Kategorie: Krátké příběhy z Balíčku, Magický balíček

Po letech

Jackie našla na e-mailu jednorázovou povídku, kterou jsem kdysi psala jako Vánoční dárek pro všechny, které píšou z Magického Balíčku. Rozhodla jsem se, že by ji šlo vložit i sem.

Alespoň doufám, že mě za ni neukamenujete.

Zkrz otevřené okno proudil do pokoje lednový chlad. Žena, ležící v posteli, přemýšlela o své minulosti. Době, kdy ji skoro nic netrápilo a jejím velkýum snem bylo vystudovat Univerzitu. Dnes však bylo všechno jinak. Bydlela v rodinném domku, na zahradě pobíhal pes a děti si hrály v pokoji a její manžel byl na cestě domů z práce. I tak jí něco scházelo. Chvíli přemýšlela, co by to mohlo být, když si vzpomněla na své kamarádky, které neviděla už několik let.

Pryč byla doba, kdy většina z nich studovala a mohly se sejít alespoň jednou do roka. Ačkoliv byla Česká Republika malou zemí, nikdy se jim nepodařilo sejít najednou. Z přemýšlení ji vytrhl hluk. Děti se zase hádaly.
„Ne, tohle nemůžeš. Nemůžeš na srdcovou sedmu dát károvou dámu, to prostě nejde!"

Od Dámy si můžeš jedině něco přát. Blísklo ženě hlavou. Najednou si vzpomněla na magický balíček karet a věděla, co udělá. Vzala do rukou blok a propisku a začala psát básničku.

Rody čtyry plné síly,
Dámy, které kdysi žily.
Přání tobě splnit mají,
možná jako sen se zdají.

Dej však pozor na své přání,
splatíš jej pak krutou daní.
Dávej na svá slova pozor,
Žolík už zde drží dozor.

Poté určí, která z Dam,
předá ti ten vzácný dar.
Sama ale pro tvé přání
život svůj si nezachrání.

Umřít musí, to však nevíš,
v minulosti se snad zjevíš.
Za syna svého uroníš slzy,
neboj se, on narodí se brzy.

Či snad dobrodružství tě láká?
S Dámou se i časem skáká.
Poslední z Dam ukončí vše,
válku i hloupé rozepře.

Než však karty k sobě svoláš,
na chvíli jen toto považ.
Stojí za tvé velké přání
ničit kartu s Dámou na ní?

Chvíli se na svůj výtvor dívala a pak se rozhodla, že ho měnit nebude. Svůj účel to splní. Obrátila list a dala se do psaní dopisu.

Ahoj Katko,
doufám, že ti nevadí oslovení jménem a ne přezdívkou. Myslím, že se nemusím ani představit a stejně tě hned po mém úvodu napadnou čtyři jména a jedno z nich bude mé. Ale teď k věci.

Už delší dobu jsme se neviděly. Jak dlouho to přesně je? Pět nebo šest let? Nechtěla by si to změnit? Co se takhle sejít na konci února? Vím, že je to moc narychlo, ale byla bych opravdu ráda, kdyby ti to vyšlo.

Budu se těšit na tvoji odpověď.

Zdraví Lenka Jedličková

PS: Můžeš mi odpovědět na mail, ať je to rychlejší.


Opatrně odtrhla papír a dala se do psaní kopií. Jedinou změnou v dopisech bylo oslovení. Po půl hodině byla hotová. Vložila dopisy do obálek a po chvíli hledání našla starý diář s adresami. Nadepsala obálky a rozhodla se, že je odešle ještě dnes.

„Ríšo, Sáro, jdu na poštu. Kdyby přijel taťka dřív, tak je jídlo v troubě," zavolala na děti do patra.

„Jasně," ozvalo se jednohlasně. Lenka se oblékla do kabátu, nazula kozačky a vyrazila na poštu.

-*-

Dvacátýdevátý únor se blížil mílovými kroky. Lenka se nemohla dočkat, až ten den konečně nastane. Sice si musela vzít v práci dovolenou, ale nevadilo jí to. Pár dní po odeslání dopisů jí přišly čtyři maily se souhlasem.

Den předem začala být mírně nervózní. Bála se, že se něco pokazí. Děti na ni koukaly jako na blázna a Tomáš se jen smál.

„Neboj, určitě přijedou všechny a celou noc budete krafat o těch vašich povídkách. Ríšá se Sárou budou u kamarádů a já přijedu z Prahy až o půlnoci, takže půjdu rovnou spát a nebudu vás rušit."

„Já vím, jen mám takový pocit, že se něco divného stane, až tu budou."

„Jo, divné bude, že vypijete všechno víno, co je v lednici, vyjíte celou spíž a spálíte všechno dřevo do krbu. Pojď si prosímtě lehnout a spi. Ráno tu máš tu svoji slavnou delegaci, tak ať nezaspíš. A vy dva," otočil se na děti, „doufám, že se zítra neožerete jak prasata."

„Tati, vždyť mě znáš," pronesl uřivděně Richard.

„No právě," rozesmála se Sára. „Neboj, nebudeme to přehánět. Navíc mám ve čtvrtek zkoušku, tak se budu muset pozítří ještě učit. A brácha má ve středu rande a tam musí dorazit střízlivej."

Pro Tomáše i Lenku to byla uklidňující informace. Popřáli dětem dobrou noc a šli spát.
-*-
Ráno Lenku probudilo zvonění u dveří. Vyskočila z postele a utíkala otevřít.
"To jsme si mohly myslet. My vstáváme brzo, abychom přijely na čas a tady slečna si spinká," ozvala se jedna z žen stojících venku. Ostatní se jen usmívaly. Lenka jim naznačila, ať vejdu dovnitř a zavedla je do kuchyně. V rychlosti připravila něco k jídlu a uvařila kávu. Na pár minut odběhla a vrátila se převléklá do domácího.
"Tak co máš pro nás připraveno?" zeptala se Adriana a upila kávy.
"No, můj plán byl, jen tak sedět a povídat si. Venku je zima, takže procházka nepřipadá v úvahu."
"Víš, že jsem docela koukala, když jsem otevřela dopis? Nejdřív jsem myslela, že to psala Jackie, ale nakonec jsem si uvědomila, že je dopis od tebe. To tvé - mi - by tě prozradilo i bez podpisu," usmívala se Lenka.
"No, já jsem sebe na autorství fakt netypovala," rozesmála se Eva.
"Víte, že je to poprvé, co se všechny scházíme? Doteď, kdykoliv jsme se bavily o povídkách, Dámách a tak, pokaždé některá chyběla," zamyslela se Katka.
"No a může nám to zase trvat dvacet let, než se nám to podaří znovu," odpověděla ironicky Lenka zatímco vyndavala z ledničky víno a rozlévala ho do skleniček.
Po pár minutách se všechny přesunuly do obývacího pokoje. Posadily se naproti sobě a začaly vzpomínat. Ani si nevšimli, jak čas letí. Lenka sem tam odběhla do kuchyně, aby přinesla nějaké jídlo a pití.

Najednou se Adriana začala smát jako blázen.
"Morri, si v pohodě?" ozvalo se jednohlasně, ale trvalo několik minut, než od své společnice dostaly odpověď.

"Víte, teď mi tak napadlo, že jsme těmi Dámami byly vlastně my. Žádný magický balíček není, nebyl a jen moje představivost vymyslela takovou blbost."

"A to je tak směšný, že jsi se smála jak blázen?" zeptala se Eva a nechápavě kroutila hlavou.
"No fakt, představ si, jak třeba tady Eillen puká v plátně," snažila se Adriana vysvětlit svoji myšlenku, ale dlouho nevydržela vážná a zase se rozesmála. Její smích byl nakažlivý a brzy se obývacím pokojem rozhléhal jen zvuk smíchu. Nic jiného dlouho nebylo slyšet. Po chvíli je ale přerušil zvonek. Lenka překvapeně zamrkala. Nikoho nečekala. Byl všední den a nikdo netušil, že je doma.

"Jdu otevřít, hned jsem zpět," pronesla a odešla ke vchodu. Jakmile otevřela dveře, nemohla uvěřit vlastním očím. Dívala se na pět žen, které ji byly velice známé. Měla strach, ale nedokázala se vůbec pohnout. Jelikož byla u dveří už dlouhou dobu, přišla se za ní podívat Katka.

"Co se děje, proč jsi tu tak dlouho?" zeptala se, ale jakmile se podívala Lence přes ruku, vše pochopila. "Panebože," zašeptala a nevěřícně se dívala na ženy stojící před prahem.

"Doufám, že tohle je jen vtip, který sis pracně připravila," zašeptala skoro neslyšně a doufala, že ji Lenka potvrdí její myšlenku. Její vyděšený výraz ji však zaručil, že ani ona nechápe, co se děje.

"Myslím, že nám dlužíte rozhovor," ozvalo se jednohlasně od pěti žen stojícíh před prahem.

"Po - pojďte dál," zakoktala se Lenka a ustoupila, aby mohly ženy projít. Ačkoliv měla strach, otočila se k nim zády a spolu s Katkou je vedla do obýváku.

"Kde jste tak dlouho byly?" zeptala se překvapeně Eva. Na odpověď nemusela čekat dlouho. Hned za Katkou a Lenkou spatřila další postavy.

"Panebože," zašeptala Adriana.

"Jsme rády, že si s vámi můžeme konečně popovídat. Čekaly jsme tolik let, než jste se sešly. Už jsme ani nedoufaly, že se to podaří," pronesla první z žen.

"Vy jste Dámy?" zeptala se Adriana. Odpovědí jí bylo kývnutí pěti hlav.

"A vy jste pětice žen, která nám přinesla mnoho utrpení, ale zároveň i radost. Možná si to neuvědomujete, ale příběhy, jež jste napsaly se skutečně staly."

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Všem pěti ženám došla slova Dam. Pokud se jejich příběhy opravdu staly, jejich vinou mnoho lidí trpělo. Lenka se natáhla pro sklenku vína a skoro naráz ji vypila.

"Jsme rády, že si uvědomujete, co jste způsobily. Avšak nemůžeme vás obviňovat. Nebýt vás, nikdy bychom se nedostali ze světa karet. Ač v tom světě byla naše smrt sebebolestivější, nemohly bychom zpět do tohoto světa."

"Co jste myslela tím zpět?" zeptala se Eva.

"Ač ten příběh zatím nebyl celý sepsán, dvě z vás jej mají v hlavě. Jen to stačí, aby existoval," pronesla jedna z Dam, uklonila se a odešla.

"Ještě jednou děkujeme za osvobození," pronesly zbylé a následovaly svoji společnici. "Ačkoliv jste nás zachránily, máme jednu povinnost. Musíte si uvědomit, že vaše příběhy ožívají. Ne ve vašem světě, ale ožívají. Abyste pochopily, čeho se doupouštíte, necháme vás prožít určitou událost z našeho života."

Každá z Dam přišla k autorce, která o ní psala. První srdcová uchopila Adrianu za ruku. Ta měla pocit, že se s ní točí celý svět. Najednou byla v místnosti o které psala. Na židli seděla žena čekajíc na splnění čtvrtého přání. Za jejímy zády se objevil Žolík, chytl ji kolem ramen a jediným tahem jí prořízl hrdlo. Morrigan cítila, jak z těla vyprchává život. Snažila se rukama zadržet krev tryskající ven. Bolest, která ji prostupovala tělem byla tak hrozná, že si přála, aby byla už mrtvá. Po chvíli, která jí však připadala jako věčnost, konečně vše skončilo. Morrigan otevřela oči. Stále byla v u Lenky v obývacím pokoji. Její společnice ale byly stále v tranzu.

Druhá Srdcová Dáma přenesla Lenku do míst, které i jí byly povědomé. Dáma se na ni usmála. "Jen ty jsi měla v sobě dost lásky, abys mě nechala žít. Avšak i já zemřela. Ale stářím. Nemá cenu ti ukazovat umírání starců. Jednou tak sama také zemřeš. Přenesla jsem tě sem, abych ti poděkovala. Kdybys byla v našem světě, byla bys jistě v mém domě." Jakmile domluvila, Colleen se probrala a podívala se na Morrigan a poté na kamarádky, jejichž utrpení teprve mělo přijít.

Katka se dívala na planoucí hranici. "To nemyslíte vážně, že ne? Vy mě necháte uhořet?" zeptala se vyděšeně. Dáma se na ni usmála. "Ty zde nezemřeš. Jen pocítíš, co jsem cítila já při své smrti." Poté odněkud vyndala kartu s dívkou, která nápadně připomínala Katku a hodila ji do plamenů. Katka, ač byla od plamenů bezpečně vzdálena, cítila jak ji plameny olizují tělo. Žár byl nesnesitelný. Uplně cítila, jak se škvaří kůže. Ještě než stihla vykřiknout bolestí, ukončila Dáma její trápení. "Myslím, že upozornění jsi dostala. Nebudu tě trápit zbytečně dlouho," pronesla vlídně Křízová Dáma, pohladila Katku po tváři a přenesla ji zpět do jejího těla.

Lence se motala hlava. Cesta byla stejně krutá, jako Kathlinina. Musela chvíli dýchat, aby se uklidnila. Nakonec se obraz ustálil a Lenka poznala Temži. "Ne, to ne," zašeptala vyděšeně. "V tvém srdci není zlo, ale přesto o něm dokážeš psát. Měla bych ti ukázat obě smrti najednou, abys pochopila, co kvůli tobě ostatní prožili. Ale slíbily jsme, že si prožijete jen naši smrt," prohlásila Kárová Dáma. Lenka najednou cítila bolest hlavy. Jakoby ji někdo bodal nůž do hlavy. Naštěstí byla zvyklá z migrén a tak se snažila bolest vydýchat. Ale během několika minut se zhroutila k zemi. Její tělo se trhalo na tisíce kousků. Zdálo se jí, že cítí každé natrhnutí svalu. Ač nikdy nevěřila v boha, modlila se, aby už bylo po všem, aby alespoň omdlela. Ačkoliv o své Dámě psala jako o kruté ženě, musela uznat, že se v ní spletla. Dáma ukončila její trápení mnohem dříveji, než měla v plánu. "Děkuji," zašeptala Lenka a nechala se přenést zpět do svého světa.

Eva stála na mrtvé planetě, dívala se na svoji Dámu. Najednou ji začala vidět bledší a bledší. Myslela si, že bledne Dáma, ale pak si uvědomila, že to ona se začíná ztrácet. Zhoršený zrak byl jen prvním příznakem. Další se rychle blížily. Začínala zapomínat kdo je. V hlavě vířilo milion obrázků a všechny jakoby odplouvaly do dálky. Přestávala poznávat obličeje. Dívala se na dvě dívky - Nikolku a Krystínku a netušila, že jsou to její dcery. Piková Dáma ji nechala ještě chvíli prožívat beznaděj zapomínání a blednutí, než i ji přenesla zpět do těla, které ji patřilo.

Dámy stály a dívaly se na ženy, které si, až na výjimku, prošly peklem. Věděly, že už není třeba slov. Jejich varování bylo velice účinné. Bez jediného slova se otočily, odešly a zanechaly za sebou vzpomínku, která se nezapomíná.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


icon , - odpovědět

Mě se to moc líbilo. Jasně, že smrti jednotlivých z nás, mohly být třeba působivější, ale na druhé straně má to své kozlo. Líbí se mi to setkání po letech, to někdy budeme muset udělat 1


© 2008 - 2009 Magic power of face-card   •  Design made by Cathia  •  Images from Aethereality  •   SunLight CMS