou schopni," dodal a díval se na Williamovu reakci.

„Objasnit pár věcí? Pár věcí?" obořil se na něj s nenadálou zuřivostí senešal. „Myslím, že to co se dnes děje, bude potřebovat objasnit mnohem více, než jen pár věcí."

„Ano, zajisté," přitakal žolík předstíraným chápavým tónem. „Jde totiž o to..."

Jeho slova byla přerušena. William kypěl zlostí nad svou nevědomostí. Byl zvyklý vědět úplně všechno, co se kolem něj děje. Dokázal vysvětlit i nevysvětlitelné, ale dnes.... dnes jako by jeho rozum selhal. „Říkal jste, že jste žolík z rodu Kárového. O takovém rodu jsem nikdy neslyšel," řekl vzpurně.

„Nemohl jste," přitakal klidně žolík. „Ve vaší době karty neexistují."

„Karty? Co jsou to karty? A jak to myslíte, ve vaší době?" V hlavě mu vyprsklo tolik otázek, že nebyl z to je zastavit. „A proč si myslíte, že vám uvěřím něco takového?"

„Dejme tomu, že vám nic jiného nezbude," vyslovil mužík jízlivým tónem. „Samozřejmě, nemusíte mi věřit ani slovo. Nicméně, když se podíváte kolem sebe," rukama udělal velký oblouk a ukázal na krajinu i na vysoké domy za železnou bránou, „jistě budete chtít nějaké vysvětlení, toho všeho. A já vám jej můžu dát. Stačí mě jen vyslechnout."

William jako by zvažoval své pro a proti. Stál před úplně cizím chlapem, který svým zjevem vypadal komicky a chystal se mu vykládat nějaké smyšlené báchorky. Navzdory tomu však William pocítil touhu dozvědět se něco více o tomhle podivném kraji. A bylo mu v tu chvíli jedno, zda mu to řekne tenhle muž, nebo někdo jiný. A tak jen nepatrně přikývl na důkaz toho, že poslouchá.

„Nuže, vezmu to tedy od úplného začátku," vyslovil s neskrývaným potěšením žolík a rukou naznačil senešalovi, aby se usadil vedle něj.



* * *



„O co se to vlastně kárový žolík snaží?" prohodil do ticha Pikový král a nespouštěl oči z výjevu na obraze, který už delší dobu sledoval se svými kolegy.

„Myslíte, že chce opravdu Williamovi pomoci?" dodal Srdcový a upřel svůj pronikavý pohled na ostatní.

„Vypadá to tak," přidal se i třetí, Křížový král. „Ale proč se s ním spojil právě kárový žolík? Vždyť s tím nemá nic společného. U moci jsou křížový se srdcovým. Tuto povinnost bych čekal spíše od jednoho z nich."

Všichni tři tázavě pohlédli na čtvrtého druha, který seděl zamyšleně na svém trůnu. Nepřítomně koukal do země a v jeho obličeji byla rozeznatelná zloba. Kárový král nepromluvil. Stále sledoval podlahu, jako by za to mohla ona a jen tiše zuřil, v obličeji červenější než mu barva jeho rodu umožňovala.

„Králi z rodu Kárového?" tiše jej oslovil Pikový. „Víš snad něco, co my ostatní ne?"

Jejich oči se konečně střetly. Kárový nasadil neproniknutelný výraz a vypadalo to, že se snaží vybrat ta nejvhodnější slova. Nakonec vykřikl jen jedno jediné jméno, které nebylo slyšeno již více než tři tisíce let a rychle vyběhl z místnosti, zanechávajíce tam své společníky o samotě se svými nezodpovězenými otázkami.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2009 Magic power of face-card   •  Design made by Cathia  •  Images from Aethereality  •   SunLight CMS