8.kapitola

Žolík si žádá radu. Dá mu ji Eso? A co Ples? Jakou roli v něm Karty sehrají?

Eso

Žolíci postupně opustili Sál. Srdcový byl nezvykle zamlčený. Nečekal, že se stane něco takového. Slib pronesl, protože si byl jistý, že jeho společník bude souhlasit. Měl to být on, kdo se bude dělit o kartu, ne Pikový. Soucit s dívkou se změnil na výčitky svědomí.

„Jsi šťastný? Vždycky jsem věděl, že náš rod nemáš v lásce, ale tohle překročilo všechny meze. Celou dobu jsi to plánoval, že? Chtěl si se pomstít!" udeřil na něj Kárový. Srdcový nechápal o čem to mluví. Ano, měl jistou averzi proti jeho domu, ale nikdy by neudělal nic takového.

„Já nejsem ty. Nesuď mě, když mě neznáš. Pronášel jsem svá slova s vědomím, že já či Křížový budeme platit. Oba jsme souhlasili. To, co se stalo, nemohl nikdo předpokládat."

„Nevěřím ti, jsi proradný. Skoro bych až řekl, že nepatříš do Srdcového rodu." Těmito slovy ťal do živého. Nikdy neměl rád Srdcového Žolíka a dnešek ho jen utvrdil v tom, že nikdy neměl dostat moc. Kdyby byl na jeho místě on, dívka by měla jedinou šanci přežít - Nezměnit minulost.

„Myslím, že jediný, kdo si tu může stěžovat, je Pikový Žolík. A neslyšel jsem od něj jediného slova protestu. Dokonce souhlasil s tímto údělem. Měl by ses chovat jako on. To spíš ty nejsi hoden být Žolíkem. Vztekáš se a fňukáš jako obyčejný člověk.," pronesl ironicky Křížový. Jediné, čeho tím dosáhl, byl odchod Kárové Žolíka, smutný úsměv Pikového a neznatelné kývnutí díků Srdcového. Bez rozloučení sám zmizel.

„Mrzí mě to. Tohle jsem opravdu nechtěl," zašeptal Srdcový a nepřestával se dívat na zem. Pikový k němu došel a zvedl dlaní ho donutil, aby se narovnal a podíval se mu do očí.

„Já vím a neobviňuji tě. Stačí, že se obviňuješ sám," pousmál se a odešel.

Srdcový Žolík zůstal sám. Cítil, že se něco děje s Kathlin, ale nemohl za ní jít. Potřeboval chvíli přemýšlet a jediné místo, kde si dokázal srovnat myšlenky, bylo v sídle jejich rodu. Zavřel oči, představil si pokoj, ve kterém spokojeně žil do doby, než získal moc. Detaily se mu před očima rozjasňovaly a za chvíli byl obraz dokonalý. Žolík se zhluboka nadechl a přenesl se do pokoje.

„Vítám tě. Čekal jsem tě tu trošku dříve," ozval se hlas od dveří. Žolík se prudce otočil a jeho pohled padl na hlavu rodu - Eso. Starý muž seděl v křesle a usmíval se. Naznačil Žolíkovi, aby se posadil do druhého křesla.

"Ačkoliv vím, co tě trápí, rád si tvé vyprávění poslechnu," pronesl klidně a čekal, až Žolík začne mluvit. Celou dobu ho pozorně poslouchal a ani jednou jej nepřerušil.

"A teď mi řekni, jestli jsem udělal chybu," zakončil svůj monolog Žolík.

"Nejde o to, že bys udělal chybu. Je to tvá přirozenost cítit soucit s lidmi. Přeci jen si sám býval člověkem a tuším, že v tobě zůstalo mnohem víc lidského, než ve většině z nás. Problém je spíš v tom, jak jsi to udělal. Kdyby se jednalo jen o tebe a tvého společníka, bylo by vše v pořádku. Ale vaše rozhodnutí ovlivnilo celý náš svět. Proto se může zdát jako chyba. Navíc jsi asi nedomyslel, co se stane s tou dívkou. Možná ti poděkuje, že nemusí umřít, ale za jakou cenu. Žít věčně se vzpomínkou na minulost. Myslím, že tě bude v budoucnu proklínat."

"Já vím. Ale svá slova nemohu vzít zpět. I tak ti děkuji za čas, který sis pro mě vyhradil." Žolík se pomalu zvedl z křesla. "Půjdu navštívit Kathlin. Tuším, že Kárový ji hodlá provést něco zlého."

"Když jsme u Kárového. Neměl pravdu. Ty do našeho rodu patříš. Celou svou duší."

"Děkuji," usmál se vděčně Žolík a klidným krokem odešel z místnosti ven.

Stařec chvíli hleděl na zavřené dveře a přemýšlel, zda neměl Žolíkovi říct o plánu, který Kárový měl. Ačkoliv neměl vědět nic o jiných rodech, s jejich Esem byl díky této události v kontaktu a tušil, že Kathlin, ta obyčejná dívka, způsobí ještě hodně problémů. Raději se myslí začal soustředit na Žolíka a sledoval jeho kroky...

Srdcový vstoupil do sálu s obrazy, ale hned si uvědomil, že by měl být jinde. Pokud se Kárový hodlá pomstít té dívce, bude se jí snažit ublížit v jejich světě. Než ho stihla Kathlin oslovit, zmizel. Objevil se v Londýně, v domě, ve kterém právě začínala slavnost pro nového Prime ministra.

Rozhlížel se kolem sebe a hledal Kárového. Chvíli mu trvalo, než ho našel. Chtěl k němu jít, když se ozval od dveří hlas uvaděče, oznamujícího, že Kathlin dorazila. Ačkoliv byla v jiném těle, poznal ji hned. Její oči ji prozradily. Byly plné nepochopitelného nadšení. Žolík se rozhodl, že musí hned jednat. Vydal se směrem ke Károvému, ale ten mu neustále unikal. Jakmile se zdálo, že už je u něj, poodešel k někomu a navázal s ním rozhovor. A tak se to opakovalo stále dokola a dokola. Srdcový už toho měl dost a chtěl použít svoji sílu, aby je oba přenesl zpět do jejich světa. Někdo mu v tom však bránil. Otočil se a spatřil Janka.

"Nesmíš mu bránit. Tvoje moc zde nebude platit. Teď je na té dívce, aby se zachovala správně."

„Neví ale, co ji čeká."

"Nesmíš ji ovlivňovat. A nemusíš se bát, ani on to neudělá. Tak jako mohu zabránit tobě použít tvoji moc, mohu i jemu zakázat se k ní přiblížit. Jestli sis všiml, zatím o ni nejeví zájem. Jen ji pozoruje. Sám tuší, že nemusí nic dělat."

„Pomůžeš ji?" zeptal se Srdcový s nadějí.

„Nemohu ji zabránit v tom, co bude chtít udělat. Dám jí však radu. Je jen na ní, zda se jí bude řídit či nikoliv."

„A mohu vědět, jaká rada to bude?"

Janek se pousmál a kývl směrem k muži, kterého Kathlin pozorovala. „Historie některých rodin by se neměla měnit, bohužel se tak již stalo. Zda k lepšímu, to ukáže až dnešní večer."

„Co tím chceš říct?"

„Že Kárový pro ní není nebezpečím, ale její vlastní rodina ano."

„To nechápu."

„Neboj, již brzy vše pochopíš. A teď už jdi," pronesl vážně Janek a Srdcový ho poslechl. V tichosti opustil místnost a nechal Kathlin svému osudu.