Prolog

Prolog k povídce Dar Křížové Dámy. Ke komu se Karty dostaly nyní? Evan je obyčejným sedmnáctiletým studentem 54. století, s velkým zájmem o historii. Co mohou Karty způsobit v jeho rukou?

Prolog

Wulliengam, rok 5307

„Vše začalo skupinou devíti francouzských rytířů, kteří přišli do Svaté země, aby chránili poutníky na cestě mezi Jeruzalémem a Jaffou..."

Sluneční paprsky proplouvaly skrz zavřená okna do prostorné školní učebny a vpíjely se do laminátové podlahy. Ačkoliv byl již podzim, venku bylo stále ještě teplo. Většina studentů seděla v lavici znuděně a podpírala si rukou hlavu nebo kmitala očima od nástěnných hodin k oknu. Jen jeden student seděl vzpřímeně a dychtivě hltal každé profesorčino slovo.

„Řád templářů byl největším a nejmocnějším křesťanským rytířským řádem středověku. Říkali si Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu. Jejich původní poslání však zaniklo při pádu Svaté země a Řád se přesídlil do Evropy. Počátkem 13. století se templáři stali výraznou ekonomickou, politickou i vojenskou silou, která nepodléhala prakticky nikomu a měla sloužit jen papeži..."

Seděl nehnutě a naslouchal všemu, co jim profesorka Kreechurdová o Templářích vykládala. Miloval historii, fascinovala jej. Pokaždé si živě představoval tu dobu, lidi a vůbec ten život bez jakýchkoliv moderních paskvilů, které se s děsivou jednoduchostí zmocnily života všech.

„Templáři byli příliš mocní, což vedlo k závisti a především strachu. Proto se Francouzský panovník, Filip IV., zvaný „Sličný", rozhodl Řád zničit. Stalo se tak 13. října roku 1307, v pátek..."

Slova jakoby jej probrala z hlubokého transu. Svou zatoulanou myslí se vrátil zpět do své doby. Bylo to jako znamení. Pátek třináctého roku 1307, říjen. Dnes je přece pátek 13. října. Pomyslil si a pocítil zvláštní mrazení. Stalo se to přesně před čtyřmi tisíci lety. Jeho vzrušení stále sílilo. Zrak stočil ke dveřím, kde na zdi visel velký obrázkový kalendář a usmál se. Nemýlil se, dnes byl opravdu pátek 13. října a čítal se rok 5307.

„Mnoho členů Řádu bylo té noci zatčeno či usmrceno. Poslední velmistr, Jaques de Molay, byl králem uvězněn v Pařížském Templu, někdejšího ústředí Templářského Řádu, spolu s dalšími bratry. Po neúnosném mučení, jež trvalo sedm let, byl velmistr společně s preceptorem Geoffroym de Charnay veřejně upálen na ostrůvku na řece Seině v centru Paříže. Stalo se tak 18. března roku 1314..."

V té chvíli se učebnou rozezněl hlasitý zvonek, jenž upozorňoval na konec hodiny. Studenti se náhle probrali ze svého spánku a v mžiku opustili svá místa. Jen jeden tam zůstal, jako by zvonek vůbec neslyšel a fascinovaně civěl na kalendář.

„Evane, tak pojď, musíme si pospíšit," zvolal na něj dívčí hlas. Chlapec byl však stále mimo. „Na co to pořád koukáš?" Ozval se opět ten hlas. Posléze ona dívka přešla až k chlapci, podívala se tím směrem a oči protočila v sloup. „Tak pojď, nebo nám všechny letouny zmizí před nosem," pokárala ho a šťouchla do něj.

„Ehm...?" Zaznělo nechápavě od Evana, který se probral ze svého snění. Všiml si, že učebna je již prázdná až na něj a jeho kamarádku Joice, která stála rozhněvaně vedle něj.

„Mohl by ses alespoň jednou přestat vznášet v oblacích a vnímat realitu?" Vyjela po něm. „Za tři minuty nám letí poslední letoun ze školy."

„Jasně, už jdu," přitakal rychle Evan a sbalil si věci. Naposledy se podíval na kalendář a potom se jal následovat svou kamarádku. Za chvíli už společně s Joice utíkali skrz školní bludiště až na střešní parkoviště, kde se nacházelo letounské školní nádraží. Udýchaně se doslova vřítili na nástupiště, kde už stál podlouhlý oválný dopravní prostředek s několika okny. Vypadal spíše jako knedlík s vrtulemi.

Doběhli až k němu a v poslední vteřině naskočili dovnitř. „Uf, tak to bylo o fous," poznamenal Evan a sedl si k oknu.

„A díky komu?" Zeptala se stále nabroušená a udýchaná Joice.

„Mě, já vím," zabručel chlapec. „Tak už se na mě nezlob." Joice na něj ještě pořád upírala zlostný pohled, ale nakonec se na její tváři objevil úsměv. Nikdy se na něj nemohla zlobit moc dlouho. Jeho štěněčí výraz by obměkčil každého.

„Dneska je na Groullestreet ten bleší trh," změnila téma. Evan přitakal. „Nechceš se tam jít podívat? Prý tam budou věci až z dvacátého století, možná i starší... něco jako výstava historických věcí," vysvětlovala horlivě kamarádka.

„A?" Nahodil ledabyle Evan. „Budou to jen samé krámy," utrousil. Představa dřevěných truhliček z 30. století, které budou skrz na skrz prožrané červotoči, jej nijak nelákala.

„A?" Pitvořila se Joice. „Já myslela, že tě historie zajímá?" Povytáhla obočí.

„Tohle není historie, jsou to jen staré nepotřebné a rozbité věci, které ti budou doma zbytečně zabírat místo. Nejsou to opravdové cennosti, ale krámy, které doma někdo vyhrabal," dokončil svůj monolog Evan a opět se zakoukal ven z okna. Právě prolétali nad obrovskou kopulí, která se čněla do výšky padesáti metrů.

„Jak to můžeš vědět, ještě jsi tam nebyl," štěkla po něm Joice.

„Šestý smysl," ucedil Evan.

„Jo tak ty máš šestý smysl," začala dívka s nádechem ironie. „Na to jsem dočista zapomněla. Ty jsi přece ten, kdo zná a ví úplně všechno a ..."

„Podívej, můžeme toho už nechat?" Přerušil ji chlapec a následně poraženě dodal: „No tak fajn, půjdu se tam s tebou podívat. Ale abys věděla, dělám to jen kvůli tobě, jasný?"

„Jak jinak," přikývla spokojeně Joice a opřela se hlavou o sedadlo.

Po několika minutách letoun dorazil až na Groullestreet, kde oba studenti vystoupili. Nacházeli se na okraji menší ulice. Stáli na samém okraji města Wulliengam a kolem nich se rozprostíraly jen rodinné domky.

„Je to támhle," ukázala dívka prstem. „Na konci té ulice." Evan přikývl. Popravdě, nechtělo se mu na ten bleší trh. Pokaždé je to tam stejné. Louka přeplněná kýčovitými stánky, kde místní obyvatelé nashromáždili své harampádí po předcích, jež našli někde ve sklepě. Kolem stánků spousta lidí, kteří se mačkali jeden přes druhého a nakupovali jak zběsilí.

Došli až na konec ulice, kde už se rozprostírala jen obrovská zelená pláň. To místo bylo okouzlující. Byl to jediný kout, který zůstal netknutý tím, čemu lidé s oblibou říkají moderní technika. Nikde jinde ve městě nenajdete tak velký prostor, který by se skládal jen z trávy, křoví a stromů. V dnešní době je to něco ojedinělého.

Oba dva tedy vstoupili na tržiště. Joice se ihned vrhla k prvnímu stánku, kde nějaká žena prodávala sbírku plátěných, ručně vyšívaných ubrusů. Pro Evana to byl jeden kýč za druhým a měl co dělat, aby Joice odradil od ukvapených nákupů. V jednom kuse se prohrabovala ve starých, naprosto příšerných, věcech a kdyby ji kamarád neodtáhl pryč, byla by už celá ověšená kdejakým harampádím.

„Co je?" Zeptala se nechápavě, když ji vytrhl odřené dřevěné hodiny z rukou a vrátil je zpět nevrlému staršímu muži.

„Byl to kus odporně páchnoucího dřeva s číslicemi, nic víc... vždyť ani nefungovaly. Joice, nepůjdeme už?" Zeptal se prosebně, nahodil svůj obvyklý štěněčí výraz a snažil se svou kamarádku odtáhnout k východu. Ta se mu však vytrhla.

„Dobrá, půjdeme. Ale ještě se zastavíme k tomu černému stánku," prohodila hlavou k onomu místu, kde stál asi osmdesátiletý stařec. Even jen rezignovaně přikývl a následoval ji.

Muži se ihned po jejich příchodu rozzářily oči. Jako jediný neměl moc návštěvníků. Jeho stánek čítal pouhé tři předměty. Porcelánový džbán s květinami, kterému chybělo ucho, dlouhou dřevěnou hůl s vyrytými znaky a otrhaný balíček karet.

Evan si jen povzdychl a chtěl svou kamarádku odtáhnout, ale ta se již natahovala pro první předmět.

„Ten džbán je z 25. století. Je po mé pra-pra-pra-atd.-babičce," vysvětloval muž a dychtivě džbánem otáčel, aby si jej Joice mohla prohlédnout. „A tahle hůl, tak ta je ještě po mém dědovi. Byl to výjimečný muž," konstatoval stařec a podával dlouhou tyč Evanovi. Ten si ji neochotně vzal do rukou, avšak neviděl na ni nic zvláštního.

„A co tohle?" Ukázala Joice na balíček starých karet.

Ve staříkově tváři se objevil podivný výraz, který však v mžiku zmizel, aniž by si toho kdokoliv všimnul. „Tyhle karty jsou takové rodinné dědictví. Našel jsem je teprve loni, když jsme s vnukem vyklízeli půdu. Nemohu přesně říci, ze kterého jsou století, ale budou zajisté starší, než z 20. století," vysvětlil stařec a pomalinku posunul krabičku k Joice.

Než ji však mohla uchopit, zmocnil se jí Evan a pozorně si karty prohlížel. Vyndal je z krabičky. Jako by jej karty volaly. Byly značně ošuntělé, ale i přesto po chvíli vyslovil: „Kolik za ně chcete?"

Joice i muž na něj udiveně vzhlédli. „Dva dolary, chlapče," řekl skoro neslyšně stařík.

„Já je beru," vyhrkl Evan a z kapsy vyndal dvě jednodolarové bankovky, které následně přistály před staříkem.

„Výborná koupě, mladý muži. Nebudete litovat," zašeptal muž a bankovky si schoval. Nato Evan a Joice opustili tržiště.

„A já prý kupuji veteš," rýpla si kamarádka a znechuceně se podívala na ušmudlané staré karty. „K čemu ti budou?"

„Nevím, prostě se mi líbily," odpověděl. Sám nevěděl, co ho vedlo k této koupi. Neměl rád staré věci, které nejsou k ničemu, jen zabírají místo. Tyhle karty jej však záhadným způsobem přitahovaly. Zastrčil si tedy balíček do kapsy a se svou spolužačkou nasedl do zpátečního letounu.