6.kapitola

Kárový král se domnívá, že nový rádce senešala se snaží zničit celý jeho rod, proto odchází ze Sálu pravdy a odchází se poradit s nejmoudřejším z jeho rodu. Kárový žolík se mezitím snaží Williamovi vysvětlit, co se přihodilo a připravit jej na nadcházející dny.

Vznešený rod Kárů

Kárový král opustil Sál pravdy v takovém spěchu, že sotva postřehl zmatené výrazy v obličejích ostatních Králů. Jeho obličej byl brunátný vztekem. Věděl přesně, co se děje, ale v hlouby duše tomu odmítal uvěřit. Ostatně byla v jeho rodě více než tři tisíce let, přece by jej takhle nezostudila.

Utíkal prázdnými chodbami temného hradu a červený plášť za ním povlával v jemném vánku, jež vedle sebe vířil. Nestávalo se často, že by Králové opouštěli svůj sál a potulovali se po chodbách. K něčemu takovému museli mít pádný důvod a ten právě Kárový dostal. Musel se co nejdříve dostat do hradu svého rodu, rodu Kárů.

Po nějaké době ustavičného probíhání a zatáčení různými chodbami konečně dorazil do východního křídla, kde se zastavil u dřevěných, bohatě vyřezávaných, dvoukřídlých dveří. Pohnul rukou a aniž by se dotkl kliky, dveře se otevřely. Rychlými kroky vstoupil dovnitř a na to se za ním dveře opět zavřely.

Sál, do kterého vstoupil byl plný obrazů ve zlatých rámech, na kterých byly vyobrazeny karty v životní velikosti. Na první pohled budily dojem, jako by byly živé. Dokonce se nepatrně pohnuly a dalo by se říct, že jejich pohledy spočinuly na nově příchozím.

Ten se tvářil, jako by ho tato skutečnost nevyvedla z míry a namířil si to k jednomu jedinému obrazu. Bylo zjevné, že se v sále vyzná dokonale, poněvadž se ani na okamžik nepozastavil, aby si ho prohlédl. Nevěnoval svůj pohled žádné kartě, kolem níž prošel, jeho zrak se upíral jen jedním směrem.

„Otevři se a nech projít svého Krále do srdce jeho rodu," zahřímal vysokým, hrubým hlasem, jakmile se zastavil před svou vlastní podobiznou.

Kárový král na obraze se pohnul, uklonil se svému pravému Králi a odstoupil z obrazu, aby mohl druhý Král projít dovnitř. Na plátně se nyní objevil průchod, jakási tajná chodba, která vedla do království Kárů.

Pravý král vstoupil do obrazu a zmizel v tajné chodbě. Nato se do obrazu vrátila podobizna a zaujala své obvyklé místo. Obraz nabyl svou původní podobu, jako by se vůbec nic nestalo.

O chvíli později se Kárový král objevil ve své ložnici. Na vteřinu se zastavil, aby popadl dech. Rozhlédl se kolem, ale nic z toho nevnímal. Jeho mysl byla již dávno zatoulaná tam, kam mělo namířeno i jeho tělo. Neváhal tedy a vydal se za ním. Jen ono mu mohlo potvrdit, co si sám domyslel.

Nyní se již pomaleji vydal k onomu pokoji, aby si mohl promluvit s Moudrým svého rodu. Potřeboval důkazy, potřeboval jeho rady, co dělat, jestli se jeho představy naplní. Nesmí dopustit, aby někdo další pošpinil jeho prastarý rod.

Došel k dalším vyřezávaným dřevěným dveřím, které nesly nádech červeně. Ostatně jako všechno na tomto hradě. Hlasitě zaklepal a čekal.

„Pojď dál, Králi," ozvalo se ihned z pokoje a dveře se otevřely. „Čekalo jsem tvou návštěvu," ozvalo se Eso, které sedělo v pohodlném křesle u okna a oči upíralo na svého Krále. Byla to žena v honosných dobových šatech a s dlouhými vlasy, spadanými až po pas, které se červeně třpytily. Měla vlídný, laskavý obličej a v očích ji nepatrně zajiskřilo, když jej spatřila. Bráno z lidského hlediska, vypadala vzhledově na čtyřicet let, ne víc, ne míň. Avšak její duše a mysl byla starší než lidstvo samo.

Pohybem ruky mu naznačila, aby se usadil na menší pohovku naproti ní. Král tak učinil, ale nespouštěl z ní oči. Stejně jako ty její byly zářivě červené, ve kterém se tkvěl znak jejich rodu.

„Přišel jsem za Vámi v naléhavé záležitosti," sdělil Král bez okolků.

„Ano, vím o tom," sdělilo klidně Eso a mírně se pousmálo. „Sledovalo jsem celou tvou cestu ze Sálu pravdy. Chceš znát můj názor? Nemyslím si, že jsi měl opustit ostatní Krále, aniž bys jim vysvětlil své důvody. Mají plné právo znát pravdu, ačkoliv by to byly jen tvé domněnky."

„Máte samozřejmě pravdu, Moudrý," přitakal král. „Avšak neměl jsem na vybranou. Víte přece, o koho se jedná?"

„Ovšemže," přikývlo Eso. „A oni to ví stejně tak dobře, jako my dva." Vlídný úsměv ženy se ani na okamžik nevytratil z její tváře.

„Samozřejmě," přitakal poněkud nervóznějším hlasem Král. Na chvíli se rozhostilo ticho. Kárový král ve své mysli pečlivě vybíral věty, které měl v plánu vyslovit, zatímco Eso na něj upíralo své červené oči a trpělivě vyčkávalo.

„Je tady už dlouho, můj Králi," podotklo po nějaké době. „Možná si myslíš, že za tu dobu by se mohla konečně smířit se svým osudem a hrdě jej přijmout." Král přikývl. „Nicméně situace je jiná. Sleduji každý její krok, už celých tři tisíce let a znám ji dobře. Znám její pocity, její myšlenky. Ona se s tím nikdy nesmíří. Nepřijme rod Kárů za svůj vlastní, za svůj domov. Je až příliš spjata se svou minulostí, se svým lidským životem," v jeho hlase zazněla bolest a úsměv z ženiny tváře zmizel.

„Zavinila smrt a změnila budoucnost. Jejím přičiněním zemřela naše Dáma a náš žolík se musel pokořit a přijmout jednu kartu společně s pikovým, což byla nevýslovná ostuda. Dostala trest právem a musí si jej odpykat," oponoval Král s hořkostí ve svém hlase.

„Trpí lidskými city. Je to bolest, jakou si ani neumíš představit," zašeptalo eso lítostivým hlasem.

„Trpí proto, že si to zaslouží. Sama si namalovala svou budoucí cestu a nyní po ní musí jít... nikdy však nedojde konce," řekl tvrdým hlasem Král a dal najevo jakési zadostiučinění. Lidské city nebral jako dostačující argument. Navíc v tomto bodě se Moudrý mýlí. On ví, co jsou to lidské city, on ano.

„Jsi krutý," žena vstala a přešla k oknu. „Pokud se k tomu budeš i nadále stavět takhle, budeš toho v budoucnu litovat. To děvče ti může způsobit víc problémů, než si vůbec umíš představit. Nebo..." odmlčelo se a opět se svýma rudýma očima vpilo do těch králových.

„Nebo co?" zeptal se dychtivě Král.

„Nebo ji můžeš pomoci. Můžeš ji zbavit toho břemene. Daruj jí svobodu," eso se opět posadilo do křesla. Král však vstal, jako by seděl na žhavých uhlíkách. Třeštil na ženu oči, div mu nevypadly z důlků a ruce zatínal v pěst.

„Svobodu?" nechápal a prudce oddechoval. „Svobodu říkáš? To nemyslíš vážně. Nemohu jí dát svobodu, odpykává si trest."

„Ale můžeš. Za svůj trest už zaplatila mnoho. Pokud situaci nezačneš řešit, stane se to, čeho se tak obáváš, Králi. Kathlin se obrátí proti nám i ostatním rodům, bude se snažit Williama využít k tomu, aby se mohla vrátit do světa lidí. Zahyne nejen on, ale také ten chlapec a Křížová Dáma. Navždy ztratíme žolíka a ty víš, že v takové situaci jej už nikdo nenahradí."

Jeho slova poletovala po místnosti a naháněla strach. Král v hlouby duše věděl, že má Moudrý pravdu, ale nechtěl si to připustit. Pomáhat té dívce je absurdní. Nemůže ji přece dát svobodu, ostatní Králové by to považovali za zradu. To oni společně před lety tento trest navrhli a jen Rada Králů jej může odvolat, celá Rada, bez výjimky.

„Přemýšlej o tom, Králi. Rozhodni se moudře, protože budoucnost našeho rodu je nyní v tvých rukou." Žena lehce pokynula ke dveřím a Kárový král se jal opustit její komnaty.

* * *

„Tak tedy?" proťal nastalé ticho William a usadil se na lavičku vedle žolíka. „Mluv."

Žolík se mírně pootočil k senešalovi a nasadil vítězný výraz. Důležitě si odfrkl a nadechl se k prvním slovům. „Tak v prvé řadě bych ti měl asi co nejšetrněji sdělit, že se právě nacházíš v roce 5307. Dnes je 14. října, to jen tak na okraj a je to přesně čtyři tisíce let a jeden den navíc, co se vaše bratrstvo dostalo do nesnází.

„Do nesnází?" skočil mu do řeči William. „O čem to proboha mluvíš? Náš Řád je nejmocnější velmoc, nemůže se dostat do nesnází," odporoval a v duchu přemítal, jestli udělal správně, když se rozhodl toho podivného muže vyslechnout.

„Mohl bys být tak laskav a neskákal mi do řeči? Je to velice dlouhá historie a já nemám tolik času, abych ti vyprávěl každý detail z těch několika let, co ještě Řád existoval. Tuším, že máme tak pár minut, než si pro tebe někdo dojde a já budu povolán zpět." William při jeho slovech naprázdno polkl. Význam žolíkových slov mu docházel velmi pomalu.

„Jak už jsem tedy naznačil, dostal jsi se do budoucnosti, jinak řečeno, popošel jsi v čase o čtyři tisíce let." Odmlčel se, aby si na chvíli vychutnal svůj zásah do bolavého černého středu. „Možná by tě zajímalo, jak jsi to dokázal?" vyčaroval na svém obličeji rádoby úsměv a sladce se na senešala zazubil.

William byl neschopen jakéhokoliv slova. Jeho znalosti byly na svou dobu obrovské, avšak z toho, co mu právě ten muž řekl, nepochopil vůbec nic. Cestovat v čase? Co je to za hloupý žert?

„Ehm, no... dejme tomu, že asi zajímalo," podotkl po chvíli žolík a úsměv se ještě zvětšil. „Takže všechno začalo jedním mladým nerozvážným klukem, který chtěl zažít dobrodružství. Jeho jméno ti bude možná povědomé, jmenuje se Evan," pokračoval žolík.

„Evan?" William konečně promluvil. „Tak mi říkala ta ženština i ten muž."

„Ano, správně," konstatoval žolík ledabyle. „Evan Migennes našel včera na trhu balíček karet. Kouzelný balíček karet, abych to upřesnil. Odnesl si jej domů a tam ho navštívil můj kolega, křížový žolík... A ano, bohužel, je nás víc," podotkl, jakmile spatřil výraz v senešalově tváři. „Žolíci v karetní hře jsou celkem čtyři, ačkoliv před několika lety nás bylo pět, ale to nechme stranou. Žolík povolal svou dámu a ta splnila tomu chlapci jedno přání. A víš jaké to bylo přání?" opět se s úsměvem pootočil k senešalovi, který jen šokovaně zavrtěl hlavou. „Přál si, aby se mohl dostat do dob slavných rytířů, do dob Templářského bratrstva a stát se hrdinou toho řádu, a tak se taky stalo. Jeho duše se přemístila do noci z třináctého na čtrnáctého října, roku 1307 a tvá se přemístila zase sem, do této doby. Protože tak to naše pravidla stanovují. Mimochodem, už ses koukal do zrcadla?"

William na něj koukal, jakoby by právě viděl další létající stroj. Proč by se měl pro všechno na světě dívat do zrcadla? Právě se dozvěděl, že se dostal o tři tisíce let dopředu, jeho řád nejspíše zanikl, on už se asi nedostane zpět do své doby a ten muž se jej ptá na něco tak absurdního, jako zda se díval do zrcadla? Zbláznil se? Proč toho muže vůbec poslouchám?! Okřikl se. Ten muž se mu ani trochu nezamlouval.

„Asi ne," usoudil s širokým úsměvem žolík a odněkud vytáhl větší zrcadlo, které posléze postavil před Williama. „Tak, tohle jsi teď ty."

Williamova reakce se dostavila prakticky ihned, jakmile se zadíval na lesklou plochu, ve které se zrcadlilo mladé páže s černými rozcuchanými vlasy, kterému nemohlo být více než sedmnáct let. William zalapal po dechu a opět se schylovalo k tomu, že upadne do bezvědomí. Chytil se za srdce, které zběsile bušilo a Žolík nyní vyčkával, zdali se dostaví jeho první infarkt.

„Lžeš," vykřikl a odvrátil pohled. Myslí byl vzdálený tři tisíce let zpátky, takže si ani nevšiml přicházející osoby, která byla prozatím jen tečkou na konci cestičky.

Žolíkovi nezmizel úsměv z tváře, ba naopak, ještě více se rozšířil. Vypadalo to, že se velice dobře baví na senešalův účet. Usadil se pohodlněji na lavici a schoval zrcadlo. V jeho červených očích se na malý okamžik zatřpytilo červené světlo. „Slíbil jsem ti, že ti vysvětlím pravdu, nelžu ti... tohle je pravda," odfrkl ledabyle a zadíval se na tu malou tečku na konci ulice, která se pomalu přibližovala.

„Jsi nyní v jeho těle, Křížová dáma vyměnila vaše duše a v tvém těle teď přežívá ta Evanova. Je to velice prosté."

Velice prosté? Moje duše je uvězněná v cizím těle a cizí době a jemu to připadá prosté? Ten chlap snad ani neví, o čem tady mluví. Pane Bože, je snad tohle trest za nějaký neuvážený čin? Udělal jsem něco špatně? Pomoz mi, prosím. Vložil svůj obličej do dlaní a zavřel oči. Představoval si, že je někde jinde a o barevném muži s rolničkami na čepce se mu jen zdálo. Žolík jej však z jeho snění drsným způsobem vrátil zpět do hrůzu nahánějící reality.

„Někdo sem jde, nemáme už moc času," okřikl ho a William na něj upřel vyděšené oči. „No, nějaké další otázky?"

Senešal nechápavě zamrkal a snažil se vzpamatovat. „Dejme tomu, že ti uvěřím. Jak se zase můžu vrátit zpět?" vyslovil po chvíli.

„Tvůj osud je nyní v rukou toho chlapce, nebo..." významně povytáhl obočí, „... v mých" dořekl a dramaticky to doložil velkým rozmachem svých rukou.

„Takže nemůžu udělat vůbec nic, abych se vrátil zpět? To mi chceš naznačit?" William byl šokovaný tou zprávou. Takže jeho život teď závisel na nějakém mladém pážeti nebo na tomhle potrhlém bláznivém muži? Vyhlídky to byly věru skvostné, pomyslil si.

„Jestli-že uděláš vše, co ti řeknu, pomohu ti vrátit se zpět do tvé doby a tvého těla," žolík se nyní postavil před Evana a významně se na něj zadíval.

William to zkoušel všechno zvážit, ale bylo očividné, že nemá jinou možnost. Jestli se chce vrátit do své doby, bude muset souhlasit s tímto mužem, ačkoliv se mu ta představa příčila.

„A co mám tedy udělat?" zeptal se poraženě a vyčkával na první rozkazy se strachem z toho, co ještě může přijít.

„Snaž se nebudit přílišnou pozornost, prosím. Tvá... ehm... přítelkyně, mimochodem jmenuje se Joice, už je skoro u nás, tak se snaž nevypadat příliš nápadně. Prostě se chovej jako Evan, sedmnáctiletý student střední školy, ano? Jdi s ní a neudělej žádnou hloupost. Dnes večer se za tebou zastavím a promluvíme si. Zatím sbohem, senešale." Žolík se na Williama zašklebil a v tu ránu byl pryč.

Jediný pohyb, ke kterému se sešenal dokázal přinutit, bylo zběsilé mrkání očních víček.

„Evane," zakřičelo děvče, které bylo již pár metrů od něj. „Zbláznil ses? Co to proboha vyvádíš?"

„Nerouhej se!" vykřikl William dříve, než se mohl zarazit. Joice zůstala stát asi tři metry od něj a šokovaně na něj zírala, neschopna dalších slov.

William si všiml její reakce a pak jej upoutal obraz strachu, vyzařující z jejích očí. V duchu se okřikl za svá neuvážená slova. Tohle děvče nejspíš nezná mravy jeho doby. Žolík přece říkal, že jejich bratrstvo zaniklo, co když zanikla veškerá náboženství? Co když lidé v této době už ztratili svou víru? Přestaň takhle smýšlet, opět se okřikl a zatřepal hlavou, aby zahnal hříšné myšlenky.

„Evane, jsi v pořádku?" optalo se starostlivě děvče.

Senešal na ni pohlédl. Vypadala opravdu vystrašeně a Williamovi došlo, jak moc se musí o svého přítele bát. Tak moc rád by ji řekl, že vůbec není v pořádku. Z ničeho nic se ocitl v jiném světě, jiné době a každou chvíli čelí tomu, čemu lidé říkají moderní technologie. Byl zvyklý vyjít ze svého domu a kolem spatřit přírodu. Lesy, louky, pole a zvířata. Nic takového tady však nebylo. Všechno bylo umělé. Tak jak mohl říci, že je v pořádku? Neměl rád lež. Ale tohle děvče by nejspíš pravdu neuneslo, a tak jen pokývl hlavou na souhlas, že mu nic není a upřel pohled na zem, aby se vyhnul jejímu pohledu.

V tu chvíli ani netušil, jak moc se v ní zmýlil.

„Tak co se děje? Proč jsi utekl? Tví rodiče si dělají starosti," našla novou dávku odvahy a promluvila k němu. Neodvážila se však pohnout ze svého místa.

William chvíli zvažoval svou odpověď. Pokud se chce odtud dostat, bude se muset snažit zapadnout do zdejších kolejí a hrát podle jejich pravidel, jak mu to žolík nakázal. Musí se chovat jako ten mladý hoch, aby si jeho blízcí nevšimli takové náhlé změny. V duchu se této absurditě zasmál. Cožpak si žolík opravdu myslí, že si toho nikdo nevšimne?

Řekni jí, že ti ráno nebylo dobře a že ses musel vzdálit a nadýchat čerstvého vzduchu. „Co jsi říkala?" protnul ticho dříve, než si vůbec mohl uvědomit, co se stalo.

„Ehm, říkala jsem, že si o tebe tví rodiče dělají starosti," zakoktala Joice.

William už znovu otevíral pusu, aby se na něco zeptal, avšak ten hlas jej předběhl. Ona neříkala nic, to já. Jen ty mne můžeš slyšet. Senešal zamrkal. Odpověz jí, už si začíná myslet, že jsi se zbláznil. Hlas jakoby vycházel z jeho mysli. Ale copak je něco takového možné? Slyší hlasy, které nikdo jiný neslyší, to je důkaz, že jej postihl ďábel. Nemusíš se mne bát. Já nejsem ten, který ti chce ublížit. Byl jsem vyslán, abych tě chránil a to také dělám. Důvěřuj mi a dělej to, co ti řeknu.

Na mladého senešala ze 14. století už toho bylo dost. Zprudka se otočil a očima začal šátrat kolem dokola, ale nikdo krom jeho a Joice, která vypadala, že se za chvíli zhroutí, tam nebyl. Je to snad další muž z rodu kárů? Zděsil se už při té představě. Kolik takových barevných mužíčků může ještě potkat?

Ano, jsem z rodu kárů. Ozvalo se opět. Ale vykonávám jinou hodnost, než můj kolega žolík. Teď ale není čas na vysvětlování. Musíš uklidnit svou kamarádku.

William zavřel oči a na chvíli jen tak stál a přemýšlel. Je vůbec něco takového možné? Je to snad nějaký druh zkoušky, kterou musí ve své víře projít, aby nezklamal? Měl mnoho otázek, na které si neuměl odpovědět. Bylo to frustrující.

„Evane? Prosím..." Joice se zlomil hlas a už nemohla pokračovat ve své větě. Ze strachu o svého kamaráda se rozplakala.

Musíš ji uklidnit, Williame. Je velice důležité, aby uvěřila, že jsi její přítel Evan.

„Joice..." začal William a popošel blíže k ní. Už viděl mnoho dívek plakat, ale to bylo něco jiného. Věděl, že tenhle pláč zavinil on a bylo mu jí opravdu líto. Chtěl se jí dotknout a pohladit ji, ale nebyl si jistý, zdali by situaci ještě nezhoršil, a tak pokračoval ve větě, kterou mu neznámý hlas napověděl. „Bylo mi ráno trochu špatně... m-musel jsem jen na čerstvý vzduch, abych si ujasnil pár věcí, ale už je mi lépe. Neplač, prosím," zašeptal a sledoval její tvář.

Joice se na něj podívala a než mohl cokoliv udělat, skočila mu kolem krku. Její tělo se k němu tisklo tak moc, až se mu zrychlil tep. Na vteřinu měl nutkání ji odstrčit a pokárat za její náhlý a nemístný čin, ale něco mu znemožňovalo se pohnout. Dívka jej objímala tak silně a zároveň něžně. Svou hlavu si položila na jeho ramena a nepřestávala plakat.

William po chvíli v hrůze zjistil, že mu to nevadí, ba naopak, líbí se mu to. Bylo to přesně jako před lety, když k němu přiskočila jeho mladší sestřička a objala ho. Svíral ji v náručí a hladil dlouhé kadeřavé vlásky. Hladil ji dokonce i tehdy, když v agónii držel její mrtvé tělíčko a zpíval ukolébavku. Bylo to krátce po té, co se vrátil domů a našel ji i svou matku ležet na podlaze v kaluži krve, kde je zanechali pohanští zbrojnoši.

Ale přes to bylo tohle objetí poněkud odlišné. Nikdy se k žádné ženě takhle blízko nepřiblížil. Cítil na krku její dech zrychlený pláčem a také její tlukoucí srdce. Zažíval pocity, které pro něj byly až do této chvíle neznámé, které byly vždy tabu. Chtěl to ukončit, ale nešlo to. Nasával vůni jejich vlasů a poslouchal tlukot jejího srdce. Užíval si tuto jedinečnou chvíli. V duchu se uklidňoval jen tím, že je to kamarádka toho kluka a pokud by se k ní choval odtažitě, určitě by ji přepadly nějaké pochybnosti. Musel se zachovat tak, jak by se, podle něj, zachoval Evan.

„Bála jsem se o tebe, Evane. Tohle už prosím tě nedělej, jasné?" odtáhla se a kamarádsky ho šťouchla do ramene. Oči měla ještě od slz, ale na rtech jí zářil úsměv.

William zaznamenal, jak jeho vnitřní hlas křičí nesouhlasem z jejího náhlého odtažení. Co se to s ním děje? Taková slabost jej ještě nikdy nezaskočila. Pocítil to snad jenom proto, že je v cizím těle? Má snad ten chlapec nějaký hlubší vztah s touto dívkou? Je možné, aby se to přeneslo i na něj? Už má zase plno nezodpovězených otázek, které ho tíží jako obrovský balvan.

„Takže, půjdeme?" protrhla ticho Joice a čekala na jeho reakci.

„Kam?" optal se zmateně William. Dělalo mu veliké problémy sžít se s touto novou rolí. Vlastně o tomto světě nevěděl vůbec nic, nemůže se přece od něj očekávat, že zapadne a ihned začne správně fungovat.

„Domů, k tvým rodičům," upomenula ho dívka.

„Ach tak," přitakal zmateně. Domů. Tohle slovo mu nyní bylo až příliš vzdálené. Kéž by tak mohl jít domů, opravdu domů. Posteskl si, ale přikývl a jal se následovat to děvče.

* * *

„Jak si vykládáš její návštěvu ve Wullienghamu, bratře?"

„Jen jediným způsobem, můj příteli, jen jediným... Chce nás zničit ve svůj prospěch," odvětil Kárový král tvrdým hlasem a nespustil oči z obrazu, ve kterém sledoval rozhovor mezi Williamem a károvým žolíkem.

„Jsi si jistý, že by mohla být něčeho takového schopna?" namítl srdcový Král.

„Jistý si nejsem ničím, bratře," povzdechl si. „Ale mám obavy, že by se tak mohlo stát."

„A jaké kroky jsi podnikl, abys tomu zabránil?" zeptal se pikový Král.

Kárový neodpověděl, namísto toho se znovu zadíval na plátno před sebou. Obraz se v mžiku změnil a nyní pozorovali Williama s Joice. Nebyli tam však sami.

„To je Junek Kárový?" zeptal se udiveně srdcový Král. Kárový přikývl.

„Vyslal jsi Junka?" Kárový opět přikývl a sledoval svého druha. Junek stál schovaný za vysokým stromem a myslí našeptával Williamovi, co má dělat.

„Je to nebezpečný tah, kolego. Promyslel jsi ho důkladně?" otočil se k němu i křížový Král a v jeho očích bylo znát překvapení. „Jeden špatný krok a mohlo by to vyústit v boj mezi Junkem a žolíkem tvého rodu."

„Já vím, avšak nic jiného mi nezbývá. Nemohu jen tak přihlížet, jak Kathlin ničí to, co jsme tak dlouho budovali. Musím doufat, že Junek uspěje a získá si Williamovu důvěru dřív, než si ji získá ona."

„Opravdu neexistuje jiná možnost?" vyslovil Křížový otázku, která na malou chvíli kárového Krále spoutala provazy. V jeho hlavě poletovala slova Moudrého Esa. Můžeš jí pomoci. Můžeš ji zbavit toho břemene. Daruj jí svobodu.

„Ne." Zaznělo v odpověď.