Prolog

Kathlin je obyčejná dívka žijící v anglii, která je jednoho deštivého dne zkrátka zoufale nudí... co se jí však v tento den přihodí navždy změní její život... Co se skrývá na půdě?

Byl jeden z těch deštivých podzimních dnů. Dívka, jež seděla na parapetu okna a dívala se, jak déšť smáčí ulice, začala znuděně zívat. Seděla takhle už skoro tři hodiny a koukala do prázdna. Nenáviděla tyto dny plné nicnedělání a čekání na noci, kdy apatii vystřídal spánek. Zkoušky měla už dávno za sebou a těšila se na krásné letní počasí. Jenže osud jí nepřál. Poslední dva týdny bylo pod mrakem nebo foukal silný vítr. V takovém počasí ven nemohla, pokud si nepřála promoknout a chytit angínu.

Pravidelné ťukání dešťových kapek ji dohánělo k šílenství. Nuda, nuda a zase nuda. Ale dnes se rozhodla to změnit. Chvíli přemýšlela, co by mohla dělat. Číst si? Toho už měla plné zuby. Poslouchat rádio? Stejně tam mluvili jen o nadcházejících amerických volbách. A najednou věděla. Podkroví. Místo, kde se ukrývaly rodinné poklady. Na chvilku se zamyslela a málem svůj nápad zavrhla. Ale jakoby ji tam něco táhlo.

Dívka vyskočila na nohy a s úsměvem na tváři běžela ke schodišti.

„Kathlin, kam to běžíš?" ozvala se z kuchyně matka.

„Jenom do podkroví. Chci si prohlídnout nějaký fotky. Můžu?" Kathlin na chvilku zatajila dech a doufala, že ji matka pustí. Ačkoliv byla už dospělá, v této domácnosti platilo pravidlo - Nevyděláváš si, na nic nepřispíváš, tak budeš poslouchat. Jindy by to Kathlin nevadilo, ale dneska byla naštvaná. Jestli matka řekne ne, má po jediném zdroji přijatelné zábavy, který se v tomto domě nacházel.

„Dobrá, ale dej si pozor na podlahu. Mohla by ses propadnout."

„Jasně mami, díky," zakřičela Kathlin, když vybíhala poslední schody. Trochu ztěžka otevřela dveře od podkroví. Dlouho už tu nikdo nebyl, a tak byly panty ztuhlé. Dveře zaskřípaly a Kathlin se ocitla v království času.

Historie tu na ní dýchala z každičkého předmětu. Kathlin přešla nejprve ke staré skříni, kterou opatrně otevřela. To, co uviděla uvnitř, jí vyrazilo dech. Nádherné šaty z viktoriánské doby. Prohlédla si všechny, a pak se oblékla do těch nejkrásnějších. Vypadaly skoro jako plesové. Po chvíli k nim našla i vhodné boty. Chvilku uvažovala, proč mají všechno schované, ale poté ji zaujala malá ozdobně vyřezávaná truhla.

Opatrně ji uchopila do rukou a otevřela víko. Na vrchu ležela fotografie z něčí svatby. Kathlin si pomyslela, že to musel být někdo z rodiny. Na obrázku byla krásná žena s tmavě hnědými vlasy sčesanými do složitého drdolu, na kterém měla připevněnou korunku. Vedle ní stál mladík s nádherným úsměvem. To bylo první, čeho si Kathlin všimla. Následně se zaměřila na jeho oblečení, které vypadalo, jako by bylo ušito na míru. Sedělo mu perfektně a černá barva ladila s jeho tmavými vlasy. Kathlin odložila fotku stranou. Pod ní byly svázány dopisy. Když je Kathlin zvedla, uviděla malý balíček zabalený v hedvábí a převázaný černou stužkou.

Zvědavost zvítězila a Kathlin rozvázala stuhu. Uvnitř byl balíček karet.

„To je divný. Ty karty vypadají hrozně staře. Proč tu asi jsou," přemýšlela dívka nahlas a procházela kartami. Něco se jí na nich nezdálo. Prošla je ještě jednou a stále nemohla přijít na to, co to bylo. Rozhodla se je vyskládat vedle sebe podle barev. Pak to konečně uviděla. Chyběla zde srdcová dáma.

„Dámy, která z vás mi poví, proč nejste všechny?"

„Za přání malicherné položilas život," ozval se tichý hlas. Kathlin se otočila jeho směrem a vytřeštila oči a zalapala po dechu. Před ní stál Žolík.

„Kdo jsi a co tu děláš?" vykoktala nakonec a divila se, že vůbec dokázala promluvit.

„Dohlížím, aby Dámy splnily vše, co se od nich žádá."

„Co tím myslíš?" zatvářila se nechápavě. Vzápětí svého dotazu zalitovala.

Z karet pomalu vystoupala Kárová dáma následována Křížovou a Pikovou.