7.kapitola

William se musí potýkat s novou dobou a i když získal tajemného průvodce v tomto pekelném světě, stále nemá vyhráno. Kdo je tajemný druhý hlas? Jaký je žolíkův příběh? A co když ho nové tělo zklame?

Uvězněn v cizím těle

„Asi by dneska neměl jít do školy, Carle. Nevypadá dobře a dělá mi to velké starosti.„

„Já vím, Rachel. Vůbec se to Evanovi nepodobalo."

„Neměli bychom zavolat lékaře?"

„Ne, myslím, že si potřebuje jen odpočinout. Asi toho na něj bylo v posledních dnech moc. Měl by zůstat v klidu doma."

„Vezmu si dovolenou a zůstanu tady s ním."

„To nemusíte, paní Migennesová. Já tady s Evanem zůstanu. Už jsem mobilem volala Lindsey, aby nás omluvila ve škole a také slíbila, že nám přinese nějaké úkoly."

Na chvíli bylo zase ticho. Jakoby slova poletovala osamoceně v domě Migennesových a nikdo se jich nechtěl ujmout.

William ležel v Evanově pokoji tiše a poslouchal rozhovory linoucí se z chodby. Společně s Joice se před chvílí vrátili domů, kde musel sehrát rozhovor s Evanovými rodiči, kteří byli strachy bez sebe. Netušil, co by měl říkat a ani nevěděl, jak se chovat. Oporou mu byl jen hlas, který slyšel v oné zahradě. Napovídal mu smýšlené historky, aby pana a paní Migennesovi co nejvíce uklidnil a pak byl poslán do svého pokoje, kde s ním trávil čas jen chlapcův robot.

Onen neznámý člověk z rodu Kárového zmizel a zanechal Williama ve spárech nové rodiny.

„Myslím, že je to vynikající nápad, Rachel. S Joice mu bude určitě dobře."

„Já nevím, Carle."

„Opravdu nemusíte mít strach, paní Migennesová. Budu o něj pečovat."

Williamovi poskočilo srdce. Opravdu tady zůstane sám jen s tou dívkou? Něco takového přece nepřipadalo v úvahu. Nemůže zůstat v jednom domě se ženou. Bylo to proti pravidlům jeho řádu, které až do dnešní doby tak uctíval.

Ale opravdu mu to tak vadilo? Byl rozčarován proto, že se o něj bude starat žena, nebo že to bude zrovna „ona"?

Pokáral se za své hříšné myšlenky a poprosil o odpuštění. Takhle přece nesmí smýšlet. Není to hodno senešala bratrstva Templářských rytířů.

„Přece jsi říkala, že máš dnes důležité jednání ve firmě. V sázce je přece obrovský kontrakt s tou zahraniční společností, která vám pomůže z té kritické situace."

„To ano, ale..."

„Žádné ale. Je tady přece Joice. A kdo by byl lepší, než právě ona?"

„Asi máš pravdu. Jen se o něj bojím."

„To my všichni, zlato. Ale sama jsi slyšela, že už je mu lépe. Jen se mu zatočila hlava a měl noční můru, která ho vyděsila. To bude mít z těch strašných seriálů, na které pořád kouká. Asi mu je zakážu."

Tak aspoň tohle je vyřešené. Uvěřili mé historce o nočních děsech. Bude to snad první a zároveň poslední lež, kterou jsem byl nucen použít. Bude mě to stát zpověď u nejsvatějšího Pána, porušil jsem jeho osmé přikázání, ačkoliv jsem musel.

William se přetočil na posteli a zavřel oči. Všechno bylo tak neskutečné. Celý tenhle svět. Jak to, že se může něco takového stát? A proč se to stalo zrovna jemu? Na tyhle otázky nejspíš nikdy nedostane odpověď, ale pálily ho v nitru jako horká láva. Jeho myšlenky byly tak zběsilé, že mu znemožňovaly racionálně uvažovat. Vždycky měl na vše odpověď a věděl, jak přesně se stalo to a tamto, ale nyní byl prázdný. Rozum jako by se vzdálil nebo přestal fungovat. Tohle byl úplně jiný svět. Tak strašně odlišný od toho jeho.

Najednou mu došlo, že hlasy v chodbě utichly. Byl tam nezvyklý klid. Po chvíli uslyšel klapnutí domovních dveří a Joicino „na shledanou".

Takže je to tady. Zůstal sám v tak obrovském domě společně s mladou dívkou, která slíbila Rachel a Carlovi, že se o něj postará. Přemýšlel, zda by ji neměl říci pravdu. Přece jen, pokud měla s tím chlapcem bližší vztah, bylo to jediné řešení. Nemohl dopustit, aby se k němu ještě jednou přiblížila. I když byl v jiném těle, duší to byl stále on. Chrabrý rytíř Templu a Šalamounova chrámu, který při svém přijímání složil slib celibátu a ten je nezrušitelný. Nikdy nesmí podlehnout žádné ženě, byl by to hřích a zasloužil by si krutý trest bratrstva, možná i vyhoštění.

Slyšel přibližující se kroky a následné zaklepání na dveře. Očekával tento okamžik, ale modlil se ke svému Pánu, aby byl o něco oddálen. Dveře se pomalu otevřely a dívka se střapatými vlasy nakoukla dovnitř.

„Spíš?" zvolala šeptem

Měl bych předstírat spánek? To je přece absurdní, nemám důvod něco takového dělat. Navíc bych musel opět lhát a to nepřipadá v úvahu. Znovu bych porušil osmé přikázání. Ale bylo by to mnohem jednodušší. Oddálil bych situaci, kdy se spolu setkáme a získám čas na to, abych si to promyslel. Opět vedl dialog se svými „já" a snažil se přijít na ten nejlepší způsob svého jednání.

„Nespím," slyšel se o několik vteřin později.

Joice se pousmála a vešla dovnitř. „Tví rodiče už odešli do práce. Volala jsem Lindsey, dnes nás omluví ve škole a přinese úkoly."

Úkoly? Jaké úkoly a co je to za školu? Ženy přece do škol nechodí, učí se pouze mniši v klášterech. Tohle opravdu nezvládnu... budu jí to muset říct, ať si ten neznámí říká co chce. Nedokážu žít dvojí život.

„Je ti dobře, Evane? Jsi hrozně pobledlý." Joice k němu přišla a sedla si na postel. William se instinktivně poodtáhl a zakryl se peřinou.

„Je mi dobře," podotkl trochu zakřiknutě.

Joice si toho všimla a pousmála se. „Jako bych tě snad ještě nikdy neviděla tak, jak tě bůh stvořil," podotkla s odfrknutím, uchopila cíp peřiny a s úšklebkem se pokusila zatáhnout.

Peřina z něj mírně sjela a William v hrůze vytřeštil oči. „Co si to dovoluješ?" vyjel na ni trochu více zuřivěji, nežli chtěl. „Neznáš druhé přikázání? Neber boží jméno nadarmo!"

Joice nasupeně vstala a odešla ke dveřím. „Jsi vážně divný, Evane. Nevím, co se ti stalo, ale tohle nejsi ty." Křápla dveřmi a byla ta tam.

William opět osaměl. Třásl se vzteky a oči upíral na dveře, ve kterých dívka zmizela. „Musím se ovládat," okřikl sám sebe.

„No to bych řekl," ozvalo se za jeho zády.

William se šokovaně otočil a opět se zahleděl do těch červených očí kárového žolíka. Jestliže někdy pocítil malinkatou důvěru v tohoto muže, tak nyní už byla zase pryč. Měl z něj rozporuplné pocity. Žolík se mu ani trochu nezamlouval. Cítil k němu od první chvíle jakési nesympatie a nemohl se toho tíživého pocitu zbavit.

„Myslím, že jsem ti dost jasně naznačil, že ti všichni musí věřit, že jsi Evan. A to včetně jeho malé roztomilé kamarádky Joice."

„Ano, mám to na paměti," odvětil William. Nelíbil se mu tón s jakým s ním žolík rozmlouval.

„Tak mi prosím tě vysvětli, co to bylo za divadélko?" obořil se na něj kárový žolík.

William se musel nadechnout. Vyskočil z postele a podíval se žolíkovi do očí, ve kterých se zračil znak jeho rodu. „Není to zrovna nejjednodušší," zašeptal k němu.

„To taky nikdo netvrdil," odvětil žolík a odfrkl si. „Ale mohl by ses alespoň snažit."

„Neříkej mi, co mám dělat. Jsem senešal Templářského rodu, jen Bůh může nařizovat," vyštěkl o trochu hlasitěji, než měl v plánu.

Kárový žolík se rozesmál. „Senešal říkáš?" Obrátil Williama k zrcadlu, kde se zračil obraz černovlasého pážete. „A kde ho vidíš?"

„Nebuď zlomyslný." Williamova tvář se zkřivila vztekem. Možná nebyl dobrý nápad, věřit tomuhle mužíčkovi, pomyslil si. Ten druhý hlas byl rozhodně vlídnější. Ale komu patřil? „A vůbec, neříkal jsi, že přijdeš večer? Je teprve po poledni."

„Původní plán," řekl ledabyle a máchl rukou ve vzduchu. „No nic," pokračoval žolík. „Nepřišel jsem si s tebou poklábosit. Přišel jsem ti nabídnout obchod. Ty pomůžeš mě a já pomůžu tobě, co ty na to?"

„V čem bych ti mohl být zrovna já užitečný?" zeptal se William zvědavě. Neměl ponětí, jak by mohl žolíkovi pomoci. Sám byl v tomhle světě docela ztracený.

„No v něčem bys být mohl," podotkl trpělivě žolík. „Chci zpět svůj lidský život," řekl bez okolků a sledoval, jak se na Williamově tváři rozhostil nechápavý výraz.

„Abys tomu rozuměl, kdysi dávno jsem býval člověk, ale hrou osudu jsem byl uvězněn do tohoto těla a už více jak tři tisíce let musím sloužit Károvému rodu. Tenhle osud je mi souzen navěky, ale já s ním neumím žít. Zůstaly mi všechny lidské vzpomínky. Chci zpět svůj smrtelný život a na vždy toto trápení ukončit." Žolík mluvil tichým, avšak zřetelným hlasem. Posadil se na postel, kde před chvílí ležel senešal a zadíval se do země.

„Býval jsem dívka. Měl jsem přání, jen jedno jediné přání, které navždy změnilo mou cestu života. Karty byly ke mně nelítostné a uvěznily mě. Už nikdy jsem se nevrátil domů a nespatřil své rodiče. Je to bolest, kterou si ani neumíš představit a tuhle bolest jsem přinucen prožívat navěky."

Žolík nasadil zdrcující výraz, aby si senešala získal na svou stranu. Věděl, že hra na city vždy zabere. Vlastně se nemusel příliš namáhat, jeho příběh byl založen na pravdě, kterou si ovšem pro tyto účely malinko přibarvil. A účinky se dostavily prakticky ihned.

„Mluvíš pravdu?" zeptal se William a nespouštěl z mužíčka oči. „Proč ti ale něco takového udělaly?"

Kárový žolík pozvedl své oči, ve kterých byly náznaky slz. „Nevím... z pomsty? Snad, ale to teď není důležité. Důležité je jen to, zdali mi pomůžeš." Jeho slova na chvíli zazněla v místnosti tak silně, že William nenacházel slova v odpověď.

„Kdo ve skutečnosti jsi?" zeptal se náhle.

Žolík zamrkal. Na chvíli mu srdce poskočilo radostí, získání důvěry tohoto prostého muže bylo na dosah, pak se ale vrátil ve vzpomínkách o tři tisíce let, do doby, kde se coby dívka odvážil vstoupit na půdu, která mu navždy uzavřela dveře zpět.

„Jmenoval jsem se Kathlin. S rodiči jsem žil v malém domku po prarodičích. Jednoho dne jsem prohledával půdu a našel jsem balíček zvláštních karet. Měl jsem tehdy tu smůlu, že řada padla zrovna na dámu károvou. Kdybych měl alespoň zpola tolik štěstí, co Evan s křížovou, dopadl bych jinak."

William se usadil na divnou stříbrnou židli u psacího kalamáře a se zájmem naslouchal příběhu kárového žolíka.

„Přál jsem si jen jediné, poznat svou babičku a dědečka. Ale kárová byla necitelná. Přenesla mě do minulosti, do těla jisté Victorie. Uvěznila mě tam s její duší a já jsem se už nikdy domů nevrátil. Victorie zemřela a moje duše byla nakonec uvězněna v kartě kárového žolíka. Můj osud byl zpečetěn navždy a já nemám dost sil na to, abych ho změnil." Žolík vydechl a setřel si slzy. Hrál svou roli dokonale, ačkoliv slzy, které stékaly po jeho tváři byly pravé. Nikdy si nezvykl na nový úděl v karetním světě a jeho tělo sužovala bolest, kterou žádná karta ještě nepocítila.

„Jak ti mohu pomoci já?" zeptal se William soucitným hlasem. Nedůvěra k muži opět opadla a nyní jej vystřídala lítost. Zažil už mnohá zvěrstva, ale tohle mu přišlo až příliš kruté. Takový osud si nezaslouží nikdo.

„Pomoz mi vrátit se do lidského světa," vyřkl žolík.

„Ale jak to mám udělat?" zeptal se nechápavě senešal. „Co mám udělat, abych tě vrátil zpět?"

Žolík se na chvíli odmlčel, jako by hledal správná slova a pak pokračoval. „Až nastane den zúčtování a Evanovo přání dojde na konec stezky, křížová dáma otevře brány světa Duší a vrátí vás opět do svých těl. Tu malou chvíli, kdy bude brána otevřena, však musím využít k tomu, abych se mohl vrátit i já. Chci, abys mě vzal s sebou. Můžu se vrátit jen s někým, sám to nedokážu i kdyby byla brána otevřena několik hodin."

William byl v šoku. Absolutně nechápal, co mu to tady žolík vypráví. Brána světa Duší? Připadalo mu to absurdní. Něco takového přece neexistuje. Důvěra opět opadla.

„Nevěřím ti, nic takového neexistuje," vyslovil nahlas a jal se procházet po místnosti.

Žolík na chvíli strnul, ale posléze přešel opět do trpělivého tónu. „Chápu, Williame, že ti to musí připadat absurdní, ale myslím, že po tvém, ehm... dobrodružství zde, by tě to už nemělo překvapovat."

„Jak to myslíš, po mém dobrodružství zde?" vyjel po něm William.

„Nebuď naštvaný na mě. Nebyl jsem to já, kdo tě sem dostal. Jsi stejně jako já pouhou loutkou ve hře a za nitky tahá někdo úplně jiný."

William se však nemohl uklidnit. Chtěl, ale nevěděl jak. Jeho srdce tlouklo jako zběsilé a krev v žilách se mu vařila vztekem. Věděl, že nesmí dát volný průchod takovým citům, ale nemohl si pomoct. Vztek bylo to jediné, co dokázal cítit.

„Jak ses tedy rozhodl?" zeptal se žolík. „Pomůžeš mi?"

William na něj obrátil vzteklý obličej. „Ještě nevím. Pořád jsem se nerozhodl, zda ti budu věřit."

Žolík si unaveně povzdechl. „Nebyl jsem to snad já, kdo ti celou situaci vysvětlil? Kdyby nebylo mě, nikdy by ses to nedozvěděl a tápal bys v tomhle novém světě jako slepý a nejspíš bys brzo dostal infarkt. Moji nadřízení by se nikdy neobtěžovali přijít za tebou a sdělit ti tyto důležité informace. Cožpak už tenhle fakt není dost důležitý pro to, abys mi věřil?"

„Infarkt nejspíš dostanu tak jako tak, moc tomu nechybí," procedil William. „Ale nejsi jediný, kdo za mnou přišel," vyřkl ledabyle a vzpomněl si na ten hlas, který mu napovídal co má dělat.

Žolík vypadal po téhle informaci šokovaně. Zalapal po dechu a čelo se mu zkrabatilo námahou z přemýšlení.

„Proč bych měl věřit tobě a ne jemu?" pokračoval William a nevšímal si jeho reakce. „Říkal, že byl vyslán, aby mě chránil. Tak přeci jen se o mě ty vaše karty, nebo jak je nazýváte, zajímají."

Kárový žolík strnul a podíval se na Williama. „Koho králové vyslali?" zeptal se tiše.

„Nevím," odpověděl popravdě senešal. „Neviděl jsem ho. Jen mi našeptával, co mám dělat. Prý byl vyslán, aby mi pomáhal."

„Takže žolík křížový to být určitě nemohl. Je přece u moci a na něco takového mu nezbývá čas. Koneckonců, jeho návštěvu zde bych vycítil, ten to určitě nebyl. Křížová dáma se více zabývá tím spratkem, nežli Williamem, takže ta to taky nebyla. Že by králové vyslali křížového kluka? Ne příliš vhodné, ale pravděpodobné." Žolík se procházel po pokoji a vedl svůj monolog, zatímco William si opět sedl na postel a pozoroval jej.

„Kdo by to tedy mohl být? Nevěřím, že by křížový vyslal svého kluka. Proč by to dělal? K tomu by přece musel mít závažný důvod," pokračoval žolík ve svých úvahách.

„Vždyť měl závažný důvod, nemyslíš?" ozval se William. „Poslal ho, aby mě ochraňoval."

„Cože?" vyštěkl podrážděně žolík, když ho senešal vyrušil. „Ne... ne, to určitě ne. To je úkol jejich dámy, to ona by se o tebe měla postarat, když přeměnila duše, ale ta se stará jen o Evane v tvé době. Nic jiného ji nejspíš nezajímá. To musel být někdo jiný z křížového rodu," odvětil žolík a opět se začal procházet po pokoji a broukat si pod nosem.

„Řekl jsi z křížového?" opět se ozval William. „On ale mluvil o kárech. Říkal, že je ze stejného rodu jako ty," vysvětlil mu senešal, když si vzpomněl na slova neznámého.

Tato skutečnost kárového žolíka překvapila nejvíce. „Byl z mého rodu?" řekl hlasem, ve kterém zazněl i podtón paniky. „Takže to musel být kárový kluk. Dáma je mrtvá, já jsem zde a... takže král poslal klučíka, aby mě vyloučil ze hry, ale to mu neprojde," zavrčel nahlas, až se William polekal.

„Musím teď něco důležitého vyřídit. A ty se prosím tě chovej normálně. Zapomeň na své staré zvyky a vžij se do role Evana Migennese. Jinak to dopadne katastrofou," připomněl mu ještě a pak zmizel tak náhle, jako se objevil.

William jeho náhlému činu vůbec nerozuměl a vlastně ani neměl čas o tom přemýšlet, protože v tu chvíli do pokoje vešla Joice s podnosem plném jídla.

„Měla jsem pocit, že slyším hlasy," řekla jako by nic a položila podnos na stůl. „Ale nejspíš si mumláš pro sebe, co? Ani by mě to dnes nepřekvapilo. Jestli máš hlad, vezmi si jídlo, je mi to putna zda to sníš nebo ne. Přinesla jsem ti to raději sama, aby robot nemusel přes ty schody." To vše na něj vychrlila, aniž by se na něj podívala a namířila si to zpět ke dveřím. Než však mohla opustit pokoj, Evan se vzpamatoval.

„Omlouvám se, Joice," řekl tiše. Vzal si slova žolíka k srdci a slíbil si, že se pokusí vžít se do toho mladého pážete. Vždyť je přeci senešal chrabrých a chudých rytířů Templu a Šalamounova chrámu a ti zvládnou všechno, i takovéhle neočekávané situace. Věděl, že to nebude lehké, ale bude se snažit ze všech sil.

„Hm, jo... to bych řekla," vypustila Joice, mávnutím ruky otevřela dveře a chtěla odejít. William ji však zastavil slovy.

„Neodcházej, prosím," zašeptal a sledoval, jak se dívka zastavila na místě.

„Máš ještě něco na srdci?" zeptala se, aniž by se otočila.

William chvíli mlčel a přemýšlel, co by měl říci. Když však spatřil, že se Joice opět pohnula o krok vpřed spustil to, co ho napadlo ze všeho nejdřív. Začal improvizovat. „Mrzí mě mé chování k tobě, Joice. Opravdu nevím, co to se mnou dneska je, necítím se zrovna ve své kůži." Při posledních slovech se musel v duchu pousmát. Jak výstižné to bylo. „Nehněvej se na mě," řekl hlasem malého dítěte.

Dívka se pootočila a on spatřil červené napuchlé oči, které na něj upřela. Najednou pocítil v srdci podivnou prasklinu. Uvědomil si, že je to jeho vina. Nejspíš celou dobu brečela a to všechno kvůli němu. Tohle přeci nechtěl.

„Mrzí mě to," začal znovu, ale ona jej umlčela.

„To už jsi říkal," vydechla a pomalu se přibližovala k posteli. „Používáš podivné fráze, Evane. Nejspíš se až moc zaobíráš tou tvou historií," poukázala na slova, které vyřkl a posadila se vedle něj.

„Možná," připustil William. Bude to opravdu těžké, chovat se jako On, pomyslil si. „Ani si to neuvědomuji," řekl na obhajobu.

Joice se mírně pousmála. „Doufám, že už ti teď bude lépe. Zítra píšeme test z historie, možná ti to zvedne náladu."

„Test?" zeptal se nechápavě. „Jaký a kde?"

„Nedělej, že jsi ztratil ještě paměť. No přece ve škole, kde jinde. Bude to celá látka o templářích. Zítra už tam musíme, bude se to počítat do celkového hodnocení. A teď si sněz ten oběd, musíš mít hlad. Rachel říkala, že jsi nic nejedl." Vstala a podala mu podnos s jídlem.

O templářích? Tak o těch ví úplně všechno, říkal si v duchu. Až teď si uvědomil, že mu kručí v žaludku. Od včerejší večeře u Filipa Sličného nic v ústech nepozřel. Zhltnul tedy celou svou porci, poděkoval Joice a s výmluvou, že je unavený, si lehl do postele a usnul.